JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 381/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2008 o dovolání P. P., P. H. a P. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 97/2007 ze dne 29. 10. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 8/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 3 T 8/2006 ze dne 20. 6. 2007 byli (spolu s dalšími obviněnými) P. P. v bodech I ad 1/-9/, P. H. v bodech II ad 1/-5/ a P. P. v bodech II ad 1/-4/ uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl P. P. uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a P. H. a P. P. tresty odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jejichž výkon byli oba zařazeni do věznice s ostrahou. Všem jmenovaným byly dále uloženy tresty propadnutí věcí přesně specifikovaných. Podle § 226 písm. a) trestního řádu (dále jen tr. ř.) byli tito obvinění zproštěni obžaloby pro skutky ve výroku popsané.

O odvoláních těchto obviněných (jakož i dalších odsouzených a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 11 To 97/2007 ze dne 29. 10. 2007. Ohledně jmenovaných obviněných rozhodl tak, že dle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. jej zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že P. P. uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků se zařazením do věznice s ostrahou a P. H. a P. P. uložil shodně trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků se zařazením do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali P. P., P. H. a P. P., jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označili ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech svého mimořádného opravného prostředku shodně uvedli, že trestní řízení v jejich věci trpělo procesními vadami, které způsobily, že vydané rozsudky nejsou správné a že jejich vina je založena pouze na výpovědi svědkyně S. a F. V tomto smyslu uvedli, že provedené výslechy svědků (především svědkyně S.) před trestními orgány v SRN bylo nezákonné a jejich výpovědi nemohly tak být přečteny v hlavním líčení. Obhájci byli sice o termínu výslechů vyrozuměni, ale ohledně svědkyně S. bylo na místě zjištěno, že výslech bude probíhat v německém jazyce, není přítomen tlumočník a oni ani nemají právo pokládat svědkům otázky. Obhajoba obviněných tak nebyla zajištěna. Svědkyni S. byly navíc od počátku vyšetřovatelem pokládány otázky, které vybíral z jejího předchozího výslechu v její trestní věci a takto byla přímo naváděna k přesné odpovědi. Obhajoba se snažila, aby svědkyně S. a F. byly vyslechnuty při hlavním líčení, ale k tomuto nedošlo, neboť obě údajně nedaly souhlas k výslechu před českým soudem, když bylo jistě možné pokusit se o jejich výslech alespoň prostřednictvím videotelefonu. Nesouhlasí pak zásadně s tím, že soud svědkyni S. v části její výpovědi plně věří a pokládá ji za nejzávažnější usvědčující důkaz, ale na druhé straně jí v části výpovědi nevěří a obviněné zprošťuje s tím, že jiný důkaz v těchto skutcích neexistuje. K výslechu svědkyně F. uvedli, že tento je nezákonný, neboť byl proveden ihned poté, co proti svědku P. bylo zahájeno řízení jako proti uprchlému a byl mu ustanoven obhájce. Policie přitom využila nízkého věku svědkyně a její závislosti na P. a získala výpověď v té podobě, jak je ve spise založena. Svědkyně však u hlavního líčení svou výpověď podstatně změnila a uvedla i důvod této změny, přičemž soud se nesnažil tyto rozpory odstranit. V průběhu hlavního líčení byl státním zástupcem i obhajobou navrhován výslech svědka Z. B. Soud nejdříve konstatoval, že jej pokládá za důležitý a jeho výslech za nutný. V závěru hlavního líčení však svůj názor změnil a návrh na jeho výslech zamítl. Dále namítli porušení ust. § 177 písm. c) tr. ř., neboť skutky nejsou v obžalobě ani v rozsudku soudu prvního stupně označeny přesně s uvedením místa, času a způsobu jejich spáchání tak, aby nemohly být zaměněny s jinými skutky a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby. Ani záznamy odposlechů telefonických rozhovorů pořízené orgány činnými v trestním řízení nejsou podle nich usvědčujícím důkazem, protože se jedná o normální rozhovory kamarádů a obchodních partnerů. Nemohlo z nich být dovozeno, že účastníci mezi sebou používali jakousi kódovou řeč se synonymy, která měla zastírat hovor o drogách. Tuto skutečnost uvedla ve své výpovědi pouze svědkyně S., ale v záznamech se tato slova nevyskytují. Právní kvalifikace, že skutky byly spáchány členy organizované skupiny a ve větším rozsahu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, není podložena žádným usvědčujícím důkazem, neboť obviněný P. znal pouze svědkyni S. a její dva partnery a H. a P. neznali nikoho ze S. r. N. a nikdo nemůže znát je. Obchod, v rámci něhož měli H. a P. platit P. za dodávání efedrinu a tento měl naopak jim platit za údajně vyrobený metamfetamin, nesvědčí o organizované skupině. Ze všech uvedených skutečností tedy dovolatelé vyvozují, že soud zjistil určitý skutkový stav, ale tento ho neopravňoval k uznání viny, neboť ohledně všech tří existovaly minimálně obrovské pochybnosti, které měly být vysvětleny ve prospěch dovolatelů. Na závěr navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil v celém rozsahu podle § 265k tr. ř. a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí dle § 265l tr. ř.

K podaným dovoláním se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ten ve svém vyjádření uvedl, že výhrady dovolatelů se téměř doslovně shodují s obsahem jejich předcházejícího odvolání, přičemž užitá argumentace byla uplatňována v rámci jejich obhajoby po celou dobu řízení, takže na ni reagovaly jak soud nalézací, tak soud druhého stupně. Stesky dovolatelů na údajné procesní vady řízení v jejich trestní věci jsou jednak z věcného hlediska nedůvodné, jednak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, neboť namítané procesní nedostatky nemohou – i kdyby byly reálné, což nejsou – založit vadu rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Námitky tohoto druhu ostatně nenaplňují ani žádný jiný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v zákoně upravujícím trestní řízení. Totéž platí o výhradách dovolatelů vůči hodnocení jednotlivých důkazů. Ve způsobu, jímž se především soud prvního stupně vyrovnal s důkazní situací, nelze shledat žádné známky nedůslednosti, nelogičnosti, protismyslnosti či nekomplexnosti a průběh dokazování plně odpovídá požadavkům vysloveným v § 2 odst. 6 tr. ř. Ani dovolateli namítaná neurčitost v popisu skutku v rámci výroku o vině nemůže založit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nehledě na to, že z věcného hlediska nejde o námitku důvodnou, jak vyložil ve svém rozhodnutí i soud druhého stupně. V tomto směru tedy dovolatelům nelze přisvědčit. Uvedl dále, že skutkový stav popsaný v odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem zahrnuje všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, jak rovněž pregnantně vyložil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud měl soud prvního stupně pochybnosti o tom, zda je veškerá trestná činnost obviněných popsaná v obžalobě náležitě objasněna, řešil tuto situaci způsobem, který pro takovou situaci zákon předpokládá – zprošťujícím výrokem o pochybném skutkovém ději. Obvinění nemohou tedy namítat, že by soud rozhodoval při relevantních pochybnostech o skutečném stavu věci v jejich neprospěch. Uzavřel, že meritorní rozhodnutí jako celek se jeví zákonné a spravedlivé a není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

K námitkám dovolateli z hlediska tohoto dovolacího důvodu uplatněným dovolací soud uvádí, že právně relevantní je pouze ta námitka, že v dané věci se nejednalo o spáchání skutku ve větším rozsahu a také organizovanou skupinou působící ve více státech, když šlo o obchody pouze mezi všemi třemi dovolateli, a to o obchody s efedrinem a z něj následně vyrobenou drogou pervitin. Ostatní námitky nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť brojí výhradně proti provádění důkazů orgány činnými v trestním řízení a na základě nich posléze zjištěnými okolnostmi skutků.

Za nejzávažnější z nich pak lze považovat námitku, v níž dovolatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na obhajobu tím, že u hlavního líčení byly čteny protokoly o výpovědi svědkyně S. provedené v rámci dožádání německými orgány činnými v trestním řízení a další důkazy německou stranou opatřené. Nejvyšší soud k této námitce (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu však uplatněné irelevantně) pouze jako obiter dictum podotýká, že v tomto směru je namístě se shodnout se závěry soudů obou stupňů, které se i takto vznesenou obsáhle zaobíraly. Takto poukázaly na to, že předmětné výslechy svědků v N. (zejména svědkyně S.) byly provedeny v souladu jak s právním řádem českým, tak německým (svědkyně byla před výslechem poučena dle příslušných předpisů obou zemí) za současného respektování pravidel stanovených zejména v čl. 4 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 550/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 a usnadnění jejího používání (Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 68/2002 Sb.m.s., dále jen „Smlouva“). Vzhledem k tomu, že se jednalo o svědkyni, která delší dobu žila v N., byl výslech veden v německém jazyce. Dovolací soud je přesvědčen, že obhájci měli možnost se o této skutečnosti dozvědět, a to nejpozději poté, co byli o místě a době konání tohoto výslechu vyrozuměni (viz č. l. 966) za současného využití svého oprávnění nahlížet do spisu dle § 65 odst. 1 tr. ř. Provedený výslech, jakož i další listinné důkazy opatřené německými orgány činnými v trestním řízení (rozsudky soudu v G., znalecké posudky, zprávy o sledování osob aj.) lze takto považovat za důkazy provedené v souladu se zákonem a takto je bylo možno číst v hlavním líčení před Krajským soudem v Ústí nad Labem dle § 211 odst. 2 písm. a) a § 213 odst. 1 tr. ř. (srov. R 13/1995, R 11/2005). Dle § 428 tr. ř. a obdobně dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy platí, že důkazy provedené na žádost orgánu České republiky orgánem cizího státu jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu nebo pokud byly provedeny v souladu s právním řádem České republiky. Takto nutno uzavřít, že tímto způsobem nedošlo ani k porušení práva na obhajobu. Soud prvního stupně navíc vysvětlil, že pokud se v dané věci jednalo o skutky, jejichž spáchání bylo podloženo pouze výslechem svědkyně S., dovolatelé byli obžaloby zproštěni. Přihlížel k němu tedy jen v těch případech, kdy byl doplňován důkazy dalšími. Ve spojení s nimi pak také soud hodnotil věrohodnost výpovědi svědkyně a dospěl k závěrům, že tam, kde je podložena důkazy dalšími, ji lze za věrohodnou považovat a přihlížet k ní jako k důkazu usvědčujícímu.

Pokud pak jde o zbývající námitky, i zde dovolací soud odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Tyto se dostatečně zabývaly jak splněním podmínek týkajících se popisu jednotlivých skutků ve výroku o vině (§ 177 písm. c/ a § 120 odst. 3 tr. ř.), tak i zákonností výslechu svědkyně F., jejíž výpověď byla rovněž hodnocena ve spojení se všemi ostatními důkazy ve věci shromážděnými a konečně i vyhodnocením záznamů telefonních odposlechů, které ve spojení s ostatními důkazy dovolatele ze spáchání daných skutků jednoznačně usvědčují. Pokud se týká návrhů na výslech svědka B., dovolací soud odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž uvedl, že tento nebyl proveden proto, že jmenovaný svědek se opakovaně na předvolání soudu nedostavoval a nijak nebylo možno jeho účast u soudu zajistit, především však to, že se jednalo o člověka blízkého okolí obviněného P., když by samotným obchodům s omamnými a psychotropními látkami zjevně nemohl uvést nic jiného, než již uvedli soudem označení svědci. V tomto směru je však potřebné zdůraznit, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným, o němž Nejvyšší soud rozhoduje již ve třetí instanci, kde nelze znovu vytvářet či zásadně měnit skutková zjištění. Právní úprava totiž předpokládá, že v tomto řízení nebude dokazování prováděno vůbec anebo jen zcela výjimečně, ve značně omezeném rozsahu a zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání. Proto dovolací soud nemůže být oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud má však v řešeném případě zato, že postupu soudů nelze nic vytýkat a stejně tak nelze nic vytýkat ani právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, když se zjevně nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením.

Na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze pak odkázat i co se týče jejich závěrů, že skutky byly spáchány ve větším rozsahu dovolateli jako členy organizované skupiny ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když tyto znaky zákonem požadované byly v daném případě naplněny. „Větším rozsahem“ se rozumí nakládání s omamnými či psychotropními látkami či prekursory v množství způsobilém pro užití více lidmi, když důležité je hodnotit rovněž druh a kvalitu látky. Z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že množství prekursoru (efedrinu), který byl z N. dovážen i množství následně z tohoto vyrobené drogy (metamfetaminu), jež byla zpět do N. dodávána, překračovalo v jednotlivých případech i několik kilogramů. Ze skutkových zjištění je navíc zcela zjevné, že na jednotlivých obchodech (předávání prekursorů a drog) se podílely kromě dovolatelů i osoby žijící a pohybující se v N., čehož si dovolatelé byli vědomi. Obvinění H. a P. jako výrobci drogy věděli, že efedrin, který jim obviněný P. pro výrobu pervitinu dodával, pocházel z N., a pervitin jimi vyráběný je určen pro stálé zákazníky z tohoto státu. Rovněž věděli, že – vzhledem k velkému množství drogy, které obviněnému P. předávali – drogy nebyly určeny jemu, on nebyl koncovým odběratelem či dodavatelem, ale pouze zprostředkovatelem a organizátorem jednotlivých zásilek. Takto soudy správně dovodily, že činy byly spáchány členy organizované skupiny, když tou se rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnost vykazuje takovou míru plánovitosti jeho průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Pro naplnění znaku „organizované skupiny působící ve více státech“ pak postačuje, pokud taková skupina působí nejméně ve dvou různých zemích, z nichž jednou může být Česká republika. Spojením s takovou skupinou se pak rozumí i podpora, usnadnění, napomáhání aj. činnosti skupiny. Námitkám dovolatelů, které ostatně nebyly nijak blíže v dovolání rozvedeny, proto s ohledem na řečené dovolací soud nepřisvědčil.

S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud České republiky takto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 07. May 2008