JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 251/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2008 o dovolání podaném D. C. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 290/2007 ze dne 8. 10. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 101/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 6 T 101/2007 ze dne 6. 8. 2007 byl dovolatel (stejně jako spoluobviněný M. Z.) uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když pro výkon takto uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podal D. C. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 7 To 290/2007 ze dne 8. 10. 2007 tak, že podané odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal D. C. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek, o němž se vedlo trestní řízení, není trestným činem a to proto, že on sám jednal na základě negativního skutkového omylu, který spočíval v tom, že odpor poškozené M. B. nepovažoval za vážně míněný, ale předstíraný, a protože takto nevěděl o okolnostech naplňujících znaky předmětného trestného činu (znásilnění), vylučuje to jeho trestní odpovědnost za tento úmyslný trestný čin. V této souvislosti poukázal na to, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozené a jí popisovaném odporu, přičemž nevzaly dostatečně v úvahu i testování věrohodnosti výpovědí poškozené znaleckými posudky. Takto soudy nepřihlédly k vyjádření znalkyně MUDr. M. F., která uvedla, že i když se u poškozené nejedná o patologickou lhavost, kategorie pravdy pro ni není závaznou, což znamená, že i obecně může některé informace blokovat, jiné zkreslit, může si vymýšlet i lhát. Poukázal i na závěry znaleckého posudku podaného PhDr. M., která v něm uvedla, že jako popis skutečně prožitého se nejeví výpověď poškozené, ale kostra události, přičemž za kostru události znalkyně považuje to, že mezi obviněnými a poškozenou došlo k sexuálním kontaktům. V označeném znaleckém posudku také znalkyně uvedla, že ze znaleckého hlediska je vysoce pravděpodobné, že způsob, jakým v dané situaci poškozená reagovala, nemusel být obviněnými odečítán jako odpor a je diskutabilní míra násilí na ní páchaného s tím, že znalkyně u hlavního líčení dodala, že obvinění nemuseli způsob obrany poškozené vnímat jako jasnou obranu. Přitom z vyjádření poškozené plyne, že se v minulosti obviněným v podobné situaci snadno ubránila. Navíc z učiněných skutkových zjištění je zjevné, že se následně rozhodně nechovala jako oběť znásilnění. Popsaný skutek mohla poškozená vnímat jako nepříjemnou událost s tím, že se oba obvinění k ní chovali devalvačně, nešlo však o trestný čin znásilnění. To proto, že nebylo v řízení vedenými důkazy prokázáno, že by dovolatel překonával vážně míněný odpor poškozené. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Ostravě, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku a poté, „aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný D. C. obžaloby v plném rozsahu zprošťuje“.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že dovolatel opakuje své námitky, tak jak je již uplatnil v řízení před soudy obou stupňů, když se jedná o jeho rozdílná stanoviska ke způsobu hodnocení ve věci provedených důkazů. Přitom s neskutkovými závěry, k nimž shodně dospěly oba soudy, je třeba souhlasit. Přitom nelze ani nepřipomenout, že takto volené námitky samy o sobě nejsou slučitelné s uplatněným dovolacím důvodem, když dovolatel takto namítá výlučně údajné nesprávnosti v oblasti učiněných skutkových zjištění (mezi které je nutno řadit i výhrady proti hodnocení a provádění důkazů), aniž by současně vznášel námitky hmotně právní povahy. Nelze přitom přisvědčit ani námitce spočívající v tom, že popis skutku ve výroku odsuzujícího rozhodnutí vylučuje závěr o úmyslném zavinění trestného činu, spojenou s tvrzením, že se dopustil trestného jednání ve skutkovém omylu. To s tím, že popis předmětného skutku přesně reprodukuje výsledky dokazování a popisuje formu, kterou poškozená dávala najevo svůj nesouhlas s jednáním obviněných, kdy takto je dostatečně výmluvně specifikováno úmyslné zavinění obou pachatelů. Z učiněných skutkových zjištění pak zřetelně plyne, že nesouhlas poškozené byl natolik zřejmý, že jej nebylo možno zaměnit za pouhé nevážně míněné zdráhání. Na tom nic nemění ani finální rezignace poškozené, která z chování obviněných zjistila, že svůj úmysl hodlají uskutečnit za každou cenu a že se jim neubrání, když naopak byla přesvědčena, že dalším odporem by si přivodila jen další neblahý následek v podobě výraznějšího násilí. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že nelze dospět k závěru o jeho úmyslném zavinění ve vztahu k předmětnému trestnému činu pro jeho trestné jednání, kterého se dopustil ve skutkovém omylu. Přitom ovšem předmětný skutek odráží ve svém popisu v rámci výroku zmíněného rozhodnutí výsledky ve věci vedeného dokazování, včetně konkrétního popisu odporu kladeného poškozenou. Proto je takto právně relevantně uplatněná námitka současně zjevně neopodstatněná. K námitkám stran učiněných skutkových zjištění, včetně hodnocení jednotlivých důkazů a jejich provádění, je na místě uvést, že tyto námitky v posuzované věci nejsou slučitelné s deklarovaným dovolacím důvodem, neboť učiněná skutková zjištění jsou takového druhu a rozsahu, že právě na jejich základě mohly soudy důvodně přistoupit i k závěrům právním, které jsou právě k učiněným skutkovým zjištěním přiléhavé. Přesto je však namístě uvést, že jako rozhodující se jeví úvahy o věrohodnosti poškozené a jí učiněných výpovědí, a to i v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie. Z uvedeného posudku, jakož i z výpovědí znalců plyne, že tvrzení poškozené se jeví jako popis skutečně prožitého a o patologickou lhavost se u ní nejedná s tím, že v kritické chvíli nedokázala vyvinout jiný (razantnější) způsob obrany, což také obvinění mohli vnímat jako „nejasnou“ obranu. V této souvislosti ovšem lze souhlasit s argumentací odvolacího soudu obsaženou v důvodech jeho rozhodnutí, když ten poukázal na to, že výpovědi obviněných v přípravném řízení a v řízení před soudem vykazují vzájemné rozpory, zatímco výpovědi poškozené učiněné ve všech stadiích trestního řízení jsou ohledně podstatných skutečností neměnné. Z takto učiněných skutkových zjištění potom zjevně plyne, že dovolatel i spoluobviněný M. Z. nepochybně věděli, že poškozená zásadně nesouhlasila s jejich návrhy na sexuální styk formou tzv. švédské trojky, chtěla z místa odejít, jednání obviněných v uvedeném směru se bránila a vysvětlila také, proč její obrana v kritické době nebyla razantnější. Z jejího počínání potom takto obvinění zcela určitě nemohli mít za to, že by poškozená svůj odpor s jejich návrhem i následnému jednání pouze předstírala a nemínila jej vážně. Přitom na věci nic nemění ani skutečnost, že poškozená se s obviněnými v minulosti pohlavně stýkala, když ovšem právě v posuzované věci (případě) pohlavní styk s nimi jednoznačně odmítla.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 02. April 2008