JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 38/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání podaném J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 69/2007 ze dne 15. 8. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 5/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 5/2006 ze dne 22. 3. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy podvodu a to bod bodem I. podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, ve znění zákona č.265/2001 Sb. (dále jen tr. zák.), pod bodem II. podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pod bodem III. podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pod bodem IV. podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pod bodem V. podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pod bodem VI. podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 37a tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, přičemž byl pro výkon takto uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz podnikání s předmětem činnosti zprostředkovatelská činnost a činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců, a dále zákaz jakékoliv funkce spojené s nákupem a prodejem cenných papírů a poskytováním investičních služeb na dobu pěti roků. Konečně bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody a dovolatel byl také zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu (dále jen tr. ř.) obžaloby pro skutek přesně označený.

V předmětné věci podal J. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 5 To 69/2007 ze dne 15. 8. 2007 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a to v odsuzujících výrocích o vině, výroku o trestech a způsobu jejich výkonu a ve výrocích o náhradě škody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ad A. podle § 37a věta první tr. zák. zrušil výrok o vině pokračujícím trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2006, č. j. 53 T 14/2004-1265, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2006 sp. zn. 5 To 40/2006, jakož i výrok o trestu a další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Dále pod bodem B. jej uznal vinným trestnými činy podvodu a to pod bodem I. podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., pod bodem II. podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pod bodem III. podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pod bodem IV. podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák, pod bodem V. podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pod bodem VI. podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy a dále za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterým byl obžalovaný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2006, č. j. 53 T 14/2004-1265, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2006 sp. zn. 5 To 40/2006 jej odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 37a tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, přičemž jej pro výkon takto uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti na dobu pěti let a to ve stejném rozsahu, jako soud prvního stupně a rozhodl též o vznesených nárocích na náhradu škody.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal J. B. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že si je vědom toho, že došlo k uzavření popsaných smluv a převzetí příslušných finančních částek, avšak dodal, že tak nečinil v podvodném úmyslu peníze vylákat, nevrátit nebo si je ponechat. V další části dovolání potom shodně se svou argumentací uplatněnou před oběma soudy uvedl a popsal svůj vztah se společností K. T. P. Q., a. s., poukázal na problémy vzniklé s úmrtím svého přítele J. N. (u něhož si uschoval část peněz) s tím, že následně nebyl schopen vygenerovat dostatek finančních prostředků pro případ, že by všichni klienti chtěli vrátit své prostředky zhodnocené o dohodnutou částku. Pokud investoval tak některé investice mu nevyšly a o jiné přišel podvodem. V tomto směru také případné pochybení soudům nevytkl, námitky však vznesl proti závěrům soudů, které jeho věc chápaly jako podvod, tedy tak, že od samého počátku přijímal peníze od občanů, aby je o ně připravil. Převzaté peníze totiž investoval do obchodu s akciemi a teprve později porušil smlouvy a svěřené prostředky vybral a investoval do rizikových obchodů a takto o ně popsaným způsobem přišel. Poukázal i na to, že podle jeho názoru také dluží klientům méně peněz než tvrdí soud prvního stupně a v tomto směru poukázal i na směnky vystavené mu panem B., které se souhlasem příslušných klientů na ně převedl a je tak namístě na tyto indosované směnky pohlížet jako na vrácení investice. Znovu zdůraznil absenci podvodného úmyslu v rámci svého jednání, který při přebírání svěřených peněz neměl, neměl tak úmysl peníze nevrátit. Jeho současný pobyt ve vězení mu brání v tom, aby svým závazkům dostál, je však rozhodnut, že jim dostojí i později. I tato skutečnost znamená, že by takto osoba jednající v podvodném úmyslu neuvažovala. Proto také navrhl, aby napadený rozsudek dovolací soud zrušil v celém rozsahu a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci tak, aby ji tento v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že je s ohledem na zvolený dovolací důvod namístě odmítnout jeho námitky směřující proti podobě skutku, který byl stabilizován v pravomocném výroku o vině, přičemž současně nelze polemizovat se shromážděnými důkazy a způsobem, jakým byly soudy hodnoceny. Nelze pod zvolený dovolací důvod ani subsumovat námitky dovolatele, kterými předkládá k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to v podobě jeho výhrad proti činnosti společnosti K. T. P. Q., a. s., a jeho vztahu k příteli J. N., u kterého si uložil značnou finanční částku bez jakéhokoliv potvrzení a který zemřel, když to označil za rozhodující skutečnost, od jejíhož vzniku se dostal do potíží. V těchto námitkách státní zástupce spatřuje sice závěry právní, které však vycházejí ze skutkových zjištění soudů (plynoucí z provedeného dokazování) a jejich přezkoumání se s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat. Dovolání je přitom zaměřeno proti způsobu hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním soudy a to ve vztahu k motivu, který jej vedl k tomu, že poškozené uváděl v omyl ohledně využití peněz, které od nich inkasoval s tím, že jim budou v budoucnu zhodnoceny, nikoli proti tomu, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu. Ze stejných důvodů nelze akceptovat ani námitku, že soudy pominuly údajně jednoznačné důkazy (operace s akciemi), které podle verze dovolatele vedly k tomu, že získané finanční prostředky užil k dalším investicím, z jejichž zisku zamýšlel vyplatit poškozeným finanční částky od nich získané s příslušným finančním zhodnocením, jakož i námitku proti výši způsobené škody tak, jak byla zjištěna soudy. Pokud by vznesené námitky zůstaly pouze v takové rovině, bylo namístě podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom je nepochybné, že v posuzované věci nejde o extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů z nich vyvozených. Za právně relevantní považuje v předmětné věci státní zástupce námitku, že podle jeho názoru mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., a tedy nikoli jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. K této námitce státní zástupce uvedl, že taková námitka je zjevně neopodstatněnou. To proto, že trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku a uplatní se tam, kde nelze těmto osobám prokázat, že by obohatily sebe nebo jiného a dále i to, že přitom faktickou moc nad věcí získaly vyvoláním nebo využitím omylu jiného (tak tomu u dovolatele, jak plyne z učiněných skutkových zjištění nebylo), ale prokáže se pouze způsobení škody na opatrovaném nebo spravovaném majetku. S ohledem na uvedené tak lze uzavřít, že právně bylo jednání dovolatele kvalifikováno způsobem, který je v souladu se zákonem. Proto také státní zástupce navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s vedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci, z hlediska popisu napadených skutků, které jsou obsaženy v příslušném výroku rozhodnutí soudu druhého stupně, dovolatel poukázal na nekorektní činnost společnosti K. T. P. Q., a. s., na skutečnosti související s osobou J. N. i na soudy nesprávně zjištěnou výši způsobené škody i jeho snahu přes uvedené, dalšími investicemi překlenout uvedené skutečnosti a poškozeným zajistit vrácení jejich investic, včetně jejich slíbeného zhodnocení. Z uvedeného je však zřejmé, že takto volené námitky směřují do oblasti učiněných skutkových zjištění, která byla soudy vedeným dokazováním zjištěna odpovídajícím způsobem, co do jejich druhu i rozsahu a tedy tak, že mohly přistoupit k jejich serioznímu právnímu hodnocení. Současně je namístě uvést, že v posuzované věci nelze dospět k závěru, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje extrémní nesoulad. Pokud by tedy vznesené námitky zůstaly pouze v této rovině, bylo by namístě takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Za právně relevantní námitku obsaženou v dovolání lze považovat „názor“ dovolatele spočívající v tom, že jeho jednání soudy měly právně kvalifikovat jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. V této souvislosti je potřebné uvést, že i tato námitka (stejně jako předchozí) byla vznesena v řízení před soudy a to se stejnou argumentací. Oba soudy, zejména i odvolací na uvedené námitky reagovaly adekvátním způsobem a přiléhavě také vysvětlily, proč ve spáchaných skutcích spatřují trestné činy, kterými jej také shledaly vinným. Takto je namístě zopakovat, že bylo prokázáno, že dovolatel vskutku neměl v úmyslu svěřené finanční prostředky předat společnosti K. T. P. Q., a. s., jak tvrdil poškozeným (tyto prostředky také bezdůvodně uschovával způsobem, který nemohl přinést jejich zhodnocení) a s těmito prostředky od počátku nakládal jiným způsobem než byl dohodnut s poškozenými. Přitom ve svém (neoprávněném) jednání pokračoval i v době, kdy zjistil, že není schopen svěřené finanční prostředky vrátit a také poté, co některým z poškozených vydával nepravdivá potvrzení o zhodnocení jejich vkladů. Uvedeným způsobem nepochybně jednal i v situaci, kdy mu byla postupně sdělována obvinění z předmětného jednání a tedy v době, kdy zajisté věděl, že nebude schopen vrátit nejenom předchozí finanční prostředky svěřené mu jednotlivými klienty (za dohodnutých a jím nerespektovaných podmínek), ale nebude schopen vrátit ani nově přijímané finanční částky. Popsaného jednání se pak dopouštěl postupně vůči celé řadě subjektů po dlouhou dobu, kdy zamlčel své předchozí finanční ztráty a značné závazky vůči řadě dalších subjektů, kdy také stále předstíral, že jeho činnost přináší dohodnuté zhodnocení mu svěřených prostředků jednotlivými poškozenými. V uvedeném směru jednal ve zřejmém rozporu s dohodami, které s poškozenými uzavřel a místo deklarovaného záměru (slibů, zejména co do způsobu investování prostředků, jejich návratnosti ve smyslu obratných investic) s uvedenými prostředky nakládal neodpovědně a riskantně a to od samého počátku, kdy mu poškození na základě uvedených dohod takové prostředky svěřili. Za daných okolností je nepochybné, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky označených trestných činů a to včetně zákonem požadované jejich subjektivní stránky při zjevné existenci minimálně nepřímého úmyslu (§ 4 písm. b/ tr. zák.) i s ohledem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. S ohledem na uvedené neobstojí takto námitka spočívající v tom, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., protože (v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními) dovolatel od poškozených jednotlivé finanční prostředky vylákal podvodným (nepravdivým) jednáním (tvrzením) a takto ani nemohla vzniknout jeho povinnost opatrovat nebo spravovat zmíněné finanční prostředky. Stran další argumentace vedené v tomto směru je pro stručnost namístě odkázat na závěry odvolacího soudu vyjádřené v jeho rozhodnutí na straně 59 - 62, vůči kterým nemá ani dovolací soud výhrad.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 30. January 2008