JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 233/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2008 o dovolání V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 To 826/2006 ze dne 11. 7. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 150/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 T 150/2005 ze dne 19. 5. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., trojnásobným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dvojnásobným pokračujícím trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a čtyřnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jedním z nich spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku pod body I. – XI. Za trestné činy pod body I. – X. a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a za jednání pod bodem XI. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jejichž výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalovaném D. D., o uplatněných nárocích na náhradu škody a o zproštění obviněného za příslušné trestné činy.

O odvolání V. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 3 To 826/2006 ze dne 11. 7. 2007 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e) trestního řádu (dále jen tr. ř.) jej zrušil v celém výroku o vině, kromě části popsané pod body I/1 a XI/25, dále ve výrocích o obou trestech a způsobu jejich výkonu a rovněž ve výroku o náhradě škody, mimo rozhodnutí o nároku poškozené E. P., s. r. o., České Budějovice, a dále v té části zprošťujícího výroku, pokud byl obviněný V. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro popsaný skutek ze září 1998 kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin omezování osobní svobody dle § 231 odst. 1 tr. zák. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., za které, jakož i za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I/1 nedotčen, mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Dále mu za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem XI/25 nedotčen, uložil trest odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 a § 229 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody. Obviněného dále dle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek přesně popsaný. Ve zbývající části – ohledně skutků popsaných ve výroku napadeného rozsudku pod body II, III, IV, V, VI/13 – 15, 17, VII/18, 19, 21, VIII, IX a X vrátil věc státnímu zástupci k došetření.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal V. V., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že skutek popsaný v bodě I/1 v rozsudku prvoinstančního soudu (výrok ad I rozsudku soudu druhého stupně), nepovažuje za trestný čin zpronevěry. Dle ustálené judikatury není každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele považována za zpronevěru (R 18/1957). V řízení přitom nebyl prokázán zákaz poskytnout bourací kladivo třetí osobě a z faktu, že kladivo není jeho ani z institutu nájmu takový zákaz nevyplývá. O zpronevěru by šlo, pokud by odmítl kladivo vrátit, to ale neučinil, naopak na počátku nájmu sám prokazatelně požádal o prodloužení doby nájmu (když druhou pronajatou věc, řetězovou pilu, pronajímateli v pořádku vrátil). Nebyla tedy prokázána subjektivní stránka trestného činu zpronevěry v tom, že by si chtěl kladivo přisvojit. Jeho jednání by tak mělo být posouzeno jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci dle § 249 odst. 1 al. 2 tr. zák., pokud by však bylo prokázáno, že jím způsobil škodu nikoliv malou.

Ke skutku popsanému v bodě XI/25 rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že se ho nedopustil jako spolupachatel, ale případně jako účastník, formou pomoci dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., protože na uzavírání nájemní smlouvy na vibrační desku se nijak nepodílel, nezasahoval do skutkového děje, a nelze proto dovodit, že by někoho uváděl v omyl. Ze skutkových zjištění sice vyšlo najevo, že vlastnímu jednání předcházela společná domluva mezi oběma odsouzenými, tato mohla však směřovat pouze k pozdější pomoci s odvozem desky z prodejny a při jejím prodeji.

Má dále zato, že skutek pod bodem II/1 rozsudku odvolacího soudu byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť poškozená společnost C.-L., s. r. o., znala prostřednictvím svého jednatele rozhodné skutečnosti a nemohla být tudíž uvedena v omyl. Soud prvního stupně navíc ve svém rozhodnutí uvedl, že obžalovaný „uvedl v omyl společnost C.-L. a nepřímo i ČSOB banku.“

Za nesprávný považuje rovněž výrok odvolacího soudu o nároku poškozeného J. L. na náhradu škody (příslušný popis skutku ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu, výroku VII/20 soudu prvního stupně), jímž mu byla uložena povinnost nahradit tomuto svědku škodu ve výši 373.518,60 Kč, neboť tento nárok považuje za promlčený. Pohledávky poškozeného byly dle faktur č. 198 a 199 splatné dne 16. 11. 1998, resp. 27. 1. 1999, svědek J. L. přišel však do kontaktu s danou trestní věcí až dne 11. 2. 2003, kdy byl poprvé vyslechnut jako svědek. S nárokem na náhradu škody se dle § 43 odst. 3 tr. ř. připojil až dne 4. 4. 2003, tedy poté, co mu uplynula promlčecí doba dle § 397 obch. zák.

K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že pro uložení úhrnných nepodmíněných trestů odnětí svobody, které mu byly uloženy ve výměře dvou let a dále osm měsíců, nebyly splněny zákonné podmínky. Uložení nepodmíněných trestů namísto podmíněných je dle něho ve zřejmém rozporu se zjištěným stupněm nebezpečnosti činu pro společnost, včetně kritéria osoby odsouzeného, jeho poměry, možnostmi jeho nápravy a účelem trestu samého. Soudy přihlédly k výši způsobené škody, která by ovšem měla být určující především pro výměru vlastního trestu, nikoli jeho druhu.

Také tvrzení, že spáchání skutku pod bodem XI/25 bylo recidivou, je nesprávné, neboť skutek sice spáchal po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku v této trestní věci, ale vzhledem k tomu, že tento nenabyl právní moci, nejde o recidivu ani o souběh (k této námitce poznamenal, že ji uplatňuje i z dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Soud přitom neměl přihlížet ani k tomu, že čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 T 120/2003, neboť v době jeho rozhodování platila domněnka, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil a hledí se na něj, jakoby odsouzen nebyl. Uvedené skutečnosti společně s dobou deseti let, která uplynula od spáchání těch nejzávažnějších trestných činů snižují výrazným způsobem společenskou nebezpečnost činu, a proto nebyly dány zákonné podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) „napadené rozhodnutí zrušil dle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., a to „ve výroku č. I. a č. III., v části, kde je rozhodnuto, že odvolací soud nezrušuje výrok o vině ohledně bodů I/1 a XI/25 napadeného rozsudku prvoinstančního soudu a nezrušuje výrok o náhradě škody vůči poškozené E. P., s. r. o.; ve výroku č. II, a to ve výroku o vině pod bodem 1., v obou výrocích o trestu a způsobu jejich výkonu, ve výroku o náhradě škody vůči J. Li ve výši 373.518,60 Kč a v dalších výrocích o náhradě škody.“ Dále navrhl, aby v souladu s § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na napadené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. Dále požádal, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozhodnutí, a to mimo jiné vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu.

K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření k námitce ohledně skutku I/1 uvedla, že pokud okolnosti jeho jednání vypovídají o tom, že postupoval při vědomí právního stavu věci plynoucího z jím podepsané nájemní smlouvy, byla prokázána subjektivní stránka trestného činu zpronevěry. Z takového způsobu jednání nelze dovodit ani jeho záměr pronajatou věc vrátit poškozenému a tím ani záměr nakládat s ní jen přechodně. Proto je třeba námitku o možnosti právní kvalifikace jeho jednání jakožto trestného činu neoprávněného užívání cizí věci ve smyslu § 249 tr. zák. zcela odmítnout. Ke skutku XI/25 uvedla, že dovolatel se v souladu s předchozí vzájemnou dohodou se spoluodsouzeným D. D. podílel v ní vymezeným dílčím způsobem (obstaráním falešného pasu) na realizaci společného podvodného záměru, který existoval již od počátku trestného jednání. V duchu uvedeného záměru a zcela vědomým způsobem se dovolatel účastnil i „pozdější pomoci“ s odvozem vibrační desky z provozovny pronajímatele a s jejím následným odvozem do obce D., kde společně s D. D. projednával s majitelem bazaru Š. B. zejména finanční podmínky jejího odprodeje. Ke skutku II/1 uvedla, že zůstává určujícím skutkové zjištění, podle kterého M. D. uskutečnil s dovolatelem veškeré vyjmenované obchodní transakce, aniž by věděl, že oba jejich předměty jsou jen fiktivní povahy. Ve smyslu judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 443/2003, tedy jednal v omylu, vyvolaném dovolatelem, když pod jeho vlivem uskutečnil odkoupení předmětných stavebních strojů, spojené s proplacením v této souvislosti fakturované kupní ceny a kterému odpovídá právní závěr o dovolatelově obohacení. Není pak sporu o tom, že dovolatelovým jednáním byla přímo poškozena firma C.-L., s. r. o., neboť na sebe v důsledku omylu vyvolaného dovolatelem převedla vlastnictví fiktivních stavebních strojů, přičemž v uvedeném směru není rozhodující, že jejich kupní cenu uhradila prostřednictvím IPB, a. s. Nebylo-li ve vztahu k předmětnému skutku rozhodováno podle § 228 odst. 1 tr. ř., pak se tak sice v daném konkrétním případě stalo jen z formálního důvodu (§ 259 odst. 4 tr. ř.), takový právní stav však současně ve smyslu podmínek § 229 odst. 1 tr. ř. odrážel potřebu dokazování přesahující rámec předmětného trestního řízení. K námitce ohledně přiznání nároku na náhradu škody poškozenému J. L. uvedla, že za stavu, kdy formální rámec obchodně právního vztahu představovaný smlouvou o dílo, byl narušen způsobem naplňujícím znaky trestného činu podvodu a v uvedené příčinné souvislosti způsobená škoda je ve smyslu § 106 odst. 2 občanského zákoníku škodou způsobenou úmyslně, promlčuje se nárok na její náhradu v desetileté promlčecí době. Proto dovolatel při uplatnění takové námitky přehlédl právní režim rozhodný pro posouzení vymahatelnosti nároku jmenovaného poškozeného na náhradu škody. Námitkou proti nepodmíněnému trestu odnětí svobody se dovolatel zabývá otázkou účelnosti a přiměřenosti svého trestního postihu. Přestože takovým způsobem namítá, že v jeho případě nebyla při ukládání nepodmíněné formy trestu odnětí svobody dodržena hmotně právní ustanovení §§ 23, 31-34 tr. zák., nelze takové námitky uplatnit ani prostřednictvím jím použitého dovolacího důvodu, ale ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu ve smyslu jejich taxativního výčtu podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Jeho samostatnou námitku ve vztahu ke skutku ad XI/25 (viz skutek ze dne 27. 7. 2005), podle které se jej nedopustil ani jako recidivista, ani v souběhu s dále přisouzenou trestnou činností, uplatnil bez jakéhokoliv zjevného opodstatnění, neboť nevzal v potaz, že odvolací soud v tomu odpovídající části odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně srozumitelně vyjádřil, že veškerá postihovaná trestná činnost není v souběhu, a proto musí být ukládány tresty dva. Proto mu byl vedle samostatného trestu odnětí svobody za skutek ad XI/25 výroku o vině uložen ještě úhrnný trest odnětí svobody za zbývající trestnou činnost, která již byla spáchána v souběhu. Přitom v uvedené návaznosti dále postrádá svého logického opodstatnění další jeho námitka vztahující se k nastalé fikci osvědčení u jeho dřívějšího odsouzení, kterou odvolací soud při respektu k podmínkám ustanovení § 35 odst. 3 trestního zákona akceptoval a souhrnný trest mu (v reakci na změnu právního stavu věci, za kterého rozhodoval soud prvého stupně) již neuložil. Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasila, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Pokud se týče námitek uplatněných v dovolání v rámci § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. všechny je lze považovat za právně relevantní, když v nich dovolatel poukazuje na údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nelze jim však přisvědčit.

Ohledně skutku pod bodem I/1 obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně je třeba poukázat na skutková zjištění, z nichž vyšlo najevo, že dovolateli bylo společností S., v. o. s. (dále jen S.), kladivo Makita HM1100 zapůjčeno na základě nájemní smlouvy do dne 21. 7. 1997. Jelikož v této lhůtě nebylo vráceno, byla výpůjční doba na žádost dovolatele jako nájemce dne 23. 7. 1999 prodloužena do 3. 9. 1999, dovolatel jej však ani v takto prodloužené lhůtě nevrátil a naopak jej v únoru či březnu 2000 dále půjčil svému známému, svědku V. Dne 23. 7. 1999 přitom společnost S. (pronajímatele nástroje) ujišťoval, že jej vrátí ve lhůtě prodloužené a nájemné za ně uhradí dodatečně. Z takto zjištěného skutkového stavu je tedy zjevné, že dovolatel s kladivem v době, kdy jej měl neoprávněně u sebe, nakládal tak, jako by bylo jeho, když jej bez svolení skutečného majitele poskytoval (pronajal) další osobě. Takto jednal i v rozporu s podepsanou nájemní smlouvou č. 6621, v níž je výslovně stanoveno, že „…nájemce není oprávněn pronajaté předměty ani jejich příslušenství půjčovat nebo pronajímat další osobě…“ (viz č. l. 277). Nejvyšší soud se proto shoduje se závěry soudů obou stupňů, že dovolatel si svým jednáním přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, neboť s ní naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, čímž znemožnil svěřiteli dočasně s věcí nakládat a takto si k ní osoboval a nad ní vykonával práva quasi – vlastnická (srov. R 339/1929), čímž spáchal trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1 tr. zák.

Ke skutku pod bodem XI/25 rozsudku soudu prvního stupně dovolatel tvrdí, že má být ve vztahu k němu posouzen jenom jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podvodu spáchanému spoluobviněným D. D., jelikož on neuváděl společnost E. P., s. r. o., v omyl. Ze skutkových zjištění však plyne, že dovolatel před samotným uzavřením nájemní smlouvy na vibrační desku obstaral spoluobviněnému D. D. falešný cestovní pas na jméno Tomáš Kočer, na základě něhož byla uzavřena předmětná nájemní smlouva s tím, že vibrační deska měla být vrácena do 28. 7. 2005, a poté oběma spoluobviněnými odvezena. Nájem byl na jejich žádost o jeden den prodloužen, ale deska nebyla ani v prodloužené době vrácena, a v měsíci srpnu 2005 byla jimi prodána. Ze skutečnosti, že V. V. poskytl spoluobviněnému falešný pas, jenž tento použil k uzavření nájemní smlouvy, posléze spolu desku odvezli z provozovny a následně v době, kdy již měla být vrácena zpět poskytovateli, ji prodali třetí osobě, je evidentní, že dovolatel se od počátku podílel stejnou měrou na podvodném jednání spolu s D. D., kdy společnost E. P. uvedli v omyl společně, následnou transakcí se obohatili a tím společnosti způsobili škodu. Závěr soudů o tom, že trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchali jako spolupachatelé, je proto zcela přiléhavý.

Ke skutku pod bodem II/1 rozsudku odvolacího soudu dovolatel uvedl, že nemohl společnost C.-L., s. r. o. (dále jen C.-L.), uvést v omyl, neboť ta v době uzavření leasingové smlouvy (smlouva o zpětném leasingu) věděla, že předmět leasingu (rypadlo a vysokozdvižný vozík) neexistoval, přesto mu po započtení nulté a první splátky vyplatila finanční částku 1.726.900,20 Kč. Ze skutkových zjištění je v tomto směru zjevné, že dne 1. 5. 1997 uzavřel dovolatel se jmenovanou společností leasingovou smlouvu, kde figuroval jako dodavatel a zároveň jako nájemce předmětu leasingu, na základě níž se zavázal, že po odečtení nulté a první splátky mu leasingová společnost zaplatí za předmět leasingu kupní cenu a on jí dále bude pravidelně platit vypočtené měsíční splátky. Ze skutkových zjištění (učiněných na základě výpovědí svědků i listinných důkazů) plyne, že dovolatel jmenované společnosti však zamlčel, že předměty leasingu neexistují, že tedy on ani nemůže být jejich vlastníkem a že faktury o jejich nabytí jsou falešné. C.-L. pak dne 27. 6. 1997 vyplatila dovolateli kupní cenu ve výši 1.726.900,20 Kč. Pohledávku za dovolatelem posléze postoupila smlouvou o cesi pohledávky bance IPB, a. s. (viz č. l. 789), v níž bylo stanoveno, že dovolatel bude splátky nadále hradit bance, ale dle čl. 3 této smlouvy nesl riziko z nezaplacených pohledávek postupitel (C.-L.), jenž, v případě, že postupník (dovolatel) bude 30 dní v prodlení se splátkou, se zavázal uhradit nerealizovanou splátku. V předávacím protokolu k předmětu leasingu ze dne 1. 5. 1997 pak dovolatel potvrdil jejich převzetí v nepoškozeném stavu (viz č. l. 796), avšak dne 30. 11. 1999, učinil prohlášení o tom, že předmětné stroje nikdy neexistovaly. Na základě těchto skutečností je tedy nutno dovodit, že poškozenou společností byla leasingová společnost, neboť její povinností bylo hradit splátky nezaplacené dovolatelem bance, a též to byla ona, kdo byl uveden v omyl při sjednávání leasingové smlouvy ohledně existence předmětů leasingu, protože prohlášení o jejich neexistenci bylo dovolatelem učiněno až po více než dvou letech od uzavření leasingové smlouvy. Právní kvalifikaci dovolatelova jednání učiněnou soudem druhého stupně jako trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. považuje tedy dovolací soud za správnou.

Dovolateli nelze přisvědčit ani pokud jde o námitku týkající se promlčení nároku na náhradu škody poškozeného J. L. Mezi ním a dovolatelem byl uzavřen obchodně právní vztah (smlouva o dílo), na základě něhož byl dovolatel povinen poškozenému dne 16. 11. 1998 a dne 27. 1. 1999 zaplatit faktury za provedení díla ve smlouvě specifikovaného. Je třeba připomenout, že soud rozhoduje v trestním řízení o náhradě škody podle hmotného práva povahy jiné než trestní (v této věci obchodního zákoníku). Dle § 397 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) činí promlčecí doba, nestanoví-li zákon jinak, čtyři roky. Dle § 398 obch. zák. běží u práva na náhradu škody promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě (tzv. subjektivní promlčecí doba); končí však nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti (tzv. objektivní promlčecí doba). Subjektivní a objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že promlčecí doba desetiletá představuje pouze omezení promlčecí doby čtyřleté, pokud by tato neskončila do deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Uplatní se proto desetiletá promlčecí doba pouze v případě, že se právo na náhradu škody nepromlčelo před jejím uplynutím v obecné čtyřleté promlčecí době (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1132). Lze tedy dovodit, že v případech, kdy uplynou do uplatnění práva na náhradu škody více než čtyři roky subjektivní promlčecí doby a škůdce namítne v soudním řízení promlčení, právo na náhradu škody se promlčí.

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 398 obch. zák. zásadně určuje ta skutečnost, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Jinými slovy, při úvaze o tom, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této škodě (k tomu srov. přiměřeně např. R 38/1975 SbRc.). Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je nesporné, že objektivní desetiletá promlčecí doba podle § 398 obch. zák. počala běžet od spáchání trestného činu podvodu (jenž byl dokonán obohacením pachatele, tj. v prvních dnech prodlení se zaplacením dlužných částek poškozené společnosti, dne 17. 11. 1998 a 27. 1. 1999), když se jedná o trestný čin úmyslný a jedním z jeho zákonných znaků je způsobení škody. Poněkud složitější situace nastává pouze v tom směru, od kterého data lze stanovit počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 398 obch. zák., tj. odkdy se poškozený J. L. mohl prokazatelně dozvědět o vzniklé škodě. Podle názoru Nejvyššího soudu za počátek běhu promlčení nelze označit datum splatnosti dluhu (půjčky), neboť uvedená okolnost sama o sobě ještě neznamenala, že nevrácení peněz ve sjednané době bude mít nutně za následek způsobení (vznik) škody.

Podle zjištění nalézacího soudu (str. 31 a 42 rozsudku) „ve lhůtě splatnosti ani následně obžalovaný faktury neproplatil“ a „obžalovaný doznal, že neuhradil svůj závazek vůči sdružení R.“ Za těchto okolností pak byl poškozený následně vyslechnut jako svědek (viz č. l. 1129). Tento výslech ze dne 11. 2. 2003, pak podle Nejvyššího soudu svým obsahem svědčí o tom, že poškozený teprve získal reálnou (tedy nikoli jen předpokládanou) vědomost, že v důsledku dovolatelova jednání byl připraven o příslušnou finanční částku. To znamená, že se dozvěděl o škodě a zároveň nemohl mít pochybnosti ani o tom, že odpovědným subjektem je obviněný (dovolatel). S tím je také nutno spojovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby uvedené v § 398 obch. zák. Jestliže poškozený pak dne 9. 4. 2003 uplatnil v adhezním řízení za podmínek § 43 odst. 3 tr. ř. nárok na náhradu škody (č. l. 1131 spisu), lze mít z výše uvedených důvodů za to, že k promlčení jeho práva na náhradu škody nedošlo.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Takovou povahu má tvrzení dovolatele, že mu měly být namísto nepodmíněných trestů odnětí svobody uloženy tresty podmíněně odložené. V dané věci ovšem soudy vzaly v potaz všechna potřebná kritéria pro rozhodnutí o trestu a na základě nich uložily tresty nepodmíněné zcela správně. V této otázce lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (viz str. 22 – 23 rozsudku).

Pokud jde o námitku týkající se uložení samostatného trestu za skutek pod bodem XI/25, zde je nutno sledovat postupné páchání jednotlivých činů dovolatelem. Ze spisu vyplývá, že nejdříve spáchal trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., za nějž byl odsouzen rozsudkem ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 T 120/2003. První rozsudek v nyní projednávané věci byl vyhlášen dne 22. 10. 2004 pod sp. zn. 3 T 180/2003. Poněvadž se skutků pod body I. - X. dopustil dříve, než byl vyhlášen rozsudek sp. zn. 3 T 120/2003, soud prvního stupně v nyní projednávané věci mu za tyto skutky a trestný čin úvěrového podvodu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let dle § 35 odst. 2 tr. zák. Skutek XI/25 spáchal dne 27. 7. 2005, tedy po vyhlášení rozsudku sp. zn. 3 T 120/2003 i prvního rozsudku v nyní projednávané věci pod sp. zn. 3 T 180/2003. Později bylo rozhodnuto, že skutek XI/25 bude projednáván ve společném řízení (se skutky I. - X.) nadále pod sp. zn. 3 T 150/2005. Více trestných činů je v souběhu jen pokud mezi spácháním časově prvního a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek za nějaký trestný čin. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu. Jestliže tedy skutek pod bodem XI/25 byl spáchán po právní moci rozsudku sp. zn. 3 T 120/2003, ale po vyhlášení (prvního) nepravomocného rozsudku za činy pod body I. - X., sp. zn. 3 T 180/2003, je správný závěr soudů, že jej spáchal ve vztahu recidivy ke skutku z rozsudku sp. zn. 3 T 120/2003 a ve vztahu recidivě obdobném k činům z rozsudku sp. zn. 3 T 180/2003. Rozsudkem sp. zn. 3 T 120/2003 mu byl přitom uložen podmíněný trest odnětí svobody se zkušební dobou do 27. 1. 2006, z čehož je nutno dovodit, že skutku pod XI/25 se dopustil v této zkušební době.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí pak dovolací soud nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 20. March 2008