JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 412/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2002 o dovolání podaném obviněným L. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 4 To 199/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 1/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 50 T 1/2001, byl obviněný L. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby poškozenému - firmě V. K. I., a. s., P., nahradil způsobenou škodu ve výši 1.294.736,- Kč, přičemž za podmínek § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které obviněný L. R. proti tomuto rozsudku podal, rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 4 To 199/2001, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Následně sám ve věci nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného L. R. uznal vinným skutkem, spočívajícím v tom, že „dne 23. 7. 1999 v O. v s. r. o. F. a J., jako předseda představenstva a. s. L. C. se sídlem Z., třída T. B. 3672, vylákal na základě leasingových smluv č. 1991134 a č. 1991135, uzavřených s a. s. K.C.B. L. se sídlem v P. 10 a podepsaných dne 19. 7. 1999 v B., osobní automobily zn. Audi A 6 2,5 TDI quattro, barvy stříbrná metalíza, SPZ BZL 77-20 v hodnotě 1.488.207,80 Kč a zn. Audi A 6 2,5 TDI quattro, barvy černá metalíza, SPZ BZL 77-21, v hodnotě 1.531.764, 40 Kč, současně podepsal ke každé leasingové smlouvě smlouvu o ručení jako fyzická osoba, i když věděl, že z důvodu insolventnosti a. s. L. C. a své nebude leasing splácen, což se také stalo, aniž by fakticky uhradil akontaci ve výši 1.294.413,- Kč, jejíž zaplacení předstíral vystavením faktur č. 990120 a č. 990121, kterými fingoval dodání nadstandardní výbavy do obou vozů ze strany a. s. L. C. v hodnotě 1.294.736,- Kč, v důsledku čehož tato částka byla zaplacena a. s. K.C.B. L., s. r. o. F. a J., obě vozidla zapůjčil v rozporu se všeobecnými smluvními podmínkami jiným osobám, přičemž po odstoupení a. s. K.C.B. L. od leasingových smluv mu bylo vozidlo SPZ BZL 77-21 odebráno a vozidlo SPZ BZL 77-20 vráceno nebylo, čímž a. s. K.C.B. L., P. 10, nyní a. s. V.K. I., P. 10 způsobil škodu 3.430.311,80 Kč.“ Předmětný skutek odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Obviněnému L. R. pak podle § 250 odst. 3 tr. zák. nově uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let a pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému V. K. I., a. s., P., způsobenou škodu ve výši 1.194.736,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody jej odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř.).

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný L. R. dovoláním podaným prostřednictvím jeho obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V podrobně odůvodněném dovolání obviněný především namítl, že pokud jde o vinu, nemá právní kvalifikace skutku, uvedeného ve výrokové části rozsudku, oporu v uvedených důkazech. V uvedené souvislosti poukázal na to, že jednáním, které je mu kladeno za vinu, nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť provedeným důkazům neodpovídá dovozované splnění podmínek, že na cizím majetku způsobil značnou škodu a v důsledku toho sebe nebo jiného obohatil.

Z výše uvedených důvodů obviněný v petitu podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek, tak i rozsudek soudu prvního stupně a s ohledem na to, že předmětný skutek není trestným činem, sám ve věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněný obžaloby zprošťuje a poškozený se podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný v rámci svého dovolání dále navrhl, aby pro případ neakceptování jeho návrhu k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř., učiněnému podáním ze dne 28. 2. 2002, dovolací soud rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.

K dovolání obviněného podal písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření se zabýval jednotlivými znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spáchaného uzavřením tzv. leasingové smlouvy. V této souvislosti poukázal i na současnou judikaturu, zejména na rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/96 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní. Na tomto základě dovodil, že obviněný L. R. naplnil svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Ve svém vyjádření však zdůraznil, že se nelze ztotožnit s výší způsobené škody tak, jak byla specifikována v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť závěr tohoto soudu, že nadstandardní výbava obou vozů v hodnotě 1.294.736,- Kč byla poškozenou společností zaplacena dodavatelům předmětných automobilů, neodpovídá provedeným důkazům, zejména pak výpisu z účtu poškozené leasingové společnosti (č. l. 187 spisu) a svědecké výpovědi Ing. M. H., které shodně nasvědčují, že poškozená společnost zaplatila prodejci automobilů částku 3.020.295,20 Kč, která nezahrnovala hodnotu nadstandardní výbavy, nýbrž pouze cenu, jež odpovídala hodnotě obou vozidel bez zmíněného nadstandardního vybavení. Podle názoru státního zástupce jde o evidentní pochybení v popisu skutku obsaženého ve výrokové části napadeného rozsudku. Proto navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. k dovolání obviněného napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil. Dále navrhl, aby postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. dovolací soud sám ve věci rozhodl a obviněného L. R. nejprve uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že „dne 23. 7. 1999 v O. v s.r.o. F. a J., jako předseda představenstva a. s. L. C. se sídlem Z., třída T. B. 3672, vylákal na základě leasingových smluv č. 1991134 a č. 1991135 uzavřených s a. s. K.C.B. L. se sídlem v P. 10 a podepsaných dne 19. 7. 1999 v B. osobní automobily zn. Audi A 6 2,5 TDI quattro, barvy stříbrná metalíza SPZ BZL 77–20 v hodnotě 1. 488.207,80 Kč a zn. Audi A 6 2,5 TDI quattro, barvy černá metalíza, SPZ BZL 77 - 21, v hodnotě 1.531.764,40 Kč, současně podepsal ke každé leasingové smlouvě smlouvu o ručení jako fyzická osoba, i když věděl, že z důvodu insolventnosti a. s. L. C. a své nebude schopen leasing splácet, což se také stalo, a aniž by fakticky uhradil akontaci vel výši 1.294.413,-- Kč, jejíž zaplacení předstíral vystavením faktur č. 990120 a 990121, kterými fingoval dodání nadstandardní výbavy do obou vozů ze strany a. s. L. C. v hodnotě 1.294.736,-- Kč, obě vozidla zapůjčil v rozporu se všeobecnými smluvními podmínkami jiným osobám, přičemž po odstoupení a. s. K.C.B. L. od leasingových smluv mu bylo vozidlo SPZ BZL 77-21 odebráno a vozidlo SPZ BZL 77-20 vráceno nebylo, čímž a. s. K.C.B. L., P. 10, nyní a. s. V.K. I., P. 10, způsobil škodu 3.020.295,20 Kč, a obviněného dále odsoudil podle § 250 odst. 3 trestního zákona ke čtyřletému trestu odnětí svobody, spojený s jeho výkonem ve věznici s ostrahou, kam by obviněného zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona a nakonec poškozeného odkázal podle § 229 odst. 1 trestního řádu s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních“.

Obviněný L. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací § 265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možno se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady zde totiž nejsou důsledkem nějakého nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutku má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání zjištěného skutkového stavu, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkovým zjištěním. To ostatně odpovídá skutečnosti, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a rozhoduje o něm Nejvyšší soud již ve třetí instanci, kde nelze znovu vytvářet, či zásadně měnit skutková zjištění.

V případě obviněného L. R. byla v napadeném rozhodnutí učiněna skutková zjištění popsaná ve výrokové části rozsudku, jimiž bylo v posuzované věci podmíněno hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Vrchní soud v Olomouci, který jako odvolací soud ve věci znovu rozhodoval, vycházel z hledisek vyplývajících z ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a při použití mírnější právní kvalifikace skutku (oproti rozhodnutí soudu prvního stupně) aplikoval novelu trestního zákona provedenou zák. č. 265/2001 Sb. Právní posouzení skutku, jak je uveden ve výroku rozhodnutí, proto odpovídá ustanovením hmotného práva.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž podle námitek uvedených v dovolání (a rovněž podle námitek uplatněných ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství) spatřován v nesprávném hodnocení důkazů a tedy ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci (skutku). Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a ) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poněvadž návrh na odklad výkonu trestu podal pouze dovolatel a nikoliv v souladu s ustanovením § 265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně, nebylo zapotřebí rozhodnout o zamítnutí návrhu samostatným výrokem, neboť ve skutečnosti šlo pouze o podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265ntr.ř.).

V Brně dne 13. srpna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 13. August 2002