JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 4/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2008 o dovolání podaném obviněným K. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 23 To 370/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 29/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2007, sp. zn. 8 T 29/2006, byl obviněný K. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněnými K. V. a P. P. skutkem spočívajícím v tom, že „v době od 17. 1. 2006 do 15. 7. 2006 v obchodním domě M., H., o. Č. B., po společné dohodě a ve vzájemné součinnosti, K. V. jako zaměstnanec společnosti M. C. & C. Č. R., s. r. o., na pozici asistent prodeje ve skladu vratných obalů a P. P. a K. P. jako zákazníci obchodního domu, v úmyslu vylákat finanční hotovost v 9-ti případech K. V. neoprávněně a v rozporu se skutečností do vystavené faktury navýšil počet přijatých obalů, popřípadě fakturu vystavil, aniž obaly vůbec převzal, následně K. P. a P. P. na tyto faktury inkasovali hotovost v nesprávných, ve svůj prospěch navýšených částkách,“ a to jednotlivými útoky popsanými pod body 1) – 9) výroku rozsudku. Obviněný K. P. byl podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému K. P. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněnými K. V. a P. P. zaplatil na náhradě škody poškozené společnosti M. C. & C. Č. R., s. r. o., částku 16.494,-- Kč, a společně a nerozdílně s obviněným K. V. jí dále zaplatil částku 9.663,-- Kč.

O odvolání obviněného K. P. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 23 To 370/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 31. 7. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný K. P. následně dovolání, které současně směřovalo i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že dostatečně nepřezkoumaly otázku jeho zavinění, ačkoliv u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. zákon vyžaduje úmysl pachatele (§ 4 tr. zák.) ohrozit nebo porušit zájem chráněný trestním zákonem. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na to, že jeho jednání spočívalo v provokativní činnosti (chování) v provozovně M. se svolením poškozeného M. C. & C. Č. R., s. r. o., které mu udělil zaměstnanec této společnosti pan B. N., security manager. Dovolatel tak jednal s vědomím, že jeho činnost nemůže být posuzována jako trestná, neboť svolení poškozeného patří mezi okolnosti vylučující protiprávnost činu, byť to zákon výslovně neuvádí. Provádění navyšování počtu palet přitom navrhl dovolateli spoluobviněný K. V., takže se dovolatel nemohl dopustit ani návodu k trestnému činu. Přestože zaměstnanec společnosti M. B. N. jakékoliv zadávání úkolů dovolateli, spolupráci či komunikaci s ním ohledně zjišťování nelegální činnosti v provozovně M. popíral, má dovolatel za to, že výsledky provedeného dokazování, na které současně konkrétně poukázal, činí výpověď B. N. nevěrohodnou. Uvedené skutečnosti však odvolací soud nevzal podle něj v úvahu a v důsledku toho vadně vyhodnotil jednání, jímž byl dovolatel uznán vinným, jako jednání vedené přímým úmyslem ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., přestože podle dovolatele nebylo v řízení nijak prokázáno, že by takový úmysl skutečně měl. To znamená, že odvolací soud nesprávně posoudil hmotně právní otázku zavinění.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 23 To 370/2006-302 ze dne 31. 7. 2007 a vrátil věc Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Podle státního zástupce dovolatelovy námitky směřující proti existenci subjektivní stránky trestného činu (zavinění) v obecné rovině odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. V dané věci však dovolatel při formulaci svých námitek nevychází ze skutkových zjištění soudu vylíčených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a nevytýká, že by na tento skutkový stav bylo vadně aplikováno ustanovení § 4 tr. zák. o úmyslném zavinění. Dovolatel totiž polemizuje s výsledky hodnocení důkazů soudy a prosazuje svou vlastní skutkovou verzi uplatňovanou v původním řízení, podle které se trestné činnosti účastnil se souhlasem a podle instrukcí zástupce poškozené firmy, kdy jeho úkolem bylo objasnit nekalé praktiky při výkupu europalet. Touto obhajobou se soudy obou stupňů zabývaly, ale považovaly ji za účelovou a nevěrohodnou. Z toho vyplývá, že dovolatelovy námitky ve skutečnosti primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, a proto neodpovídají formálně deklarovanému ani jinému dovolacímu důvodu. Za této situace nepovažoval státní zástupce za potřebné zabývat se otázkou, zda jednání pracovníka zajišťujícího bezpečnost firmy, který by jinou osobu instruoval k „provokativnímu chování“ spočívajícímu v účasti na majetkové trestné činnosti ke škodě této firmy, by vůbec splňovalo všechny právní teorií formulované náležitosti souhlasu poškozeného jako okolnosti vylučující protiprávnost činu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce uzavřel své vyjádření tím, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný K. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi skutkovým stavem vyjádřeným v popisu skutku - ve vztahu k soudy použité právní kvalifikaci - ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Namítl, že vzhledem k absenci úmyslného zavinění (§ 4 tr. zák.) a svolení poškozeného jako okolnosti vylučující protiprávnost činu nemohl svým jednáním naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Tato hmotně právní námitka je však dovolatelem založena výlučně na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a na dovolatelově vlastní skutkové verzi. Na tomto podkladě pak dovolatel vyslovil názor, že použitá právní kvalifikace skutku, který se měl ve skutečnosti odehrát zcela jinak (dovolatel měl jednat se svolením poškozeného), byla v jeho případě vadná, neboť podle něj neodpovídala výsledkům dokazování.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 3 až 5) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 10 až 12) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) se spoluobviněnými K. V. a P. P. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se zároveň vypořádal s prakticky totožnými námitkami, jaké obviněný uplatnil i v rámci svého pozdějšího dovolání.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností rozdílných od těch, které soudy vzaly po rozboru a vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného K. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 23. January 2008