JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 43/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání podaném obviněným M. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 50 To 511/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 33 T 57/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 33 T 57/2007, byl obviněný M. P. uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se po skutkové stránce dopustil tím, že

„1) v P. v přesně nezjištěné době od začátku měsíce října 2006 do konce měsíce listopadu 2006, na D. t., u centrálního autobusového nádraží, u J. n. a na dalších místech v P., prodával S. D., denně heroin, a to nejméně v 15 případech v množství 0,2 g a dále v množství 0,4 g, přičemž za uvedené období jí prodal nejméně 21,4 g heroinu za částku nejméně ve výši 21.400,- Kč,

2) v P. v přesně nezjištěné době od měsíce srpna 2006 do měsíce ledna 2007, na D. T., u centrálního autobusového nádraží a na dalších místech v P., prodával osobě vystupující v režimu utajení podle § 55 odst. 2 trestního řádu pod jménem M. H., denně heroin, a to nejméně v dávkách 1,5 g, přičemž za uvedené období této osobě prodal nejméně 270 g heroinu za částku nejméně ve výši 270.000,- Kč

3) v P. v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce listopadu 2006 do 7. 2. 2007, nejméně na D. t., prodával E. R., denně heroin, a to nejméně v dávkách 3 g, a to po dobu jednoho měsíce bezplatně, po zbývající dobu za úplatu, přičemž za uvedené období jí prodal nejméně 207 g heroinu za částku nejméně ve výši 207.000,- Kč

4) v P. v přesně nezjištěné době od měsíce října 2006 do 6. 2. 2007, v blízkosti čerpací stanice P. O. na výjezdu z P., na D. t. a na dalších nezjištěných místech v P. prodával osobě vystupující v režimu utajení podle § 55 odst. 2 trestního řádu pod jménem J. H., denně heroin, a to nejméně v množství 2,5 g, přičemž za uvedené období této osobě prodal nejméně 300 g heroinu za částku nejméně ve výši 300.000,- Kč, přičemž heroin je zařazen mezi omamné látky dle přílohy č. 3 zákona č. 167/1998 Sb.“

Za tento trestný čin byl obviněný M. P. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 50 To 511/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 10. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. P. následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že rozhodnutí, jímž byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, jaké množství omamné a psychotropní látky prodal, jestliže slova „heroin“ soud užil při popisu skutku v souladu s výpověďmi svědků ve smyslu obchodního označení zboží, které měl obviněný prodat, obsahujícího nezjištěný podíl čistého heroinu, když pouze exaktně stanovené množství psychotropní látky je dle jeho názoru způsobilé obhájit správnost výroku o jeho vině shora uvedeným trestným činem, jehož skutková podstata je charakterizována prodejem omamné látky ve větším rozsahu. V uvedené souvislosti dovolatel soudu vytkl, že nepřibral znalce z oboru kriminalistické techniky, odvětví soudní chemie, aby na základě údajů ve výpovědích svědků posoudil, zda lze z těchto skutečností zjistit, že inkriminované zboží obsahovalo heroin, tzn. nikoliv jinou látku se stejnými účinky, a jaké váhové množství účinné látky zboží obsahovalo. Bez tohoto zjištění nebylo podle dovolatele možno vzít za prokázané tvrzení obžaloby, že obžalovaný prodal svědkům heroin a že vzhledem k váhovému množství této látky ve zboží svědkům prodal heroin v množství odpovídajícím zákonnému znaku kvalifikované skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., jímž je „větší rozsah činu“.

Dovolatel dále poukázal na to, že rozhodnutí soudu je nesprávné i z toho důvodu, že zjištění skutku soudem nebylo podle jeho názoru provedeno při zachování minimálních práv obviněného garantovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, když popis stíhaného skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě obsahuje anonymní údaje o osobách, kterým měl prodat heroin, přičemž k výslechu těchto osob jako utajených svědků nebyly splněny zákonné podmínky. Tím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. a), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel dále obšírně rozvedl, jakých pochybení se orgány činné v trestním řízení dopustily z hlediska aplikace zásady uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř. o zákonnosti trestního stíhání a v čem bylo podle jeho názoru vadné zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. V uvedeném směru zároveň poukázal na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 46/96, IV. ÚS 582/99). Nezákonnost trestního stíhání přitom nemůže být následně zhojena ani v případě, že by důkazními prostředky bylo skutečně prokazováno, že skutek popsaný ve vadně vydaném rozhodnutí o zahájení trestního stíhání skutečně naplňuje zákonné znaky trestného činu a že osoba v něm označená je skutečně pravděpodobným pachatelem činu. Dovolatel zároveň vyslovil přesvědčení, že institut anonymního svědka uvedený v ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. byl v posuzovaném případě použit nesprávně s negativním dopadem na dovolatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a na jeho právo na obhajobu. Podle dovolatele se postup soudu zároveň dostal do rozporu s právními názory vyslovenými v některých rozhodnutích Ústavního soudu i Nejvyššího soudu České republiky (např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 210/98, III. ÚS 499/04, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci 7 Tdo 389/2007).

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To 511/2007 ze dne 17. 10. 2007 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 33 T 257/2007 ze dne 7. 9. 2007 v části, kterou byl obžalovaný M. P. uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc znovu projednal a rozhodl“.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že při extenzivním výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který umožňují některá rozhodnutí Ústavního soudu, lze dospět k závěru, že dovolatelem uplatněné námitky lze pod tento dovolací důvod podřadit. Na základě podrobného rozboru dovolatelem použité argumentace však dovodila, že napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení není zatíženo vytýkanými vadami a že v tomto smyslu je podané dovolání nutno považovat za zjevně neopodstatněné.

Ve vyjádření k dovolání státní zástupkyně zdůraznila zejména to, že pokud jde o trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že obviněný M. P. páchal posuzovanou trestnou činnost od srpna 2006 do ledna 2007. Během této doby předal psychotropní látku zvanou heroin celkem čtyřem osobám, a to všem opakovaně, přičemž za účelem této distribuce disponoval celkem s množstvím 798,4 g heroinu. Po delší dobu trvající v zásadě půl roku tedy opakovaně více osobám předal psychotropní látku zvanou heroin, přičemž celkové množství látky, kterou takto předal za účelem konzumace, činilo více než 300 průměrných dávek. Zmíněný údaj přitom vychází z dílčích množství distribuované psychotropní látky v rámci útoků obviněného popsaných v bodech 1) - 4) výroku o vině. Obviněný za prodej drogy obdržel částku převyšující 500.000,- Kč. Ze shora uvedených faktů je pak možné dovodit, že jeho jednání bylo posouzeno správně a právní kvalifikace odpovídá zákonu, a to i přes částečnou nekonkrétnost ve zjištění skutečného množství heroinu v distribuovaných dávkách. Protože současně výše zmíněné okolnosti pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., lze podle státní zástupkyně uzavřít, že soudy činné ve věci se nedopustily pochybení při právním posouzení stíhaného skutku ani při jiném hmotně právním posouzení, jak namítal obviněný ve svém dovolání.

Pokud jde o provedení výslechu svědků M. H. a J. H. jako utajených za podmínek § 55 odst. 2 tr. ř., je sice dle názoru státní zástupkyně třeba obviněnému přisvědčit v tom, že by k anonymnímu výslechu svědka mělo docházet pouze výjimečně, avšak zároveň je nutno dodat, že v projednávané věci bylo dodrženo jak kritérium subsidiarity, když ochranu svědků nebylo lze spolehlivě zajistit jinak, tak kritérium nezbytnosti minimalizace práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality na straně druhé. Výslech utajených svědků byl odůvodněn především snahou o zajištění jejich vlastní bezpečnosti, neboť v průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že se obviněný pokoušel ovlivňovat svědky výhrůžkami, aby proti němu nesvědčili, přičemž pro zvýšení důraznosti svých tvrzení vozil s sebou v autě nůž a baseballovou pálku. Stejně tak byla splněna podmínka, že soudy obou stupňů své závěry o vině obviněného nevystavěly výlučně či v rozhodující míře na výpovědích výše jmenovaných utajených svědků, ale vycházely rovněž z dalších důkazů, které uvedené výpovědi podporovaly a tvořily s nimi ucelený řetězec. Státní zástupkyně tudíž nepochybovala o tom, že ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. bylo v daném případě aplikováno zcela v souladu se zákonem.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný M. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V posuzovaném případě proto pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele, jež se týkají procesní stránky věci (tj. zákonnosti zahájení trestního stíhání, použití institutu anonymních svědků, rozsahu dokazování, zjištěného skutkového stavu věci), jestliže zároveň relevantně nenamítal extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným právním posouzením (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Podle názoru Ústavního soudu by totiž bylo nutné považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V projednávané věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění na výsledcích rozboru provedených důkazů. Na takto vytvořeném skutkovém základě pak učinily příslušné právní závěry (viz výrok a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 3 až 5 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu), které v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily.

S procesní námitkou týkající se institutu anonymního (utajeného) svědka podle § 55 odst. 2 tr. ř. se náležitě vypořádal již soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání). Předmětnou otázku považoval za závažnou a zabýval se jí i z hledisek vyplývajících z některých nálezů Ústavního soudu (např. ve věci sp. zn. I. ÚS 481/04). S přihlédnutím k nim pak poukázal především na to, že závěr o vině obviněného (dovolatele) nebyl v jeho případě založen výlučně na svědectví dvou utajovaných svědků, ale také na dalších svědeckých výpovědích, kde postup podle § 55 odst. 2 tr. ř. použit nebyl (viz str. 4 napadeného usnesení). V uvedeném směru je namístě poznamenat, že v posuzované věci byly některé provedené důkazy (ačkoliv i zde vypovídali svědci v režimu anonymity) hodnoceny se závěrem, že na jejich podkladě nebylo prokázáno, že se určitý dílčí útok (skutek) stal. Proto byl obviněný (dovolatel) podle § 226 písm. a) tr. ř. částečně zproštěn obžaloby.

Výše uvedený hmotně právní dovolací důvod byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že z popisu skutku ve výroku rozsudku, jímž byl uznán vinným trestným činem podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., nevyplývá, jaké množství omamné a psychotropní látky - označené svědky za heroin - obviněný prodal a jaké množství čistého heroinu toto zboží obsahovalo. Uvedená okolnost byla podle dovolatele podstatná pro závěr, zda čin spáchal ve větším rozsahu a naplnil tak znaky kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Nejprve je zapotřebí v obecné rovině poznamenat, že trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li tento čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu. K naplnění znaku „ve větším rozsahu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se vyžaduje, aby jednání uvedené v odstavci 1) bylo způsobilé zahrnout větší okruh osob, resp. aby distribuovaná látka byla použitelná více lidmi. Proto je třeba hodnotit množství, druh a kvalitu výše uvedených látek, popřípadě i další okolnosti činu, zejména dobu, po kterou pachatel s těmito látkami nakládal, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal nebo je pro ně přechovával apod. Tato jednotlivá hlediska se pak mohou uplatnit i vedle sebe. Uvedený výklad přitom vyplývá z citované dikce zákona, kdy zákonodárce jednoznačně neomezil naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty na větší množství omamné nebo psychotropní látky či dalších látek vyjmenovaných v ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák., ale použil obecnějšího vyjádření v podobě „většího rozsahu“ činu. Z toho lze dovodit, že předmětný pojem nelze zužovat toliko na množství, druh či kvalitu příslušné látky (drogy), ale je nutné posoudit, zda z celkového hlediska došlo k rozsáhlejšímu naplnění skutkové podstaty podle § 187 odst. 1 tr. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tdo 280/2005, 7 Tdo 1420/2006).

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak soudy založily právní posouzení skutku na zjištěních, která lze stručně popsat tak, že obviněný (dovolatel) páchal trestnou činnost po dobu od srpna 2006 do února 2007. V této době předal a především prodal čtyřem osobám opakovaně drogu - podle zjištění soudu heroin - za kterou obdržel částku v úhrnné výši 798.400,- Kč (viz výrok rozsudku soudu prvního stupně). Množství inkriminované látky, s níž obviněný (dovolatel) v inkriminovanou dobu disponoval, bylo vysoké, když podle zjištění soudu představovalo nejméně 798,4 g. Ačkoliv - jak vytýká dovolatel - nebylo přesně zjištěno, jak „čistou“ látku obviněný (dovolatel) jednotlivým odběratelům distribuoval, tj. jaké množství heroinu v ní bylo obsaženo, nevzbuzují skutkové okolnosti spáchaného činu (ve svém souhrnu) pochybnosti o tom, že obviněný (dovolatel) čin spáchal „ve větším rozsahu“ a zároveň způsobem, jehož závažnost současně umožňuje dovodit podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (§ 88 odst. 1 tr. zák.). V posledně zmiňované souvislosti nelze přehlédnout ani to, že heroin patří k tzv. tvrdým drogám a mezi deriváty opia se vyznačuje tím, že návyk na něj může vzniknout i po několika dávkách. Z hlediska ohrožení lidského zdraví pak jeho distribuce patří mezi nejnebezpečnější.

S ohledem na skutečnosti rozvedené Nejvyšším soudem v předcházejících odstavcích lze proto uzavřít, že skutkový stav věci, ze kterého v posuzovaném případě soudy obou stupňů vycházely (jak je formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně), dovoloval právní posouzení skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí je založeno na jím vytýkaných vadách, tj. na nesprávném právním posouzení skutku podle dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a podané dovolání (ani v jeho jinak relevantně uplatněné části) neshledal jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného M. P. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 30. January 2008