JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 207/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2008 o dovolání podaném obviněným V. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 9 To 429/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 52/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 1 T 52/2007, byl obviněný V. D. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 6. 5. 2007 kolem 8.30 hodin v prostorách servisu a autobazaru v R. za přítomnosti obžalovaného L. M., společně s dalšími dvěma neznámými muži vynucoval na J. M., vydání blíže neurčené finanční částky, kterou tento jim údajně dluží, přičemž když jim poškozený peníze nedal, na pokyn obžalovaného V. D. oba neznámí společníci J. M. zbili rukama a zkopali, dále ho tloukli krátkou střelnou zbraní do nohy a s výhrůžkami, že se do tří dnů opět vrátí a poškozeného zabijí, z místa činu odjeli“. Za tento trestný čin byl obviněný V. D. podle § 235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného V. D. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 9 To 429/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 7. 11. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že již ve svém řádném opravném prostředku (odvolání) namítal, že jeho jednání v podobě popsané ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák. je použití násilí, popř. další v tomto ustanovení předpokládané formy jednání, nepřípustným prostředkem bránícím svobodnému rozhodování člověka. Vydíráním proto není, jestliže násilí následuje teprve poté, co napadený odmítl vyhovět požadavku pachatele, aby něco konal, opominul nebo strpěl. V posuzovaném případě soud prvního stupně ve shodě s obžalobou ve výroku rozsudku bez bližší konkretizace uvedl, že obviněný spolu se dvěma neznámými muži „vynucovali“ na J. M. vydání blíže neurčené finanční částky, ačkoliv použití takového výrazu neodpovídalo obsahu svědecké výpovědi J. M. Pouhé vznesení požadavku na zaplacení nebo jiné plnění ovšem není vynucováním, je-li tento požadavek prostý jakéhokoliv nátlaku. Skutkový průběh činu popsaný ve výroku o vině naopak dokládá, že napadení poškozeného – tedy použití násilí – následovalo až poté, co výzvě k zaplacení odmítl vyhovět. Zároveň ani v průběhu napadení či po něm nebyl vůči poškozenému vznesen žádný požadavek, aby něco konal, opominul nebo strpěl. Použité násilí zde proto nebylo prostředkem působícím na vůli poškozeného, aby změnil své rozhodnutí nezaplatit, tzn. že nebylo prostředkem ovlivňujícím svobodu jeho rozhodování. Z tohoto důvodu pak podle dovolatele nelze na jeho jednání použít právní kvalifikaci trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Podle dovolatele přitom ani další skutkové okolnosti uvedené ve výroku o vině, tj. že po napadení poškozeného mu oba útočníci řekli, že se do tří dnů vrátí a zabijí ho, pro spáchání trestného činu vydírání dovolatelem nesvědčí, neboť ani tato výhrůžka nebyla spojena s požadavkem, aby poškozený něco konal, opominul nebo strpěl. I když se v odůvodnění rozsudku z výpovědi svědka J. M. uvádí, že mu po napadení jeden z neznámých útočníků řekl, že si do tří dnů přijdou pro peníze a jestli zavolá policii, tak ho zabijí, pak tuto skutečnost soud prvního stupně do výroku o vině nezahrnul. Ani pro případ, že by tak učinil, nebylo však z této skutečnosti možno činit v dovolatelův neprospěch žádné závěry, neboť podle svědka již uvedenému jednání nebyl přítomen. Žádný další důkaz přitom neprokazuje, že požadavek na zaplacení do tří dnů s následnou výhrůžkou zabitím pro případ oznámení policii byl součástí spolupachatelské dohody mezi obviněným a neztotožněnými spolupachateli. Za dané důkazní situace je proto podle dovolatele nutno vycházet v souladu se zásadou in dubio pro reo z toho, že ze strany spolupachatele se jednalo o exces z dohody o společném spáchání trestného činu. Důkazem toho je, že podle svědka J. M. pronesl dovolatel výrok „už to nebudu řešit“, který znamenal, že pokynem ke vzetí poškozeného „do parády“ celá záležitost pro dovolatele skončila.

Svoji argumentaci dovolatel shrnul tak, že popis skutku ve výroku o vině umožňuje jediný závěr, a to že použité násilí bylo odvetou za odmítavý postoj svědka zaplatit a nikoliv prostředkem, jímž měl být svědek k zaplacení nucen. S nesprávnými právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud náležitě nevypořádal a v podstatě odkázal na důvody napadeného rozhodnutí, které ovšem použití právní kvalifikace jako trestného činu vydírání ve skutečnosti odůvodňuje jen skutkovými okolnostmi uvedenými ve výroku o vině. To znamená, že v řízení, které předcházelo usnesení odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud byl dovolatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Protože odvolací soud vytýkaná pochybení soudu prvního stupně neodstranil a nenapravil, sám svým rozhodnutím založil vadu předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud z podnětu tohoto dovolání usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 9 To 429/2007, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Na tomto podkladě pak konstatoval, že dovolatel zčásti brojí proti dílčím skutkovým zjištěním soudů a proti způsobu hodnocení důkazů. V této části proto podané dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Pod tento důvod dovolání lze podle státního zástupce podřadit pouze část dovolatelových námitek, v jejichž rámci poukazuje na to, že soudem zjištěný skutkový stav věci v podobě formulované ve výroku rozsudku neumožňoval použití právní kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Podle státního zástupce je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že soud vyvodil své právní závěry z celkově zjištěného skutkového stavu a dospěl k tomu, že násilí ve smyslu útoku na tělesnou integritu poškozeného bylo činěno v úmyslu dosáhnout, aby poškozený zaplatil nespecifikovaný dluh a věc nehlásil policii. Soud odvolací pak tento závěr potvrdil jako právně bezchybný a odkázal obviněného (dovolatele) na důvody, které ve svém rozhodnutí uvedl soud prvního stupně. Podle názoru státního zástupce je argument obviněného, že násilí bylo činěno jako reakce na to, že poškozený odmítl něco učinit, toliko snahou obejít zjištěný skutkový stav umělým abstrahováním určité části dovolatelova jednání od jeho celku. V posuzovaném případě však soud prvního stupně nepochybil, jestliže předmětný skutek posuzoval jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. a nikoli jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., neboť v rozhodnutí (a to i ve skutkové větě) vymezil, že násilí bylo motivováno ovlivněním svobodné vůle poškozeného. Lze sice namítnout určitou jazykovou neobratnost skutkové věty, která je však zhojena rozhodnutím v jeho celistvé podobě.

Své vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce uzavřel tím, že toto dovolání hodnotí jako zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Obviněný V. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku současně odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

K dovolání obviněného je nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad (viz zejména § 265b odst. 1 tr. ř.), ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

S ohledem na skutečnosti vyložené v předcházejících odstavcích je nutno dovodit, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají skutkové námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí výsledky provedeného dokazování, zejména výpověď poškozeného J. M., a to se závěry pro sebe podstatně příznivějšími, než k jakým dospěly soudy obou stupňů (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu). Dovolatel se v daném směru de facto domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které k použití násilí nedošlo s cílem působit na vůli poškozeného a následná výhrůžka zabitím poškozeného pro případ, že věc oznámí orgánům policie, nebyla součástí „spolupachatelské dohody“ mezi obviněným a dalšími neztotožněnými pachateli. Dovolání bylo proto uplatněno částečně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoliv na dovolatelem deklarovaném hmotně právním základě.

Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však považovat za právně relevantní tu část podaného dovolání, v níž obviněný namítl, že skutkový stav věci, na jehož základě oba soudy rozhodovaly, jak je především formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle 235 odst. 1 tr. zák. Podle názoru dovolatele zde totiž chybí vyjádření toho, že inkriminovaného násilí bylo použito jako prostředku působení na vůli poškozeného s cílem, aby něco konal, opominul či trpěl.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., kterým byl dovolatel uznán vinným, se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami a se zbraní (srov. § 89 odst. 5 tr. zák.).

V obecné rovině považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že pojem násilí ve smyslu ustanovení § 235 tr. zák. je třeba vykládat jako použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Pod pohrůžkou násilí se pak rozumí jak pohrůžka násilím, jež se má uskutečnit bezprostředně, tak násilím, které má být vykonáno v bližší či vzdálenější budoucnosti. Podstatné je, aby pohrůžka násilím byla podobně jako násilí samotné prostředkem působení na vůli jiného a byla dostatečně způsobilá k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. I když trestní zákon neklade žádné výslovné nároky na konkrétnost či naopak obecnost obsahu pohrůžky, lze mít za to, že výstraha spočívající v možnosti použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu poškozeného musí být poškozeným takto chápána a musí mu být dostatečně zřejmá.

Jestliže je čin spáchán ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., tj. společným jednáním dvou nebo více osob (kdy každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama), pak nezbytným znakem spolupachatelství je existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 SbRt). Společný úmysl nelze ovšem ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, kterou zákon nevyžaduje, tzn. že postačí konkludentní dohoda. Každý spolupachatel si však alespoň ve formě srozumění (srov. § 4 písm. b/ tr. zák.) musí být vědom možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní projednávaný případ, pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (viz str. 7, 8 rozsudku) vyplývá, že obviněný V. D. inkriminovaného dne poškozeného navštívil ve společnosti L. M. a dvou neznámých mužů; podle slov poškozeného „mužů s vizáží typických goril“ (str. 5 rozsudku). Účelem této návštěvy byla žádost o vydání blíže nespecifikované částky jako údajného dluhu. Když jim poškozený požadované peníze nevydal, na pokyn obviněného V. D. (dovolatele) jej oba dosud neztotožnění muži zbili rukama a zkopali a dále jej tloukli krátkou střelnou zbraní do nohy „s výhrůžkami, že se do tří dnů opět vrátí a poškozeného v případě nahlášení věci na policii zabijí“. Takto zjištěný skutkový stav věci umožňuje dovodit, že násilí na poškozeném se uskutečnilo v souvislosti s požadavkem na vydání peněz a že spouštěcím mechanismem pro jeho užití byl přímý pokyn obviněného D. (dovolatele). Ačkoliv za poněkud spornou lze považovat skutečnost, zda užité násilí nemělo též (či výlučně) sankční charakter (jako odveta za to, že poškozený žádost o zaplacení odmítl) a rozsudek soudu prvního stupně v tomto směru navíc postrádá jakékoliv bližší právní úvahy, je na druhé straně zcela zřejmé, že pachatelé dali poškozenému dostatečně najevo, že se násilí bude opakovat i v budoucnu, a to v ještě větší intenzitě, jestliže jejich požadavkům nevyhoví. Jednalo se tedy přinejmenším o pohrůžku dalším - budoucím násilím, a to o pohrůžku nepochybně zcela konkrétní a jednak dostatečně účinnou (vzhledem k předcházejícímu zbití, mj. za použití střelné zbraně) k vyvolání strachu poškozeného a k překonání jeho odporu v tom smyslu, aby něco konal (zaplatil), popř. též něco opominul, tj. neudělal něco, co by jinak zřejmě učinil (ohlášení činu na policii). Jestliže podle zjištění soudu obviněný (dovolatel), na jehož výslovný pokyn a tedy též v jeho zájmu nezjištěné osoby (spolupachatelé) jednaly, znal všechny výše uvedené rozhodné skutkové okolnosti, pak byl jako spolupachatel (§ 9 odst. 2 tr. zák.) právem uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák.

Soudu prvního stupně je však zapotřebí vytknout, že zjištěný skutkový stav věci nepřiléhavě a pochybnosti vzbuzujícím způsobem formuloval ve výroku svého rozsudku, neboť z popisu skutku jednoznačně nevyplývá, zda vykonané násilí nebylo (primárně) odvetou za to, že jim „poškozený peníze nedal“ (viz výrok). Za prostředek nátlaku na vůli poškozeného by pak bylo nutno považovat především pohrůžku, že vykonané násilí, a to v ještě větší intenzitě, se bude opakovat i v budoucnu, jestliže poškozený nezaplatí anebo věc oznámí na policii. Posledně uvedená - soudem zjištěná skutečnost - přitom do popisu skutku nebyla vůbec zahrnuta. Z výše uvedených důvodů lze rovněž pochybovat o souladu tzv. skutkové a právní věty výroku rozsudku. V uvedeném směru lze námitkám dovolatele zčásti přisvědčit, neboť i podle názoru Nejvyššího soudu výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá soudem zjištěnému skutkovému stavu věci. V důsledku toho má popis skutku určitý dopad i na právní kvalifikaci dovolatelova jednání (skutku), neboť z něj není patrno, zda pachatelé poškozeného nutili něco konat či opominout násilím či jen jeho pohrůžkou (popř. v obou těchto formách).

Odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání) výše uvedené pochybení nezjistil a nenapravil. Jeho rozhodnutí je tudíž zatíženo vadou předpokládanou v uplatněném důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Za výše uvedeného stavu zbývalo posoudit, zda zjištěné vady jsou do té míry závažné, aby pro ně napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohly obstát, jinými slovy, že by na jejich právní moci nebylo spravedlivé trvat.

Jak Nejvyšší soud v předcházejících odstavcích v potřebném rozsahu vyložil, v posuzovaném případě lze dovodit, že skutkový stav věci v té podobě, jak jej zjistil soud prvního stupně a shrnul na str. 7, 8 svého rozsudku, umožňoval závěr o trestní odpovědnosti dovolatele jako spolupachatele činu (§ 9 odst. 2 tr. zák.) po právní stránce kvalifikovaného jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., byť skutková zjištění soudu byla do tzv. skutkové a právní věty výroku rozsudku promítnuta nepřiléhavě, nepřesně a neúplně. Za těchto okolností Nejvyšší soud neshledal, že by projednání dovolání a případné odstranění zjištěných vad mohlo zásadně změnit postavení obviněného (dovolatele). Řešenou otázku zároveň nebylo po právní stránce možno považovat za zásadní, neboť z hlediska již existující judikatury nemá pro praxi soudů podstatnější význam.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného V. D. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 20. February 2008