JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 395/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2006 o dovolání obviněného V. G., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 13 To 281/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 27/2005, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 8. 2005, sp. zn. 1T 27/2005, byl obviněný V. G. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., který spočíval ve skutku popsaném pod body 1) a 2) výroku rozsudku a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák., který spočíval ve skutku popsaném pod bodem 3) výroku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 2 T 69/2004.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 13 To 281/2005, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci znovu rozhodl tak, že za částečné modifikace skutku uznal obviněného vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jehož se obviněný dopustil tím, že ad 1) „v přesně nezjištěné době, koncem měsíce dubna 2004 v obci D., okr. B., před domem, fyzicky napadl M. D., několika údery pěstí do obličeje, následně jej donutil nastoupit do svého motorového vozidla, se kterým odjel do obce S., okr. B., kde poškozeného uzamkl v objektu restaurace a kde jej následně pod pohrůžkou použití střelné zbraně, kterou mu mířil do oblasti pravého spánku, nutil, aby podepsal směnku vlastní, znějící na částku 300.000,- Kč, která byla splatná dne 31. 5. 2004 k rukám obviněného s tím, že pokud poškozený do konce května 2004 zaplatí nejméně částku ve výši 60.000,- Kč, tak společně tuto směnku zničí,“ a ad 2), že „v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 24. 12. 2003 v obci D., okr. B., před domem fyzicky napadl M. D., tím způsobem, že jej nejméně třikrát udeřil pěstí do obličeje a když poškozený upadl, tak do něj ještě kopal, a to do levé části žeber a současně po něm požadoval, aby mu vyplatil částku 60.000,- Kč, a to do jednoho dne, jinak jej nechá zabít.“ Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 235 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 5. 2004, č. j. 2 T 69/2004 – 91, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O skutku pod bodem 3), který soud prvního stupně původně kvalifikoval jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák., rozhodl odvolací soud samostatným usnesením, jímž věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil Městskému úřadu v Berouně s tím, že skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.

Proti shora citovanému pravomocnému (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým tento rozsudek napadl ve výroku o vině a ve výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel především na to, že odvolací soud sice důvodně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, avšak vadně rozhodl v tom, že dovolatele poté uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 tr. zák., ačkoliv měl správně ve věci rozhodnout zprošťujícím výrokem. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že oba soudy na podkladě provedených důkazů vyvodily zcela nesprávný závěr o jeho vině, neboť při hodnocení důkazů se neřídily zásadami obsaženými v § 2 odst. 6 tr. ř., jenž stanoví, že hodnocení důkazů musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Těmito nedostatky bylo podle dovolatele zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu zároveň vytkl, že vady ve skutkových zjištěních nalézacího soudu v rámci provedeného přezkumu neodstranil a nenapravil. Dovolatel pak provedl vlastní rozbor relevantních skutečností, které podle jeho názoru z provedených důkazů vyplývají. Na tomto základě dovodil, že nelze sdílet přesvědčení obou soudů o věrohodnosti poškozeného M. D. s ohledem na rozpory v jeho výpovědích, které se týkají v podstatě všech významných skutkových okolností, a to jak místa a doby spáchání údajného činu, užití údajného násilí ze strany dovolatele a objektivizování jeho případných následků, rozporu mezi textem inkriminované směnky a výpovědí poškozeného o jejím obsahu (bod 1/ rozsudku), tak pokud jde o rozpory týkající se výpovědí manželů K. (bod 2/ rozsudku). Žádné z výše uvedených rozporů přitom soudy podle dovolatele nevzaly patřičně v úvahu a nevypořádaly se s nimi. S poukazem na namítaná pochybení soudů obou stupňů proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud svým rozhodnutím zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, č. j. 13 To 281/2005 – 179, a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních hledisek je možno podané dovolání označit za přípustné. K vlastnímu obsahu dovolání připomněla, že obviněný uplatnil de facto totožnou argumentaci jako v případě svého řádného opravného prostředku (odvolání) a soud druhého stupně se s ní vypořádal. Podle státní zástupkyně správně dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo prokázáno zejména svědeckou výpovědí poškozeného, která byla potvrzena nejen výpovědí manželů K., ale rovněž výpovědí svědkyně R. S., když veškerá tvrzení těchto osob korespondují též s dalšími ve věci provedenými důkazy. Státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání současně konstatovala, že s ohledem na dostupný spisový materiál nejsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za tohoto stavu shledala dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný V. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má základní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. zák.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy a v této souvislosti též o námitky vůči správnosti (resp. nesprávnosti) zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel soudům vytkl především to, že uvěřily svědecké výpovědi poškozeného M. D., aniž by se vypořádaly s rozpory v jeho tvrzeních a rovněž s rozpory v dalších důkazech, které se k výpovědi poškozeného přímo vztahovaly. Tento namítaný vadný postup (tj. vadné posuzování důkazů soudy) měl pak podle názoru dovolatele vést ve svém důsledku k tomu, že byl neprávem odsouzen pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ačkoliv výsledky provedeného dokazování závěr o jeho vině shora uvedeným trestným činem nedovolovaly.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu (výrok a str. 5 – 8 odůvodnění) a částečně i z rozsudku soudu prvního stupně, na který odvolací soud při svém rozhodování navazoval, je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém podkladě odvolací soud vycházel v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měl podle dovolatele učinit, na kterých následně založil právní posouzení předmětného skutku. Své skutkové a právní závěry odvolací soud v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č.7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno(k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, později též III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. G. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. dubna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 12. April 2006