JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 302/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. června 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Ing. Z. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 3 To 209/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 244/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 1 T 244/2006, byl obviněný Ing. Z. P. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že

ad 1/ „jako jednatel společnosti K., s. r. o., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch rozhodl v měsíci červenci 2003 o vydání použitého elektrického invalidního vozíku, v ceně 24.000,- Kč pacientovi P. K., přičemž jím řízenými pracovníky a s jeho vědomím bylo poukazem a fakturou ze dne 7. 8. 2003 neoprávněně vyúčtováno dodání nového vozíku v částce 120.000,- Kč, přestože na rozdíl od účtujících pracovníků věděl, že byl dodán vozík použitý, na základě čehož Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, v měsíci září 2003 fakturu s jeho souhlasem proplatila společnosti H. F., s. r. o., čímž Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR způsobil škodu ve výši 96.000,- Kč,“

ad 2/ „jako jednatel společnosti K., s. r. o., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch vydal v měsíci listopadu 2003 použitý elektrický invalidní vozík, v ceně 27.200,- Kč pacientce R. M., přičemž jím řízenými pracovníky a s jeho souhlasem bylo poukazem a fakturou ze dne 10. 12. 2003 neoprávněně vyúčtováno dodání nového vozíku v částce 136.000,- Kč, přestože na rozdíl od účtujících pracovníků věděl, že byl dodán vozík použitý, na základě čehož Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, v měsíci lednu 2004 fakturu s jeho souhlasem proplatila společnosti H. F., s. r. o., čímž Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR způsobil škodu ve výši 108.800,- Kč,“

ad 3/ „jako jednatel společnosti K., s. r. o., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch vydal v měsíci listopadu 2003 použitý elektrický invalidní vozík, v ceně 16.300,- Kč pacientce M. P., přičemž jím řízenými pracovníky a s jeho souhlasem bylo poukazem a fakturou ze dne 10. 12. 2003 neoprávněně vyúčtováno dodání nového vozíku v částce 81.500,- Kč, přestože na rozdíl od účtujících pracovníků věděl, že byl dodán vozík použitý, na základě čehož Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, v měsíci lednu 2004 fakturu s jeho souhlasem proplatila společnosti H. F., s. r. o., čímž Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR způsobil škodu ve výši 65.200,- Kč,“

ad 4/ „jako jednatel společnosti K., s. r. o., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch vydal v měsíci prosinci 2003 použitý elektrický invalidní vozík, v ceně 24.000,- Kč pacientovi E. S., přičemž jím řízenými pracovníky a s jeho souhlasem bylo poukazem a fakturou ze dne 10. 12. 2003 neoprávněně vyúčtováno dodání nového vozíku v částce 120.000,- Kč, přestože na rozdíl od účtujících pracovníků věděl, že byl dodán vozík použitý, na základě čehož Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, v měsíci lednu 2004 fakturu s jeho souhlasem proplatila společnosti H. F., s. r. o., čímž Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR způsobil škodu ve výši 96.000,- Kč,“

ad 5/ „jako jednatel společnosti K., s. r. o., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch rozhodl v měsíci únoru 2004 o vydání použitého mechanického invalidního vozíku, v ceně 1.694,- Kč pacientovi J. P., přičemž jím řízenými pracovníky a s jeho souhlasem bylo poukazem a fakturou ze dne 1. 3. 2004 neoprávněně vyúčtováno dodání nového vozíku v částce 9.460,- Kč, přestože na rozdíl od účtujících pracovníků věděl, že byl dodán vozík použitý, na základě čehož Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, v měsíci dubnu 2004 fakturu s jeho souhlasem proplatila společnosti H. F., s. r. o., čímž Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR způsobil škodu ve výši 7.766,- Kč.“

Dále byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „jako jednatel společnosti K., s. r. o., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch rozhodl v měsíci lednu 2003 o vydání použitého elektrického invalidního vozíku, v ceně 25.000,- Kč pacientovi Z. B., přičemž jím řízenými pracovníky a s jeho souhlasem bylo poukazem a fakturou ze dne 10. 2. 2003 neoprávněně vyúčtováno dodání nového vozíku v částce 126.000,- Kč, přestože na rozdíl od účtujících pracovníků věděl, že byl dodán vozík použitý, na základě čehož Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, v měsíci březnu 2003 fakturu proplatila společnosti K., s. r. o., čímž Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR způsobil škodu ve výši 101.000,- Kč“, a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „jako jednatel společnosti K., s. r. o., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch rozhodl v měsíci listopadu 2001 o vydání použitého elektrického invalidního vozíku s příslušenstvím, v ceně 24.000,- Kč pacientce Ž. H., přičemž jím řízenými pracovníky a s jeho souhlasem bylo poukazy a fakturou ze dne 12. 12. 2001 neoprávněně vyúčtováno dodání nového vozíku v částce 123.000,- Kč, přestože na rozdíl od účtujících pracovníků věděl, že byl dodán vozík použitý, na základě čehož Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, v měsíci lednu 2002 fakturu proplatila společnosti K., s. r. o., čímž Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR způsobil škodu ve výši 99.000,- Kč“.

Za výše uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě tento trest nebyl vykonán, stanovil soud podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále soud rozhodl, že podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. se obviněnému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru obchodně – servisní činnost, v oboru kompenzačních pomůcek pro tělesně postižené a oprav prostředků zdravotnické techniky a kompenzačních pomůcek pro zdravotně postižené, na dobu čtyř let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, částku 436.290,65 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 3 To 209/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 8. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, směřující současně proti všem výrokům z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově jako soudu prvního stupně byl porušen zákon zejména v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť soud rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, provedené důkazy nehodnotil v souladu se zákonnými hledisky, řádně neprověřil jeho obhajobu a neshromáždil všechny dostupné důkazy, na jejichž podkladě by bylo možno učinit správné a úplné skutkové závěry. Krajský soud v Brně jako soud odvolací podle dovolatele pochybil v tom, že v řízení o jeho řádném opravném prostředku (odvolání) dovolatelem vytýkané vady nezjistil a nenapravil.

Dovolatel zároveň provedl vlastní obšírný rozbor obsahu důkazů provedených ve věci a na tomto základě dospěl k závěru, že znaky trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným, nenaplnil jak po formální, tak ani po materiální stránce. Podle dovolatele především vůbec nebyl zjištěn jeho podvodný úmysl směřující k jeho obohacení a ke způsobení škody. Obohatit se pak nemohl především z toho důvodu, že finanční prostředky procházely účetnictvím firmy K., s. r. o., jak vyplývá z revizních zpráv, přičemž příslušné podklady zpracovával daňový poradce. Z uvedených materiálů nepochybně vyplývá, že na straně dovolatele nemohlo dojít k žádnému obohacení ve smyslu trestného činu podvodu. Podle přesvědčení dovolatele nebyla jeho jednáním způsobena Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, žádná škoda. V uvedené souvislosti soudům, zejména soudu prvního stupně vytkl, že ke zjištění výše škody neprovedly potřebné dokazování, když inkriminované invalidní vozíky nebyly prohlédnuty soudním znalcem, takže nebyl objektivně zjištěn jejich skutečný stav, a dále to, zda se jednalo o vozíky nové nebo opotřebené. Za těchto okolností pak ani nebylo možno zjistit, jaká výše škody vůbec mohla přicházet v úvahu. Dovolatel uvedl, že v žádném případě nelze souhlasit se subjektivním názorem soudu prvního stupně a zároveň i odvolacího soudu, že výši škody bylo možno určit jako rozdíl mezi cenou vyúčtovaného a proplaceného invalidního vozíku. Výši škody měl podle dovolatele jednoznačně stanovit příslušný znalec, a to podle výše zmiňovaných kritérií.

Podle dovolatele nebyl navíc předložen jediný důkaz, že by se přímo podílel na fakturaci, určování rozvozů a nařizování, kam a komu bude určitý vozík dodán. Nebylo přihlíženo ani k tomu, že v průběhu vyšetřování došlo k manipulaci s dokumenty a rovněž k fyzické manipulaci s invalidními vozíky.

V dovolání uplatněnou argumentaci shrnul obviněný tak, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí, jinými slovy neprovedly objektivní důkazní řízení. To mělo za následek, že dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině a v souvislosti s tím též k nesprávným závěrům o druhu a výměře trestu a k nesprávnému výroku o náhradě škody. Odvolací soud pak podle něj neprovedl řádný přezkum podle § 254 tr. ř., když nesprávně a nedostatečně posoudil a vyhodnotil námitky obsažené v odvolání a nevyhověl dovolatelovým návrhům na doplnění dokazování. Proto i jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle uplatněného dovolacího důvodu.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a dle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc v potřebném rozsahu k novému projednání a rozhodnutí.“

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel při odůvodnění námitky nesprávného právního posouzení jak veškerého pokračujícího, tak i samostatného jednání, zcela ve shodě s podaným odvoláním namítl kusé a neúplné dokazování a nesprávný způsob jeho vyhodnocení. Podle dovolatele především nebylo prokázáno, že jednotlivým v rozsudku označeným uživatelům invalidních vozíků nebyly ze strany jím řízené obchodní společnosti dodány zcela nové zdravotní pomůcky uvedeného typu, a pro případ jejich záměny s již použitými a následně repasovanými vozíky pak nebylo prokázáno, že by za jejich záměnu byl odpovědný právě on. V této části je tedy jeho dovolací argumentace založena na prosazení jiné verze skutkového děje, přičemž pouze na jejím podkladě dovolatel namítl, že za stavu, že přisouzený trestný čin nespáchal ani po stránce objektivní a tím ani subjektivní, nemohl naplnit ani jeho materiální znak. Takovou argumentací však podle názoru státní zástupkyně nemohl po obsahové stránce naplnit použitý ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. a nejsou tak splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání této části jeho dovolání. Dovolatelem uvedené námitky přitom nejsou přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, k němuž by bylo možno přikročit až za splnění podmínky jeho zřejmého (extrémního) nesouladu se způsobem jeho právního posouzení, který však v daném případě státní zástupkyně neshledala.

Za hmotně právní a tím i kvalifikovanou námitku lze podle státní zástupkyně považovat tu, která se týká zpochybnění časové ceny použitých invalidních vozíků z hlediska výše stanovení případné škody, která měla být dovolatelovým jednáním způsobena a k jejímuž řádnému určení podle jeho názoru měl být přibrán znalec odpovídající odbornosti. I s touto námitkou obhajoby ve smyslu § 89 odst. 12 tr. zák. se však soudy obou stupňů řádně vypořádaly, když vycházely z rozhodného skutkového stavu věci, z něhož vyplynulo, že ve všech přisouzených případech byla poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, vyúčtována dodávka nového invalidního vozíku, ačkoliv šlo o vozík repasovaný v předepsané hodnotě 20% ceny vozíku nového (viz čl. IV Smlouvy o dodání zdravotnických prostředků mezi firmou K., s. r. o., a jmenovanou zdravotní pojišťovnou, ze dne 1. 10. 2002) a v uvedené návaznosti tedy nebylo důvodu ke zjišťování časové hodnoty každého jednotlivého vozíku, nýbrž postačoval pouze prostý matematický výpočet rozdílu ceny dodaných a vyúčtovaných vozíků. Podle státní zástupkyně tudíž nelze považovat dovolatelovu námitku za opodstatněnou. Stejně tak podle ní nelze přiznat opodstatněnost ani další kvalifikované námitce dovolatele, podle které úhrada fakturovaných finančních částek za dodané vozíky proběhla v některých případech formou zápočtu vůči pohledávce firmy K., s. r. o., postoupené společnosti H. F., s. r. o., a tudíž se uvedeným jednáním ani on sám ani jím vedená společnost nemohli obohatit. Dovolatel totiž přehlédl, že k postupnému uspokojování pohledávky jím zastupované společnosti K., s. r. o., a to bez ohledu k jejímu převodu na jiný právní subjekt, nebyly splněny podmínky v celém rozsahu uskutečněných zápočtů, neboť tyto byly vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem oprávněné jen z části. V rozsahu jejich neoprávněné části pak došlo k neoprávněnému uspokojení pohledávky společnosti K., s. r. o., a tím i k jejímu obohacení. Přitom uvedený způsob právní dispozice s takto uspokojovanou pohledávkou s pozitivním dopadem na stav aktiv jiného obchodního subjektu, byl již věcí jiného než posuzovaného právního vztahu.

Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně konstatováním, že se závěrem soudů obou stupňů stran právního posouzení dovolatelova jednání, popsaného ad 1/ až 7/ výroku o vině se lze plně ztotožnit. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

Obviněný Ing. Z. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí rozsah a úplnost provedeného dokazování a poukazuje na to, že k právnímu závěru o naplnění formálních a materiálních znaků trestného činu podvodu nebylo před soudy obou stupňů shromážděno, resp. provedeno dostatečné množství přesvědčivých důkazů, přičemž dosud provedené důkazy měly soudy nesprávně a zároveň k dovolatelově tíži vyhodnotit. To mělo mít za následek, že skutkový stav věci byl v dovolatelově případě nesprávně zjištěn. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 4 až 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 9 usnesení odvolacího soudu).

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že soudy při stanovení výše škody způsobené trestnou činností nevycházely ze skutečné ceny inkriminovaných invalidních vozíků a nevzaly v úvahu, že k dovolatelově obohacení nemohlo dojít z důvodu, že příslušné platby byly řádně zahrnuty do účetnictví firmy K., s. r. o., a tomto smyslu bylo zřejmé, jakým způsobem (mimo dovolatelův prospěch) s nimi bylo naloženo.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, tj. škodu dosahující částky nejméně 50.000,- Kč (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Těžší následek přepokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odstavec 2) lze způsobit i z nedbalosti (§ 6 písm. a/ tr. zák., § 5 tr. zák.). Podvodné jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkovým práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda.

V posuzovaném případě soudy výše uvedené zásady neporušily. Při svých závěrech o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty tří trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. vycházely ze skutkových zjištění, která lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) jako jednatel firmy K., s. r. o., v případech uvedených pod body 1/ až 7/ výroku rozsudku, se záměrem (tj. v úmyslu) získat neoprávněný majetkový prospěch, rozhodl o vydání použitých elektrických (a v jednom případě mechanického) invalidních vozíků v rozsudku uvedeným osobám, které pak jím řízení pracovníci s jeho vědomím neoprávněně vyúčtovali Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, (dále jen „VZP ČR“), jako vozíky nové. Toto jednání pak bylo v přímém rozporu s obsahem smlouvy uzavřené mezi uvedenou pojišťovnou a firmou, v níž dovolatel působil jako jednatel. Vzhledem k tomu, že dovolatel při uzavírání smlouvy firmu K., s. r. o., zastupoval, nepochybně musel znát její obsah, kdy ze smluvního ujednání podle čl. IV vyplývalo, že jako úhrada za vydání repasovaného zdravotnického prostředku pojištěnci (zde invalidního vozíku) se účtuje částka, která činí max. 20 % úhrady nového zdravotnického prostředku. Dovolatel tedy úmyslně vytvořil stav, jenž neodpovídal skutečnosti a v důsledku toho zároveň došlo i k omylu podváděné osoby (VZP ČR, popř. též pacientů, kterým byly repasované vozíky dodány). Tím způsobil VZP ČR škodu, která představuje rozdíl mezi částkou, jež podle smlouvy mohla být za předmětné vozíky fakturována, a skutečnou (neoprávněnou) fakturací. Dovolatelova námitka, že při stanovení výše škody bylo třeba vycházet ze skutečné ceny inkriminovaných vozíků (stanovené znalcem), nemá z výše uvedených důvodů v posuzovaném případě význam, neboť vznik škody je zde založen na vědomém porušovaní uzavřené smlouvy a na předstírání toho, že sjednané podmínky jsou plněny, ačkoliv ve skutečnosti měla firma K., s. r. o., fakturovat částky podstatně nižší, což podle zjištění soudů dovolatel věděl a se záměrem získat neoprávněný prospěch také výše uvedeným způsobem jednal.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že soudy zjištěný skutkový stav věci neumožňuje dovodit, že by podvodným jednáním obohatil sebe. Trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. lze však spáchat i tím, že pachatel obohatí jiného. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy obohaceným subjektem byla právnická osoba, a to společnost K., s. r. o., ve které měl dovolatel postavení statutárního orgánu - jednatele. Za stavu, kdy došlo k neoprávněnému rozmožení jejího majetku (aktiv) dovolatelovou trestnou činností, je pak nerozhodné, zda tato firma v některých případech použila takto získané prostředky k uskutečnění zápočtu pohledávek.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tří trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Rozhodnutí soudů tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného Ing. Z. P. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 11. June 2008