JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 279/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2002 dovolání podané obviněnými 1) J. B., 2) G. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. 8 To 8/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2T 5/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 5/2001 ze dne 12. 12. 2001 byli obvinění J. B. a G. R. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., protože po předchozí vzájemné dohodě o tom, že poškozeného Z. T., usmrtí a zmocní se jeho majetku, odlákali poškozeného pod smyšlenou záminkou dne 19. 3. 2000 ve večerních hodinách k rybníku do oblasti zvané N. P. v B., kam poškozený přijel v doprovodu obžalovaného J. B, a poté, co vystoupil z auta, jej obžalovaný G. R. opakovaně udeřil do hlavy baseballovou pálkou, kterou si sebou přivezl k tomuto účelu a poškozeného tak na místě usmrtil a oba obžalovaní se pak zmocnili věci poškozeného Z. T., a to částky nejméně 3. 600 švýcarských franků v hotovosti, videokamery zn. Sony v hodnotě 8.000,- Kč a osobního auta tov. zn. Mazda 626, SPZ BNI 46-50 a způsobili tak škodu ve výši nejméně 185.600,- Kč. Za to byli oba obžalovaní podle § 219 odst. 2 tr. zákona odsouzeni, a to obžalovaný J. B. k trestu odnětí svobody v trvání 14-ti roků a 6-ti měsíců, obžalovaný G. R. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. za tento trestný čin a za sbíhající se tr. činy podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 2 T 421/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 10 To 140/2001, k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli oba obžalovaní pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazeni do věznice se zvýšeným dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 2 T 421/2000 a rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující. Rozhodnuto bylo dále o náhradě škody.

Citovaný rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť jej napadli oba obžalovaní odvoláním, kterým se zabýval Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací. Po projednání řádných opravných prostředků obžalovaných dne 20. 2. 2002 ve veřejném zasedání rozhodl tak, že obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Prostřednictvím svých obhájců podali obvinění J. B. a G. R. ve lhůtě stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovolání proti výše citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Obviněný J. B. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný G. R. spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Obviněný J. B. ve svém dovolání v podstatě zopakoval své námitky, které již uplatnil před odvolacím soudem, když na jedné straně souhlasil se závěry obou soudů, že poškozeného usmrtil obviněný R. a na druhé straně popřel jejich zjištění, že se ještě před útokem na poškozeného Z. T. dohodl s tímto spoluobžalovaným, že poškozeného společně zavraždí. Dovolatel i nadále tvrdí, že se sice chtěl zmocnit věcí poškozeného, nikoliv však za pomoci násilí, či dokonce za cenu smrti poškozeného. Protože dle jeho názoru mu byl prokázán pouze úmysl zmocnit se věcí poškozeného a pod tlakem okolností i pomoc obviněnému R., která mu následně umožňovala unikat trestnímu stíhání, mělo být jeho jednání správně právně posouzeno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Tento obviněný je také přesvědčen, že na podkladě nově provedených důkazů (opatřené znalecké posudky) se výrazně zhoršila situace spoluobviněného G. R., jehož věrohodnost měla být zpochybněna, zatímco jeho postavení se ve světle zmíněných důkazů mělo zlepšit. Konečně oběma soudům vytýká, že v jeho věci nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“. Dovolatel je tedy přesvědčen, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný G. R. ve svém dovolání rovněž zpochybňuje zjištění soudů obou stupňů ohledně dohody se spoluobviněným B. Mělo jít pouze o nenásilné odcizení automobilu poškozeného Z. T. Součástí jejich záměrů nebylo odstranění těla poškozeného, ale ani zahlazení stop. Provedené důkazy podle jeho názoru nenasvědčují tomu, že měl na místo činu dopravit baseballovou pálku poškozeného a že s ní měl poškozeného zavraždit právě on. Průběh skutkového děje zůstal podle názoru dovolatele neobjasněn i proto, že tělo poškozeného Z. T. nebylo nalezeno, ačkoliv oba obvinění označili místo, odkud bylo tělo poškozeného vhozeno do vody, což má zpochybňovat i závěr, že smrt poškozeného nastala v důsledku úderů zasazených proti jeho hlavě. Dovolatel je proto přesvědčen, že usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 8/02 ze dne 20. 2. 2002 bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí z čehož dovodil, že je dán dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle § 265k tr. ř. a zrušil dovoláním napadené usnesení a podle § 265m rozhodl tak, že se G. R. uznává vinným trestným činem podle § 166 odst. 1 tr. zák. a trestným činem podle § 249 odst. 1 tr. zák. a uložil mu přiměřený souhrnný trest, a to i za trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 2 T 421/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 10 To 140/2001.

K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V obsáhlém písemném vyhotovení svého vyjádření se podrobně zabývá jednotlivými argumenty obou obviněných a je přesvědčen, že závěr soudů obou stupňů, že obvinění J. B. a G. R. zrealizovali svou předchozí dohodu o usmrcení a oloupení poškozeného Z. T., a dne 19. 3. 2000 vylákali poškozeného do odlehlé oblasti a zde jej zavraždili a poté se zmocnili věcí je logický, odpovídá provedeným důkazům a nelze mu ničeho vytknout. Popsané jednání obviněných tedy po formální i materiální stránce naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Oba soudy také dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, když se vypořádaly především se subjektivní stránkou trestného činu, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými. Jelikož obvinění J. B. a G. R. ve svých dovoláních v podstatě opět prezentovali své námitky, které uplatňovali již před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení a se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně vypořádaly, v závěru vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl, a to v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. si nejprve ověřil, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř./.

Důvody, pro které lze podat dovolání, jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Jak vyplývá ze zákonné formulace tohoto ustanovení, jedná se o taxativní výčet a nelze je proto žádným způsobem rozšiřovat. Nejvyšší soud se proto nejprve musel zabývat otázkou, zda dovolací důvody, uplatněné oběma obviněnými jsou v souladu s citovaným ustanovením zákona. Teprve po splnění této podmínky lze napadené rozhodnutí přezkoumat dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. /jímž bylo zákonem č. 200/2002 Sb., s účinností od 24. 5. 2002 novelizováno původní ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř./ je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g)tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Jde tedy o procesní dovolací důvod, jehož smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu k druhé instanci.

Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že oba obvinění v nich uplatnili námitky směřující proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, na jejichž podkladě následně ustálily skutkový děj tak, jak je obsažen ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se tedy o skutkové vady, jež však nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení věci, a nemohou být tedy důvodem přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení. Vzhledem k již výše deklarovanému výkladu obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) i l) tr. ř., nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění soudu. Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. V návaznosti na tento skutkový stav Nejvyšší soud pouze hodnotí správnost jeho hmotně právního posouzení. V projednávaném případě je nutno konstatovat, že přijatá právní kvalifikace jednání obou obviněných zcela odpovídá skutkovým zjištěním, popsaným ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných bylo podáno z jiných důvodů, než vymezuje ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. U obviněného J. B. dle argumentace uplatněné v rámci dovolání je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřován ve skutkových vadách. Teprve důsledkem tohoto postupu mělo být následně vadné i hmotně právní posouzení věci. Obviněný G. R. své výhrady proti skutkovým zjištěním opírá o vady odvolacího řízení (týkající se přezkumné činnosti soudu druhého stupně). Takové důvody však zákon v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. v taxativním vymezení dovolacích důvodů neuvádí. Nezbývá tedy než dodat, že dovolatel nejen že musí v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., ale obsah uplatněných konkrétních dovolacích důvodů musí také korespondovat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vzhledem k uvedenému zjištění, že dovolání obviněných nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, a to v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř. ).

V Brně dne 11. září 2002

Předseda senátu:

Mgr. Josef Hendrych

Vydáno: 11. September 2002