JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 432/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006 o dovolání podaném V. H., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 361/2004 ze dne 22. 9. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 144/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 144/2003 ze dne 21. 4. 2004 byl dovolatel uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž výkon takto uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. V této době mu byla uložena také povinnost, aby podle svých sil uhradil dlužnou daň a sociální i zdravotní pojištění.

V předmětné věci podal V. H. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 361/2004 ze dne 22. 9. 2004 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal V. H. dne 4. 3. 2005 dovolání s tím, že toto doplní ve lhůtě čtrnácti dnů. V jeho doplnění ze dne 4. 4. 2005 potom uvedl, že dovoláním napadá citované rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o vině i trestu s tím, že uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že podle jeho názoru je zmíněný dovolací důvod naplněn hlavně tím, že předmětný skutek byl soudem nedostatečně zjištěn a pro zvolenou právní kvalifikaci tedy není v nedostatečně zjištěném skutku plný podklad. To proto, že za mzdovou a finanční agendu společnosti H. A., spol. s r. o., byla v rozhodném období odpovědná jednatelka Ing. (správně PhDr.) P., když dovolatel měl na starosti pouze obchodní záležitosti společnosti. Byl tedy v dobré víře, že je vše řádně plněno a příslušné platby na daních, pojistném na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti jsou hrazeny. Poté, kdy PhDr. P. přestala být jednatelkou označené společnosti a on sám zjistil, že uvedené platby nebyly hrazeny a zhoršuje se finanční situace společnosti, přizpůsobil hospodaření takto vzniklé situaci a propustil postupně všechny zaměstnance, aby dluhy na uvedených platbách nenarůstaly a v souladu s touto snahou podal neprodleně návrh na prohlášení konkurzu jako zástupce dlužníka s cílem dlužné částky alespoň z části uhradit v rámci zpeněžení konkursní podstaty. Soudy také nesprávně vycházely i z výše uvedených neodvedených částek, které byly v rozhodném období vyplaceny samotnému dovolateli. Poukázal na to, že i podle judikatury (viz R 53/2000) je zaměstnavatel, jako plátce uvedených dávek odpovědný za jejich odvedení za jiného. V posuzované věci však byl dovolatel odsouzen za neodvedení těchto plateb týkajících se i jeho osoby. Uvedené skutečnosti tak nesvědčí tomu závěru, ke kterému dospěly nakonec soudy, a proto jeho jednání nemohlo naplnit všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu a nemělo být takto kvalifikováno. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby „dovolací soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení nebo aby dovolací soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a ve věci sám rozhodl o zproštění viny obviněného“.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, ve kterém uvedla, že obviněný v rámci dovolací lhůty rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadl, neuvedl, ani nedeklaroval žádný ze zákonných důvodů dovolání, protože chybějící náležitosti dovolání vymezil až v rámci jeho doplnění ze dne 4. 4. 2005, tedy po lhůtě stanovené zákonem pro podání dovolání. V těchto souvislostech poukázal na ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. s tím, že bylo sice dovolání podáno v zákonné lhůtě, ale bez rozsahu a důvodu dovolání, přičemž obligatorně stanovené náležitosti dovolání nelze po uplynutí zákonné lhůty měnit, resp. doplnit. Proto navrhla, aby podané dovolání Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl, neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodl o dovolání obviněného usnesením sp. zn. 3 Tdo 685/2005 ze dne 15. 6. 2005, kterým toto dovolání v neveřejném zasedání (§ 265r odst.1 písm. a/ tr. ř.) podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl. Důvody jeho odmítnutí pak v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. ve svém rozhodnutí vyložil s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu napadl V. H. včas podanou ústavní stížností, v rámci které se domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí s poukazem na to, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť meritorně nepřezkoumal podané dovolání, přestože bylo podle jeho názoru řádně a ve stanovené lhůtě doplněno. Ústavní soud České republiky ve věci podané ústavní stížnosti rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 473/05 ze dne 7. 3. 2006 tak, že usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 685/2005 ze dne 15. 6. 2005 bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž z tohoto důvodu napadené usnesení zrušil. To s tím, že v posuzované věci, za daných okolností, kdy chybí kterákoliv z náležitostí podle § 265f odst. 1 tr. ř., je nutno postupovat podle ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. a odstranění nedostatků dovolání akceptovat v zákonem stanovené dvoutýdenní lhůtě i v případě, že tato lhůta přesáhne zákonnou dvouměsíční lhůtu pro podání dovolání podle ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř.

V novém řízení o dovolání V. H. Nejvyšší soud potom s ohledem na uvedené vycházel z argumentace uplatněné v podaném (a doplněném) dovolání ze dne 4. 4. 2005, když takto podané dovolání již dále doplněno nebylo a jeho obsah je uveden shora.

S ohledem na uvedený stav řízení o dovolání se k němu znovu písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci námitek obsažených v podaném dovolání poukázala na to, že v rozhodnutích soudů prvního i druhého stupně jsou obsažena rozdílná skutková zjištění od námitek dovolatele, když soudy vzaly za prokázané, že dovolatel v postavení jednatele dával příkazy k provádění plateb označené společnosti, včetně toho, zda budou prováděny odvody povinných plateb či nikoli. V této souvislosti poukázala na výpovědi svědků M. K. a K. F., které uvedly, že o finančních věcech rozhodoval především dovolatel, který také určoval, zda a které platby a odvody se provedou. Na základě jejich svědectví a výpovědi spoluobviněné PhDr. P. (ta byla citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 obžaloby podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěna), soudy dospěly k závěru, že to byl dovolatel, kdo v rozhodném období spolu s PhDr. P. po finanční i ekonomické stránce řídil společnost H. A., spol. s r.o. Pokud tedy dovolatel v kritickém období rozhodoval o použití finančních prostředků za plátce povinných plateb, nezajistil tak splnění své povinnosti z hlediska trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. Za dané situace soudy oprávněně dospěly k závěru o vině dovolatele předmětným trestným činem. Přitom pokud dovolatel namítal, že nebyl osobou povinnou zajistit uvedené platby za právnickou osobu, jako plátce za poplatníka, pak se touto námitkou dostal mimo deklarovaný dovolací důvod. Soudy totiž učinily odpovídající skutková zjištění, ze kterých plyne, že nemůže obstát dovolatelovo tvrzení o nedostatku zavinění, které vycházelo vlastně z předpokladu, že nebyla dána jeho odpovědnost za neodvedení předmětných povinných plateb za zaměstnance označené společnosti v období od května 2002 do ledna 2003. Ohledně objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., je formulace „za jiného“ rozhodující i pro právní závěr, že povinnost odvodu vzniká zaměstnavateli až poté, co provedl zákonné srážky poplatníkovi-zaměstnanci. I v tomto směru učinily soudy úplná skutková zjištění spočívající v tom, že plátce-zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky (příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil), avšak v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, nýbrž je použil k jiným účelům. Ani takto jeho námitky neodpovídají zvolenému dovolacímu důvodu, když polemizují s uvedeným zásadním skutkovým zjištěním učiněným soudy. Ze znění ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. především plyne, že pachatelem tam charakterizovaného trestného činu je plátce v něm uvedených plateb, který nesplní svou zákonnou povinnost odvést tyto platby, resp. jejich části, za jiného. Soudy popsaným skutkem není dovolateli kladeno za vinu, že by jako fyzická osoba v postavení statutárního orgánu právnické osoby spáchal trestný čin tím, že by rozhodoval o neodvedení těch částek v zákoně uvedených plateb, které je firma jako zaměstnavatel povinna odvádět nikoli za poplatníka, ale sama za sebe, tedy za společnost H. A., spol. s r.o. Dovolateli je tak výlučně kladeno za vinu, že jako zaměstnavatel (resp. statutární orgán, který rozhodoval o provedení platby) byl plátce té části daně a pojistného, jejichž uhrazení zákon ukládá poplatníkovi-zaměstnanci. Trestní odpovědnost za neodvedení plateb, které zaměstnavatel jako dlužník daně, pojistného nebo příspěvku, v části, kterou je povinen odvádět sám za sebe, vyvozena nebyla. V tomto směru dovolatelem uplatněná argumentace směřuje k tomu, že zákonem stanovené povinnosti zaměstnavatele, jako plátce za poplatníka, nejsou povinnostmi vůči státu (zastupovaného finančními úřady) a vůči dalším subjektům stanovené zákonem, ale že se jedná výhradně o vztah zaměstnavatele a zaměstnance, jehož nesplnění si může dovolatel jako poplatník sobě jako plátci odpustit, resp. že za této situace se na dovolatele, pokud je zaměstnancem ve společnosti, kde je současně jednatelem, se takto na něj jako na takového zaměstnance zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a další s touto problematikou související předpisy, nevztahují. Takový výklad zákona je nepřípustně rozšiřující a je nutno souhlasit s právními závěry soudů vyjádřené ve výroku o vině s přisouzenou právní kvalifikací, která správně poukazuje na to, že povinnosti zaměstnavatele jako plátce se týkají povinnosti srazit příslušné částky z mezd všech zaměstnanců a tyto oprávněným subjektům odvést. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby dovolací soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pokud dovolatel v rámci svých námitek poukázal na to, že soudy nebyl zjištěn dostatečně skutkový stav, nutný pro jejich rozhodování, nelze takové námitky podřadit pod zvolený dovolací důvod. To proto, že soudy v důvodech svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem vysvětlily dovolatelovu odpovědnost za odvedení označených dávek (společně s PhDr. P.) vycházeje i z prokazatelného postavení dovolatele v uvedené společnosti a berouc v úvahu i jeho případné snahy o nenarůstání dluhů v tomto směru. Právně relevantní tak zůstává jeho námitka stran toho, že soudy v posuzované věci vycházely z nesprávné výše takto neodvedených částek, tedy i částek, které byly v rozhodném období vyplaceny dovolateli. To s tím, že u trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. je zaměstnavatel, jako plátce daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, odpovědný za odvedení těchto plateb za jiného, protože v tomto smyslu je uhrazení příslušných plateb zákon ukládá poplatníkovi-zaměstnanci a zaměstnavatel má tyto platby fakticky provést. Dovolatel byl v tomto směru odsouzen i za neodvedení předmětných plateb za svou osobu (tak i rozh. č. 53/2000 Sb. NS 2000, 9 : 550). Přestože dovolatel uvedenou argumentaci v řízení před oběma soudy výslovně neužil, je na místě uvést, že takto uplatněná námitka je právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná. Je především nezbytné poukázat na to, že samotné neodvedení plateb, které je povinen odvést zaměstnavatel sám za sebe není trestné a z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že mu není kladeno za vinu neodvedení příslušných částek z pozice fyzické osoby v postavení statutárního orgánu právnické osoby, tedy že by rozhodoval o neodvedení těch částek, které je firma (jako zaměstnavatel) povinna odvádět nikoli za poplatníka, ale sama za sebe. V tomto směru jeho trestní odpovědnost skutečně vyvozena nebyla, ale pouze v tom, že jako statutární orgán, který rozhodoval o odvedení příslušné (zákonem stanovené) platby a tedy jako plátce (nikoli jako dlužník daně, pojistného nebo příspěvku, který neodvede tyto platby v části, kterou je povinen odvádět sám za sebe), takto stanovené části daně a pojistného, příslušnou platbu neodvedl. Uvedené platby je tak povinen odvést i za svou osobu, pokud v těchto souvislostech je zaměstnancem, kterému byla vyplácena (jak plyne i z učiněných skutkových zjištění) pravidelně mzda a nelze tedy takto činit v tomto směru rozdíl mezi neodvedením příslušných plateb jiným poplatníkem (zaměstnancem) a poplatníkem (zaměstnancem) v osobě dovolatele. Nelze tedy mít za to, že na dovolatele, pokud je zaměstnancem ve společnosti, ve které je současně jednatelem, se nevztahuje zák. č. 581/1992 Sb, o daních z příjmů a další s problematikou související předpisy, nevztahují. V této souvislosti je pouze ve stručnosti nutno zmínit, že dovolatelem poukazované soudní rozhodnutí dopadá právě na případ, kdy pouze zaměstnavatel (nikoli současně jako zaměstnanec), jako dlužník daně, pojistného nebo příspěvku, který neodvede tyto platby v části, kterou je povinen odvádět sám za sebe, není za toto jednání trestně odpovědný. V posuzované věci se však jedná o jiný vztah dovolatele k placení (odvedení) daně, příslušného pojistného a příspěvku, a to jako zaměstnance. Pro názornost je na místě poukázat i na příklad uvedený v citovaném rozhodnutí, kdy trestní odpovědnost na zaměstnavatele (jeho statutární orgán) dopadá jen za neodvedení jedné třetiny pojistného na zdravotní pojištění ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 zák. č. 48/1997 Sb. a nikoli za neodvedení dvou třetin, které citované ustanovení ukládá uhradit přímo jemu. V tomto směru nebyl činěn trestně odpovědným a nelze tak než uzavřít, že byl odsouzen za to, že jako zaměstnavatel a povinný plátce části daně, pojistného a příspěvku uložených poplatníkovi (zaměstnanci) za zjištěné období a ve zjištěné výši příslušným oprávněným subjektům neodvedl.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. června 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 14. June 2006