JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 401/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2008 o dovolání V. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 745/2006 ze dne 19. 2. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 62/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 4 T 62/2003 ze dne 24. 10. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl dle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byla stanovena jeho povinnost zaplatit poškozenému A. C., s. r. o., na náhradě škody částku ve výši 882.300,- Kč s úrokem z prodlení 3% od 31. 1. 2003 do zaplacení.

O odvolání V. Č. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem sp. zn. 6 To 745/2006 ze dne 19. 2. 2007, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině, výměře trestu a náhradě škody podle § 58 odst. 1 tr. zák. výkon uloženého trestu podmíněně odložil a podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovil zkušební dobu dvou roků.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal V. Č., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s právní kvalifikací skutků pod body 1/ a 2/ rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť v nich dle jeho názoru zcela zjevně chybí subjektivní stránka, když nebyl prokázán jeho úmysl uvést někoho v omyl či zamlčet podstatné skutečnosti. Opětovně nebylo prokázáno, že úmyslně uzavřel smlouvy s J. K. aj. A. předstíraje, že majitelem vozidel Škoda Octavia byl J. O., že se jednalo o předváděcí vozidla a že chtěl či byl srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí škodu v popsané výši. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a aby dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že ze skutkových zjištění v daném případě nevyplývá, ze by obviněný věděl o tom, že předmětné automobily byly odcizeny z majetku Š. A., a. s., a že tedy byly získány trestným činem krádeže podle § 247 tr. zák., když ze skutečnosti, že nešlo o vozidla předváděcí, ještě nutně nevyplývá, že šlo o vozidla kradená. Vědomost obviněného o původu vozidel dle něho jednoznačně nevyplývá ani ze zjištění rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí, když na str. 11-12 rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedeny určité okolnosti, které by mohly takové vědomosti nasvědčovat, na druhé straně je však na str. 3 zmíněno, že obviněný ověřoval některé údaje o vozidle přímo u výrobce, což existenci takovéto vědomosti zpochybňuje. Zjištění této skutečnosti nevyplývá tak z odůvodnění nalézacího soudu vůbec, neboť se zde pouze obecně uvádí, že obviněný musel být jednoznačně srozuměn s tím, že jde o „trestnou činnost“. Především pak z tzv. skutkových vět nelze vyvodit, že by obviněný byl srozuměn s takovým průběhem budoucích událostí, kdy vozidla budou kupujícím nebo dalším majitelům odňata Policií České republiky a že škoda v konečném důsledku vznikne jeho zaměstnavateli, firmě A. C., s. r. o. Závěr o úmyslném zavinění v tomto směru by bylo možno učinit pouze v případě zjištění, že obviněný věděl o tom, že jde o vozidla získaná trestným činem krádeže, a že alespoň v hrubých rysech věděl o právních důsledcích, které mohou firmě A. C., s. r. o., vzejít z toho, že vozidla byla prodána pod její hlavičkou. Dle státního zástupce tak byl škodlivý následek pro obviněného v podstatě nežádoucím, neboť s velkou pravděpodobností musel vést ke zjištění jeho vlastní úlohy v celé věci. Uvedl, že tyto pochybnosti však neznamenají, že by jednání obviněného bylo bez dalšího beztrestné. V úvahu dle něj přichází např. právní kvalifikace trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaného ve formě převedení na jiného věci, která byla získána trestným činem. Uvedená skutková podstata sice výslovně nezahrnuje podvodné jednání směřující k zakrytí původu věci, lze však vycházet z toho, že pachatel tohoto trestného činu vždy současně jedná do určitě míry podvodně přinejmenším ve smyslu zamlčení podstatných skutečností. Dle názoru státního zástupce tedy obviněný vznesl částečně důvodné námitky týkající se existence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a to pokud se týká úmyslného zavinění ve vztahu ke vzniku škody poškozenému A. C., s. r. o. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 6 To 745/2006, a aby jmenovanému soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí v potřebném rozsahu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Z hlediska popisu skutků obsažených v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body 1/ a 2/ dovolatel v dané věci právně relevantně namítl, že v jednání, za něž byl uznán vinným, nelze spatřovat naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť nebylo prokázáno, že se jich dopustil v úmyslu uvést někoho v omyl či zamlčet podstatné skutečnosti a způsobit škodu v popsané výši. Takto podané dovolání je však zjevně neopodstatněné.

V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení činu v rozhodnutí soudů obou stupňů je správné, a to s ohledem na skutkové okolnosti, které vyšly v rámci dokazování najevo a které odůvodňují naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. V tomto smyslu je nutno zdůraznit, že dovolatel byl vedoucím prodeje v autosalonu A. C., s. r. o., kdy v rámci tohoto zaměstnání absolvoval školení určená prodejcům vozů společnosti Š. A., a. s., M. A. (dále jen Š. A.). Nepochybně tedy znal v té době platná pravidla pro prodej nejen „normálních“ vozů, ale i vozů předváděcích stanovená ve vnitřní směrnici Š. A. (Směrnice prodeje ohledně provozování předváděcích vozů Š.-smluvními obchodníky ve znění z 15. 12. 1997 a sdělení Š. A., č. l. 163, 167 an.). Tato stanovila, že předváděcí vozy musely být registrovány pod normální státní poznávací značkou (dále jen SPZ), když vozy registrované pod „zkušebními“ značkami (zelená trojúhelníková značka) předváděcími vozy nebyly. Navíc autosalon (společnost A., s. r. o.), který je prodával jako vozy předváděcí, měl být také v technickém průkaze uveden jako první majitel vozidla (viz č. l. 154, 185). V daném případě však oba vozy zn. Škoda Octavia 1,9 TDi byly dovolatelem a ostatními obviněnými na nové majitele (K. a A.) převáděny pouze s papírovými SPZ a bez uvedení společnosti A., s. r. o., a J. O. jako prvních majitelů v technickém průkazu. Ze skutkových okolností vyplynulo dále, že dovolatel spolu s dalšími osobami zjednal za úplatu 1000.- Kč vrátného společnosti A., s. r. o., J. O., k tomu, aby tento byl na fiktivních fakturách o prodeji vozů společností A., s. r. o., uveden jako kupující, a to s tím, že dovolatel spolu s původně spoluobviněnými v této roli nechtěli vystupovat. Jako proškolený prodejce si navíc mohl u Š. A. prověřit, zda se opravdu jednalo o předváděcí vozy, on ovšem ověřoval toliko to, zda byly ve Š. A. vyrobeny (viz č. l. 164). Podvodný úmysl dovolatele je dále potvrzen i skutečností, že faktury, dle nichž měly být vozy prodány společností A., s. r. o., J. O., byly falešné, když v nich nesouhlasily údaje ohledně jmenované společnosti (její obchodní název, IČO, DIČ, razítko, číslo účtu; viz výpověď svědkyně J. na č. l. 338f). Jestliže za těchto podmínek dovolatel předmětná vozidla prodal K. a A., musel si být vědom toho, že jim (příp. dalším osobám, na které jmenovaní vozy eventuelně dále převedou) vozidla mohou být v budoucnosti zabavena policií, neboť vzhledem k uvedeným skutečnostem není pochyb o tom, že musel vědět, že daná vozidla mají nelegální původ (a nejsou tedy vozidly předváděcími). S tímto vědomím je však dále převáděl jako vozy předváděcí, na osoby, které se nemohly stát jejich majiteli. O nestandardním postupu dovolatele svědčí dále i to, že poté, co vozy převedl z J. O. na oba poškozené, ponechal si hotovost, kterou prodejem získal (tomuto dal v každém z případů 1000,- Kč jako úplatu za účast na celé transakci). Oba prodeje takto provedl přes společnost A. C., s. r. o., a to s nulovou provizí, když dle vyjádření jejích jednatelů činila její obvyklá výše 3-5 %. Musel si být proto vědom toho, že na této společnosti budou svědci K. a A. (příp. další osoby, které vozy od nich získají) v případě, že auta budou policií jako odcizená vypátrána a odebrána, požadovat náhradu škody, neboť společnost A. C., s. r. o., v celém procesu figurovala jako prodejce nelegálně získaných vozů. Dovolatel tedy při provádění těchto transakcí musel vědět, že svému zaměstnavateli způsobí škodu, neboť kupující se nemohli stát vlastníky daných vozů.

K dané věci dovolací je nutné dodat, že se s ohledem na uvedené nelze shodnout ani s názorem státního zástupce spočívajícím v tom, že by daný čin mohl být právně kvalifikován jako trestný čin podílnictví, neboť znakem tohoto trestného činu není úmysl způsobit škodu. V projednávaném případě však, jak stojí výše, tento znak jednáním obviněného naplněn byl, a proto lze souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že se jedná o trestný čin podvodu v kvalifikované skutkové podstatě, když popsaným jednáním dovolatel naplnil všechny znaky předmětného trestného činu, včetně jeho subjektivní stránky.

Na základě všech shora popsaných úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry soudů obou stupňů, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutků popsaných ve výrocích jejich rozhodnutí, pro které byl nakonec i odsouzen, byl správně kvalifikován, pokud oba soudy dospěly k závěru, že dovolatel se dopustil označeného trestného činu.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 14. May 2008