JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 320/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2002 o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 10 To 192/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 54 T 40/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 54 T 40/2001 byl obviněný J. K. uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 8. 3. 2001 kolem 10.00 hod. v J. n. N. v blízkosti křižovatky ulic R. a P. B. zezadu fyzicky napadl chodkyni M. H. a snažil se jí odcizit vytrhnutím kabelku, kterou měla obtočenou kolem zápěstí levé ruky, takže se mu to nepodařilo a v souvislosti s tímto útokem strhl M. H. na zem, kde ji krátce vlekl, se záměrem vytrhnutí kabelky z ruky, což se mu však nepodařilo, neboť byl vyrušen náhodnými chodci a z místa utekl, přičemž pádem na zem způsobil poškozené pohmoždění levého kolena s nalomením čéšky a pohmoždění a oděrky druhého prstu pravé ruky a se zraněním kolena se jmenovaná léčila nejméně 60 dnů. Dále dne 20. 12. 2000 v 8.35 hod. řídil osobní automobil SPZ LBI 60-41 v ul. T. ve V. n. N., okres L., ačkoliv mu byl rozhodnutím Dopravního inspektorátu v Liberci, č. j. ORLI 2032-PDS-DS-1999 ze dne 6. 12. 1999 vysloven zákaz řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců od 15. 1. 2000 do 15. 1. 2002.

Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, přičemž pro účely výkonu uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť jej obviněný J. K. napadl řádným opravným prostředkem. Odvolání obviněného projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 7. 2. 2002 a usnesením sp. zn. 10 To 192/01 jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný J. K. podal ve lhůtě stanovené v ustanovení § 256e odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) prostřednictvím svého obhájce dovolání, které směřuje proti usnesení odvolacího soudu.. Tento mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst.1 písm.g) tr. ř. (v textu dovolání evidentním omylem uvedeno „tr. zák.“). Podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu potvrzuje vadný rozsudek nalézacího soudu, který spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na nesprávném hmotně právním posouzení jednání, jímž měl spáchat trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle námitek dovolatele vycházel odvolací soud z neobjektivně zjištěného základu skutkové podstaty trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák., špatně zhodnotil provedené důkazy, přičemž dále vyslovuje názor, že v zájmu objektivního hmotně právního posouzení skutku měla být provedena rekonstrukce činu. Rovněž zpochybňuje závěry soudu o příčinné souvislosti mezi svým jednáním a zdravotním stavem poškozené.

V petitu dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a část napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, obsahující výrok o vině a trestu, kterým byl odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. na šest let.

K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Je přesvědčena, že dovolatel svými námitkami zpochybňuje přisouzená skutková zjištění a teprve v důsledku namítaných skutkových vad dovozuje nejprve absenci znaku užití násilí u základní skutkové podstaty trestného činu loupeže a posléze i absenci těžké újmy na zdraví ve vztahu k jeho kvalifikované skutkové podstatě. Vyslovila dále názor, že dovolatel uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen formálně bez ohledu na jeho zákonný účel a že tedy dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. řádu.

V závěru proto navrhla, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání.

Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je splněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Z odůvodnění předmětného dovolání však vyplývá, že obviněný vznáší námitky proti způsobu zjišťování a provádění důkazů a jejich hodnocení a teprve z toho vyvozuje názor o nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na skutečnost, že případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno odlišovat od případů, ve kterých je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění; skutkové vady nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. V rámci řízení o dovolání je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit výlučně správnost jeho hmotně právního posouzení.

Ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. musí dovolatel odkázat ve svém dovolání na některý ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., avšak současně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů korespondovat s důvody předpokládanými ve zmíněném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody stanovené zákonem. Ačkoliv v předmětné věci dovolatel tvrdí, že podává své dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), jeho námitky zjevně směřují do závěrů soudu o skutkových zjištěních. Nejvyšší soud proto dovodil, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Z těchto důvodů pak Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání obviněného J. K. Za podmínek dle § 265r odst. 1 písm.a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. srpna 2002

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h

Vydáno: 20. August 2002