JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 273/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2008 o dovolání J. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 To 68/2007 ze dne 25. 9. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 123/2004, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 123/2004 ze dne 13. 3. 2006 byl dovolatel (spolu s obviněnými P. K., P. Z. a R. F.) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (v bodě I/1, 2; dále jen tr. zák.) dílem dokonaném, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaným formou účastenství jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za uvedený trestný čin byl dovolateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen dle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byli poškození s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali J. L., uprchlý P. K. i příslušná státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 94/2006 ze dne 9. 1. 2007, a to tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal J. L. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 678/2007 dne 27. 6. 2007, a to tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 94/2006 ze dne 9. 1. 2007 zrušil v celém rozsahu, a to výlučně v části týkající se J. L.. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém odvolacím řízení rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2007 znovu o odvolání podaném J. L. usnesením sp. zn. 12 To 68/2007, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl, jako důvodné.

Proti novému rozhodnutí odvolacího soudu podal J. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas a prostřednictvím své obhájkyně, když za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. V důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že postupem odvolacího soudu, který konal nové veřejné zasedání v nepřítomnosti dovolatele, bylo opětovně porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu bylo znemožněno uplatnit veškeré námitky, které měl proti napadenému rozsudku včetně náležitého objasnění skutečností, které považoval pro svou obhajobu za důležité.

Uvedl dále, že i přes takovýto postup, odvolací soud měl přezkoumat, zda soud prvního stupně náležitě provedl všechny důkazy, které měl k dispozici a zda je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotil tak, aby na jejich podkladě dospěl ke spolehlivým skutkovým zjištěním a následně i k závěrům právním. Z trestního spisu je přitom patrné, že vyšetřování bylo od počátku prováděno pouze za účelem prověření jediné vyšetřovací verze, tedy neobjektivně. Nejdůležitějším a v podstatě i jediným zdrojem informací v počátečním stadiu trestního stíhání byl odsouzený P. K., který je dle znaleckého posudku osobou s nadprůměrnou inteligencí, zvýšeným sebevědomím, bohatou fantazií s tendencí si vymýšlet, prosadit se, dominovat, schopnou svým vystupováním vzbudit u jiných důvěru a řešit situace racionálně, k dosažení svých cílů, schopnou složitějších myšlenkových kombinací se zapojením své fantazie a vytvářením si předem plánů činnosti, do nichž je schopná zapojit i další osoby. Tento závěr přitom koresponduje i s výpověďmi všech, kdo se jmenovaným přišli do častějšího kontaktu. Tato charakteristika měla vést soudy ke zkoumání možnosti, zda dovolatel jako organizátor trestné činnosti byl schopen s takovou osobností manipulovat. Ve spojení se závěry znaleckého posudku týkajícího se dovolatele, který měl odvolací soud k dispozici, z něhož vyplývá, že u dovolatele byla zjištěna chronická neurotická úzkostná a depresivní porucha a přetrvávající změny osobnosti, kterými pravděpodobně trpěl již v roce 1997, je jisté, že tyto poruchy jej ovlivňovaly i v podnikatelských aktivitách, tedy v jeho schopnostech organizačních i manažerských. Ani v obnoveném odvolacím řízení nebyla přitom řešena otázka dovolatelovy způsobilosti být pachatelem trestného činu z hlediska ustanovení § 12 tr. zák., tedy to, zda byl schopen trestnou činnost připravit a řídit další osoby k zamýšlenému cíli. Má zato, že soud prvního stupně sice v hlavním líčení jím nabízené důkazy provedl, avšak při hodnocení důkazů je pominul a žádným způsobem je nehodnotil, ani jednotlivě ani v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy. Soud druhého stupně pak další navržené důkazy zamítl jako nadbytečné. Je tak přesvědčen, že soudy při posuzování jeho trestné činnosti nepřihlédly ke všem skutkovým okolnostem majícím význam z hlediska hmotného práva a v důsledku toho lze považovat posouzení skutku ve vztahu k jeho osobě za vadné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve vztahu k jeho osobě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ, že dovolání bude shledáno důvodným, navrhl současně postup podle § 265l odst. 3 tr. ř., tedy, aby soud předmětnou věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

K podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že dovolatel byl o konání nového veřejného zasedání o odvolání vyrozuměn dle § 233 odst. 1 tr. ř., čímž dal odvolací soud najevo, že jeho osobní účast nepovažuje za nutnou. Zásilku přitom dovolatel obdržel ve lhůtě garantované zákonem pro přípravu na veřejné zasedání (§ 233 odst. 2 tr. ř.). Dovolatel se k němu však nedostavil, když jako omluvu připojil lékařskou zprávu o tom, že není schopen se pro depresivní poruchu jednání u soudu zúčastnit, kterou odvolací soud po zahájení veřejného zasedání konstatoval a rozhodl, že „v jednání bude pokračováno.“ Uvedená omluva totiž postačovala pro závěr, že dovolatel svého procesního oprávnění v uvedeném směru nevyužil, nelze mu proto přisvědčit, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces způsobem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Z toho státní zástupkyně dovodila, že Vrchní soud v Praze postupoval správně, když byl přitom vázán právním názorem Nejvyššího soudu. K ostatním námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l) tr. ř. odkázala na původní vyjádření k prvnímu dovolání ve věci, které je i konstatováno na č. l. 3-4 prvního rozhodnutí dovolacího soudu a které se vzhledem k procesnímu postupu ve věci uskutečněnému nezměnilo. Nad jeho rámec k poukazu dovolatele na § 12 tr. zák. a znalecký posudek z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie a klinické psychologie státní zástupkyně uvedla, že závěry tohoto posudku o úzkostné depresivní poruše dovolatele spojené se změnou jeho osobnosti, kterými pravděpodobně trpěl již v době spáchání přisouzené trestné činnosti, nemohou ovlivnit povahu těch důkazně podložených skutkových zjištění, že předmětné podvodné jednání připravil a taktéž další osoby ve směru dosažení zamýšleného cíle i řídil. Pokud v uvedené souvislosti přetrvávají pochybnosti o úloze spoluodsouzeného P. K. na společně páchané trestné činnosti, pak jde o námitku osoby dovolatele se nedotýkající a tedy nepřípustnou. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání J. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř, přičemž souhlasila, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání dle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takto by tedy mohl být obviněný zkrácen na svém základním právu, tedy právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina). Z důvodu porušení tohoto dovolacího důvodu bylo k prvnímu dovolání dovolacím soudem rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno. V novém odvolacím řízení, v němž bylo nově projednáno odvolání J. L., vrchní soud znovu nařídil konání veřejného zasedání, o němž však dovolatele vyrozuměl (viz č. l. 2198). Zároveň měl soud k dispozici znalecký posudek z oboru psychiatrie, jakož i lékařskou zprávu od dovolatelova praktického interního lékaře, z nichž se podává, že dovolatel stále i v době konání veřejného zasedání trpěl těžší depresivní poruchou, přičemž prognóza do budoucna byla nejistá. Jelikož dovolatel nepožádal o odročení plánovaného veřejného zasedání, o jehož konání byl přitom soudem vyrozuměn, bylo z hlediska ustanovení § 233 tr. ř. možné konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. O této skutečnosti potom nemusel takto odvolací soud přijímat ani žádné zvláštní usnesení, neboť tím, že dovolatele o veřejném zasedání vyrozuměl, dal najevo, že jeho účast nepovažoval za nezbytnou, když tato byla vzhledem k přetrvávajícím zdravotním obtížím prakticky vyloučena. V odůvodnění usnesení přitom odvolací soud svůj postup vysvětlil tím, že z jeho strany došlo k formální chybě ve vedení spisu, kdy je v něm uvedeno, že dovolatel byl sice k veřejnému zasedání předvolán, ve skutečnosti byl ale o jeho konání vyrozuměn. O konání nynějšího veřejného zasedání byl pak dovolatel skutečně vyrozuměn (viz č. l. 2198) a protože se nedostavil, mohl vrchní soud konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

Pokud se týká námitek uplatněných dovolatelem v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) (ve spojení s písm. l/) tr. ř., je namístě tyto z větší části odmítnout jako takové, které nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. To proto, že v nich dovolatel namítá nesprávné provádění a hodnocení důkazů v průběhu trestního řízení, kdy za chybu považuje skutečnost, že soudy se při hodnocení skutkového stavu opíraly především o výpověď spoluobviněného P. K., kterého on sám považuje za osobu nevěrohodnou. Takové argumentaci však není možné přisvědčit. Z podrobného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento ke skutkovým závěrům dospěl po rozsáhlém dokazování, kdy měl k dispozici mnoho svědků, znaleckých posudků i listinných důkazů. Výpověď jmenovaného spoluobžalovaného je přitom v souladu s výpověďmi dalších svědků, jakož i s ostatními důkazy, které spolu vzájemně korespondují a dokládají tak jednoznačnou účast dovolatele na trestné činnosti. Jeho role spočívala v tom, že jako osoba, která fakticky řídila společnost G. L., s. r. o., zosnovala plány, které nakonec vedly ke spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., resp. k pokusu o jeho spáchání. Věrohodnost spoluobviněného K. nebyla přitom soudy nijak zpochybněna, tato je naopak dokladována rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, který byl v uvedených souvislostech vypracován. Soud prvního stupně ve svých závěrech též uvedl, že nebyly zjištěny poznatky svědčící o jakékoli manipulaci s důkazy v přípravném řízení. Důkazní návrhy, které sám dovolatel přitom předložil, byly soudem odmítnuty, a to proto že nebyly relevantní, když během tohoto či v jiném řízení byly již příslušným postupem vyhodnoceny (trestní oznámení bylo odloženo, námitky podjatosti vůči kpt. N. a F. byly shledány nedůvodnými, žaloba na ochranu osobnosti zamítnuta). Rovněž tuto jeho námitku týkající se tzv. opomenutých důkazů nutno tedy odmítnout. Dovolací soud na tomto místě konstatuje, že soudy ke skutkovým zjištěním, jež jsou zcela zřejmá a přiléhavá, dospěly na základě postupu souladného s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není proto možné dovodit, že by v řízení byly porušeny příslušné zásady proces dokazování upravující, zejména pak ty, které jsou obsaženy v ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (včetně zásady „in dubio pro reo“), když ve svém souhrnu jsou v této části vznesené výhrady pouze proti nepochybně učiněným skutkovým zjištěním, která co do svého rozsahu i obsahu umožnila soudům přistoupit i k jim odpovídajícím právním závěrům.

Pokud pak jde o odkaz na případné porušení ustanovení § 12 tr. zák. týkající se příčetnosti pachatele, v daném případě byly v řízení pochybnosti tohoto rázu rovněž vyloučeny, a to především vypracovanými znaleckými posudky ohledně dovolatele, z nichž vyplývá, že skutečně již v době trestné činnosti zřejmě trpěl některými příznaky duševních poruch, nicméně nikoliv do té míry, aby bylo možné dovodit, že u něj v době činu byly sníženy složky rozpoznávací či ovládací tak, že bylo možné vyloučit jeho (úmyslné) zavinění, když jeho jednání svědčí o tom, že on byl tou osobou, která celou trestnou činnost řídila a dávala ostatním spoluobviněným příslušné pokyny. Z uvedeného je tak zjevné, že průběh trestního stíhání ani právní kvalifikace dovolatelova jednání nevykazují namítané vady, a takto i závěr soudů o podvodném úmyslu je jednoznačný, prost jakýchkoliv pochybností.

Dovolatelem zvolené dovolací důvody byly tedy uplatněny v uvedeném směru právně relevantně, jsou však zjevně neopodstatněné. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 23. April 2008