JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 239/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2008 o dovolání podaném obviněnou I. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 4 To 303/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 23 T 24/2004, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 4 To 303/2007.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 23 T 24/2004, byla obviněná I. B. uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se po skutkové stránce měla dopustit tím, že „dne 3. 7. 2003 při hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Teplicích, jako svědkyně v trestní věci svého manžela, tehdy obviněného L. B., vedené pod sp. zn. 5 T 271/96, ač řádně poučena jako svědkyně, zejména o právu odepřít výpověď vzhledem k příbuzenskému vztahu k tehdy obviněnému L. B., vypovídala nepravdu o okolnostech v této trestní věci.“ Za tento trestný čin byla obviněná podle § 175 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 4 To 303/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 7. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná I. B. následně dovoláním směřujícím proti výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání), přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka předně namítla, že z výroku rozsudku soudu prvního stupně (tzv. skutkové věty) vůbec nevyplývá, v čem měla jí uvedená nepravda spočívat, jaký byl skutečný stav věci, o které vypovídala, a zejména zcela chybí popis oné okolnosti podstatného významu pro rozhodnutí. Taková neúplnost výroku, který je pouze neúplnou citací dikce zákona, pak podle dovolatelky zakládá důvod k dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle dovolatelky dán tím, že soud podle odůvodnění rozsudku spatřoval nepravdivé skutečnosti, které měla uvést, v její výpovědi, podle níž předmětný automobil zakoupili na jaře roku 1996 a její manžel L. B. jej dal ke známému do M. B., kde byl od jara do listopadu, než jej zajistila policie. Zakoupený automobil chtěli užívat a dát „do pořádku papírově“, přičemž manžel měl na vozidlo kupní smlouvu. Z dalšího textu odůvodnění rozsudku pak vyplývá, že měla uvést nepravdu ohledně umístění předmětného vozidla před autobazarem. Skutečný stav pak soud dovodil jednak z výpovědi svědka Š., podle níž obžalovaný (L. B.) uvedl, že chce vůz prodat a že jej měl u sebe po období, které si nepamatuje, ale určitě to bylo v zimě, a jednak z listinných důkazů, ze kterých je zřejmé, že vozidlo bylo odtaženo již 15. 10. 1996. Ve spise je pak o koupi vozidla pouze čestné prohlášení. Skutečný stav ohledně umístění vozidla před autobazarem zjistil soud z výpovědi svědka M. Ze skutkových závěrů soudů však bez pochybností nevyplývá, že dovolatelka v uvedeném rozsahu skutečně uvedla nepravdu a že nepravdu uvedla úmyslně. Podle dovolatelky je však podstatné především to, že ať už byla její výpověď v hlavním líčení dne 3. 7. 2003 pravdivá či nikoliv, nemohla mít pro rozhodnutí soudu podstatný význam, neboť jednak byla soudem shledána nevěrohodnou a jednak se týkala okolností pro projednávaný skutek irelevantních. Přitom vypovídala převážně pouze o skutečnostech, které se dozvěděla od svého manžela L. B. V uvedené souvislosti pak dovolatelka poukázala na obsah ustanovení § 175 odst. 2 písm. a) tr. se závěrem, že ve skutečnosti nenaplnila znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku ani po subjektivní ani po objektivní stránce. Skutková zjištění soudů obou stupňů a následné právní posouzení skutku proto podle dovolatelky nejsou ve vzájemném souladu.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, „aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 4 To 303/2007, včetně rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 23 T 24/2004, ve výroku, jímž byla obžalovaná uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a byl jí uložen trest a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby o zproštění obžaloby rozhodl dovolací soud sám“.

K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatelka byla uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku ve variantě trestného jednání podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť jako svědek před soudem měla uvést nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí. Skutek v podobě popsané ve výroku rozsudku Okresního soudu v Teplicích, s nímž se ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, však podle státní zástupkyně neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by mohla být podřaditelná pod ustanovení o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně především chybí jakékoli skutkové zjištění ohledně toho, o čem dovolatelka vypovídala jako svědek v trestní věci vedené rovněž u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 271/96, a jaký byl skutečný stav toho, o čem obviněná vypovídala, respektive chybí zde i popis zjištění, že jednoznačně a bez pochybností je vyloučeno, co obviněná ve svých svědeckých výpovědích tvrdila. Podle státní zástupkyně je naprosto nedostačující, aby uvedená skutková zjištění byla nahrazena strohým konstatováním, že obviněná vypovídala nepravdu o okolnostech v trestní věci svého manžela, tehdy obviněného L. B., vedené pod sp. zn. 5 T 271/96, ač byla řádně poučena jako svědkyně.

Státní zástupkyně se dále obšírně zabývala skutkovým stavem věci a dospěla k závěru, že soudy učiněná skutková zjištění nedávají prostor pro právní kvalifikaci jednání dovolatelky jako trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Nepravdivá výpověď obviněné měla podle názoru soudu údajně potvrdit beztrestnost jednání jejího manžela L. B. vystupujícího tehdy v procesním postavení obžalovaného. S takovým právním hodnocením věci však podle státní zástupkyně není možné souhlasit, protože některé úvahy soudu se pohybují pouze v rovině hypotéz. Pokud jde o tu část výpovědi dovolatelky, že automobil koupili a že byl umístěn před autobazarem, obviněná uvedla, že byla při rozhovoru manžela s mužem u autobazaru, kdy hovořili o možnosti prodeje vozidla, a to v roce 1996. Nebylo zjištěno, že k takovému rozhovoru nedošlo, a nebyla vyvrácena obhajoba obviněné o tom, že teprve poté, když bylo vůči ní zahájeno trestní stíhání, jí manžel vysvětlil, že poté, co objevil předmětné vozidlo v T. – M., rozhodl se je získat zpět, ale měl strach jí to sdělit. Rovněž není možné vyvrátit skutečnost, že obviněná se skutečně domnívala, že automobil koupili, neboť jako institut nabytí vlastnictví mohla chápat čestné prohlášení o koupi vozidla, které bylo založeno v trestním spise v trestní věci vedené proti jejímu manželovi. Výpověď svědka M. o tom, zda vozidlo bylo či nebylo před autobazarem, tuto obhajobu nevyvrací, neboť svědku M. mělo být vozidlo odcizeno dne 22. 4. 1994, tedy dva roky předtím, než mělo k situaci popisované dovolatelkou dojít. Jako možná je i ta varianta průběhu skutkových okolností, kdy obviněný L. B. nehodlal manželce sdělit údaj o násilném odcizení vozidla, a proto vykonstruoval určité skutečnosti tak, aby nabyla dojmu o legálním nabytí vozidla. Pokud se týká umístění vozidla na pozemku svědka Š., pak ten uvedl, že si nepamatuje dobu, po kterou vozidlo stálo na jeho pozemku, ví však o tom, že tam bylo přes zimu. Toto zjištění však nevylučuje pravdivost výpovědi obviněné, která uvedla, že vozidlo bylo na pozemku umístěno od jara do listopadu roku 1996. Její výpověď nevylučuje, že vozidlo stálo na pozemku svědka již dříve, navíc tento jí uvedený údaj koresponduje s její obhajobou o tom, že se o existenci automobilu dozvěděla. Ani výpověď svědka Š. ohledně toho, že mu obviněný řekl, že chce vozidlo prodat, nemusí být nutně v rozporu s tím, že obviněná uvedla, že s manželem chtěli automobil užívat.

S přihlédnutím k výše konstatovaným skutečnostem nebylo podle státní zástupkyně možno spolehlivě dovodit, zda výpověď dovolatelky učiněná v trestní věci jejího manžela, je či není nepravdivá, ani to, že by dovolatelka vypovídala vědomě nepravdivě. Pokud vypovídala to, o čem byla přesvědčena, že je pravda, i kdyby vycházela ze lživých informací od svého manžela, nemohla naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Navíc je třeba přihlédnout i k tomu, že výpověď obviněné, byť by se s ní musely soudy v rámci hodnocení provedených důkazů v procesu hodnocení důkazů v trestním řízení vedeném proti jejímu manželovi L. B. vypořádat, neměla pro toto řízení zásadní význam, neboť se nevyjadřovala k samotnému skutku, pro který byl její manžel stíhán.

Své vyjádření k dovolání uzavřela státní zástupkyně tím, že je zřejmé, že výrok o vině obviněné I. B., jak ho učinil Okresní soud v Teplicích, nemůže obstát. Ze stejného důvodu pak nemůže obstát ani napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podaného dovolání zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak rozsudek Okresního soudu v Teplicích, a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265br odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněná I. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být naplněna, neboť odvolací soud projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a ve věci rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v použitých dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. To v prvé alternativě znamená, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout. Ve druhé alternativě určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu bez uvedení příslušného zákonného ustanovení (K náležitostem výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků viz zejména § 120 odst. 1 písm. c/, odst. 3 tr. ř., § 121 až § 124 tr. ř.).

Dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. byly dovolatelkou uplatněny právně relevantně námitkami týkajícími se vad výroku o vině, jež měly spočívat v tom, že tento výrok neobsahuje nezbytné náležitosti výroku (§ 120 odst. 3 tr. ř.) a v důsledku toho v něm nejsou vyjádřeny skutkové okolnosti (konkrétní zjištění), na jejichž základě by bylo možno dovodit, že znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. ř. byly v daném případě naplněny. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl současně relevantně uplatněn i námitkami, že skutkový stav věci, z něhož soudy obou stupňů v posuzovaném případě vycházely, nedovoloval závěr o úmyslném zavinění dovolatelky (subjektivní stránka) ani o tom, zda její údajně nepravdivá výpověď se týkala okolností majících podstatný význam pro rozhodnutí (objektivní stránka).

Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Ve vztahu k projednávané věci je v obecné rovině nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který jako svědek nebo znalec mj. před soudem uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Z citované dikce zákona je tedy zřejmé, že křivá výpověď se musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, tedy takové okolnosti, kterou orgán uvedený v ustanovení § 175 odst. 2 tr. zák. (zde soud) musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodnout. V trestním řízení pak půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit především rozhodnutí o vině nebo trestu. Nevyžaduje se, aby současně šlo o okolnosti mající rozhodující (zásadní) význam. Pachatelem trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 tr. zák. spáchaného osobou v procesním postavení svědka přitom může být pouze ten, kdo vlastními smysly vnímal skutečnosti týkající se činu spáchaného jinou osobou a o těchto skutečnostech vypovídal před orgány činnými v trestním řízení nepravdu, popř. zamlčel okolnost významnou pro jejich rozhodnutí. Posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností (k těmto otázkám srov. např. R 19/2006 SbRt., Trestněprávní revue /C. H. BECK/ č. 4/2005).

Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že názor o vině obviněné (dovolatelky) I. B. trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. založil na zjištění, že obviněná na rozdíl od přípravného řízení nevyužila svého práva odepřít výpověď (§ 100 odst. 1 tr. ř.) a v hlavním líčení jako svědkyně po poučení podle § 101 odst. 1 tr. ř. potvrdila výpověď svého manžela o tom, že inkriminované vozidlo bylo jimi objeveno v březnu 1996 při návratu z chaty, kdy - jak uvedla - se s manželem domnívali, že se jedná o jejich automobil. Další rozpory byly spatřovány v tvrzení obviněné o tom, že její manžel měl na uvedené vozidlo kupní smlouvu, ačkoliv ve spisu se nachází pouze prohlášení fiktivní osoby o prodeji vozidla, přičemž o existenci kupní smlouvy L. B. vůbec nehovořil.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále konstatoval, že na rozdíl od původního názoru soudu prvního stupně se význam tehdejší výpovědi obviněné v postavení svědkyně týkal jedné ze zásadních otázek dokazování podle § 89 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy zda skutek spáchal obviněný (L. B.). Podle názoru odvolacího soudu měla nepravdivá výpověď obviněné (dovolatelky) potvrdit beztrestnost jednání jejího manžela vystupujícího tehdy v procesním postavení obžalovaného. Jedině díky tomu, že i přes délku doby, která uplynula od spáchaného skutku, poškozený L. B. spolehlivě poznal jako pachatele, nebylo podle odvolacího soudu ohroženo či dokonce zmařeno zjištění skutkového stavu v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř. V opačném případě by podle přesvědčení odvolacího soudu došlo k tomu, že by L. B. byl na základě nepravdivé výpovědi své manželky zproštěn obžaloby a účel trestního řízení uvedený v § 1 tr. ř. by tak byl zmařen.

Jsou-li na nyní posuzovaný případ aplikovány znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., jak je Nejvyšší soud vyložil shora, pak v posuzovaném případě nelze závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné.

Z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 5 T 271/96, který nabyl právní moci dne 5. 8. 2003, a je založen na č. l. 20 až 22 spisu, vyplývá, že obžalovaný L. B. byl tímto rozsudkem uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 22. 4. 1994 v době kolem 20.45 hod. v M., v blízkosti domu, společně s dalšími neustanovenými osobami fyzicky napadl V. M., a dále pod pohrůžkou střelnou zbraní - pistolí mu odcizili osobní motorové vozidlo zn. Opel Manta bez SPZ zelené barvy v hodnotě 75.400,- Kč. V. M. utrpěl drobná poranění bez pracovní neschopnosti.“

V případě trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. bylo předmětem dokazování (srov. § 89 odst. 1 tr. ř.) a skutkových zjištění soudu (srov. § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) především to, zda tehdy obžalovaný L. B. dne 22. 4. 1994 spolu s dalšími (nezjištěnými) osobami proti jinému užil násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podstatný význam pro rozhodnutí proto měly takové okolnosti, na jejichž základě bylo možno dovodit, zda konkrétním jednáním pachatele (pachatelů) došlo k naplnění znaků výše uvedené skutkové podstaty.

Z výpovědi obviněné (dovolatelky) v hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Teplicích ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 271/96 dne 3. 7. 2003, vyplývá, že se její výpověď ani okrajově nedotýkala spáchání skutku dne 22. 4. 1994 v tom smyslu, zda její manžel užil proti jinému násilí či pohrůžky jeho bezprostředního užití s cílem zmocnit se cizí věci (zde osobního automobilu Opel Manta poškozeného V. M.). S odstupem cca devíti let od spáchání skutku vypovídala toliko o skutečnostech vztahujících se k inkriminovanému vozidlu. Mimo jiné ve své výpovědi uvedla, že toto vozidlo s manželem koupili, tzn. že mělo být jejich vlastnictvím. Tuto jedinou poněkud významnější skutkovou okolnost (tj. z hlediska znaku „cizí věc“) ovšem nijak podrobněji nekonkretizovala a k údajné „koupi“ uvedla, že u ní nebyla přítomna a nijak blíže se nezajímala o to, odkud vozidlo pochází (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 7. 2003, jehož kopie je založena ve spise v nyní projednávané věci). Podobně nekonkrétní a jsou i další údaje svědkyně, které navíc obsahují některé rozpory, takže soud k její výpovědi nakonec ani nepřihlížel (viz str. 4, 5 rozsudku ve věci sp. zn. 5 T 271/96).

Soudu prvního stupně a především odvolacímu soudu je především třeba vytknout, že se nijak blíže nezabývaly tím, jaké skutečnosti týkající se trestného činu spáchaného jinou osobou vůbec obviněná (dovolatelka) mohla vnímat vlastními smysly a o jakých skutečnostech se mohla dozvědět pouze zprostředkovaně, např. od svého manžela L. B., a dále do jaké míry mohla být její výpověď zkreslena případně též časovým odstupem. Tyto skutečnosti nebylo možno ponechat bez povšimnutí, neboť jsou rozhodné pro souzení úmyslu (§ 4 tr. zák.) dovolatelky vypovídat nepravdivě, a to tím spíše, že v posuzovaném případě vypovídala pouze jednou a soudy tak neměly k dispozici žádnou její další (např. diametrálně odlišnou) výpověď.

Za podstatnější vadu je však třeba považovat to, že odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že obviněná (dovolatelka) uvedla nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí, ačkoliv ze zjištění soudů obou stupňů je zřejmé, že ke skutku ze dne 22. 4. 1994 (samotné loupeži) nevypověděla vůbec nic. Její výpověď v podobě zjištěné soudy obou stupňů (ať již pravdivá či nepravdivá) nemohla proto mít žádný vliv na závěr soudu o tom, jak L. B. inkriminovaného dne spolu s dalšími osobami vůči poškozenému V. M. jednal. Na to ve svém stanovisku k dovolání obviněné (viz str. 5) konečně výstižně poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, když zdůraznila, že byť se soudy v rámci hodnocení důkazů musely s výpovědí dovolatelky vypořádat, neměla její výpověď pro toto řízení zákonem předpokládaný význam, neboť dovolatelka se nevyjadřovala k samotnému skutku, pro který byl její manžel stíhán.

Dovolatelkou namítanými vadami je pak zatížen i výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, neboť neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti, jimiž je naplněn zákonný znak „uvede nepravdu“ a nelze z něj dovodit ani to, že nepravdivá svědecká výpověď se vztahovala k takové okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí. Do tzv. skutkové věty výroku rozsudku je namísto toho nesprávně zahrnuta zákonná dikce patřící do tzv. věty právní věty výroku. Rovněž tyto vady odvolací soud nezjistil a nenapravil.

S přihlédnutím ke skutečnostem podrobně vyloženým v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutkový stav věci, ze kterého soudy obou stupňů vycházely, jak je vyjádřen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění jejich rozhodnutí, nedovoluje hmotně právní závěr o tom, že dovolatelka svým jednáním naplnila zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterým byla uznána vinnou.

Relevantně uplatněným námitkám dovolatelky lze proto přisvědčit, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vadách předpokládaných v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože zamítl dovolatelkou podaný řádný opravný prostředek (odvolání), ačkoliv v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Samotné rozhodnutí odvolacího soudu je pak rovněž zatíženo vadami odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 4 To 303/2007, nemůže pro zjištěné vady obstát. Nejvyšší soud je proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, přičemž podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když vytýkaná pochybení lze napravit v řízení před soudem druhého stupně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě nelze vady odstranit ve veřejném zasedání konaném dovolacím soudem.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem bude muset znovu projednat odvolání obviněné I. B. a v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu se věcí znovu zabývat. V novém řízení o této věci bude soud zároveň postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud. Tímto právním názorem je soud ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. vázán.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 14. May 2008