JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 299/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2006 o dovolání podaném obviněným L. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 9 To 411/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 T 3/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 18 T 3/2004, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., které spočívaly po skutkové stránce v tom, že obviněný „dne 30.11.2001 kolem 09.00 hod. v P., v sídle firmy P. I. s.r.o. zazvonil u dveří bytu a když mu majitel O. S., otevřel, tak obžalovaný mu s neznámým pachatelem zabránil v zavření dveří, začali do nich tlačit, přičemž obž. K. přiložil poškozenému na ústa kapesník s neznámou omamnou látkou, a po vniknutí do bytu jej opakovaně fyzicky napadli, přitom poškozený několikrát upadl na podlahu, pro překonání jeho odporu mu neznámý pachatel píchl do zad injekční stříkačku s neznámou tekutinou, pak mu spoutali nohy a ruce lepící páskou, kterou mu přelepili rovněž oči a ústa, během doby, kdy byl poškozený v bezvědomí, odcizili mu ze stolu v pokoji peněženku černé barvy s osobními doklady, platební kartou a finanční hotovostí 2.500,-Kč a 130,-DM a mobilní telefon zn. Siemens S 35, poté z bytu odešli, tímto jednáním mu způsobili otřes mozku a mnohočetné oděrky na těle s předpokládanou dobou pracovní neschopnosti 2 až 3 týdnů, a to přesto, že dne 13. 10. 1998 obž. K. vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců ve věznici s ostrahou, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 2 T 66/94 ze dne 19. 9. 1994 za trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zákona.“ Za shora uvedené trestné činy byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud dále rozhodl, že se poškozený O. S. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 9 To 411/2004, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 10. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) napadl v celém rozsahu. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel přesvědčení, že řádný opravný prostředek podal důvodně, neboť nalézací soud podle jeho názoru neprovedl dokazování v rozsahu nezbytném pro řádné objasnění věci, nesprávně hodnotil důkazy, které byly provedeny, a v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Dovolatel soudu vytkl, že nevyslechl svědky, jejichž výslech opakovaně navrhoval, nesprávně hodnotil výsledky rekognice provedené s poškozeným S., nesprávně hodnotil též jeho výpověď, přičemž se nedostatečně zabýval i otázkou věrohodnosti utajeného svědka H. Podle dovolatele bylo řízení předcházející vydání napadeného usnesení zatíženo vadou spočívající v tom, že jeho jednání bylo nalézacím soudem posouzeno jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., aniž by soud v rozsudku dostatečně vyložil a odůvodnil, na podkladě jakých důvodů kvalifikoval jeho jednání podle shora uvedeného ustanovení zákona. Toto pochybení podle dovolatele odpovídá vadám předpokládaným v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí v celém výroku a poté věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po provedení obsahového rozboru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl k závěru, že obviněný zaměřil dovolání téměř výhradně do oblasti skutkových zjištění, což znamená, že jeho námitkám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu. Státní zástupce zároveň konstatoval, že v posuzované věci navíc neexistují rozpory (tím méně extrémní rozpory) mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé. Pokud jde o námitku dovolatele vztahující se vůči tomu, že jeho jednání bylo posouzeno jako jednání spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., státní zástupce uvedl, že dovolateli lze částečně přisvědčit v tom, že soudy obou stupňů tento právní závěr odůvodnily poněkud stručně, avšak jejich rozhodnutí je v posuzovaném případě věcně správné. Státní zástupce poukázal na to, že soud prvního stupně provedl důkaz spisem Okresního soudu v Pelhřimově ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 66/94 a zjistil, že dovolatel byl odsouzen tímto soudem za trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., přičemž uložený trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců vykonal dne 13. 10. 1998. Nyní spáchaný trestný čin loupeže byl přitom proveden obdobným surovým a zákeřným způsobem. Tato okolnost podle státního zástupce nepochybně podstatným způsobem zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti dovolatelova jednání. Podle státního zástupce nelze tudíž mít žádné pochybnosti o tom, že v případě dovolatele byly splněny formální i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupce dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že nebyl naplněn v žádné z obou zákonem předpokládaných alternativ. Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že dovolání obviněného L. K. hodnotí jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný L. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, jimiž polemizuje s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci. Dovolatel v uvedeném rámci totiž neuplatňuje žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhá revize soudy učiněných skutkových závěrů ve svůj prospěch. Naproti tomu byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části, v níž dovolatel poukázal na to, že z rozhodnutí nalézacího soudu dostatečně nevyplývá, na jakém základě dospěl k závěru, že se dovolatel měl trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Poněvadž dovolatel své námitky neodůvodnil žádnou bližší argumentací, je nejprve v obecné rovině zapotřebí uvést, že za zvlášť nebezpečného recidivistu se považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (srov. § 41 odst. 2, § 62 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění tohoto rozsudku přitom vyplývá, že znaky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. soud dovodil na základě vztahu nyní projednávaného činu (mj. kvalifikovaného jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.) a předcházejícího potrestání dovolatele za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 66/94, v níž uložený nepodmíněný trest odnětí svobody vykonal dne 13.0. 1998. Nyní posuzovaného skutku vyznačujícího se – jak soud konstatoval ve svém rozhodnutí – surovým a zákeřným způsobem provedení, se dovolatel dopustil dne 30. 11. 2001, tedy s nijak extrémním časovým odstupem od výkonu předcházejícího trestu, přičemž soud prvního stupně správně poukázal též na shodnou povahu obou deliktů (pokud jde o jejich závažnost) a ve spojení s tím i na podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (str. 8 rozsudku). Právní posouzení dovolatelova jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. shledal Nejvyšší soud v daném případě správným a odpovídajícím zákonu. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytknout, jestliže se názorem soudu prvního stupně ztotožnil (str. 4 usnesení).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu. Současně se nejedná ani o druhou (dovolatelem namítanou) alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., tj. v posuzovaném případě by musely být zjištěny vady odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř. Takové vady však dovolací soud neshledal, a to ani v jinak relevantně uplatněné části dovolání.

Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud nepovažoval podané dovolání za jakkoliv opodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného L. K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. března 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 09. March 2006