JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 203/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. dubna 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 12 To 231/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 80/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 2 T 80/2006, byl obviněný L. T. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák, na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěných dnech, vždy ve středu v měsíci listopadu 2005 – prosinci 2005, v době od 14.00 – 15.00 hodin v B. p. B., na Základní škole, jednak v počítačové učebně nejméně ve třech případech posadil žáka D. J., za stůl s PC pro učitele, zde si k němu přisedl a při práci na počítači mu rozepnul kalhoty, vsunul ruku do slipů a asi 5 – 7 minut manipuloval s přirozením nezletilého, poté mu kalhoty zapnul, přičemž žák D. J. ze studu a strachu neprojevil hlasitý odpor, jen se snažil od učitele odsunout; jednak v učitelském kabinetu nejméně v jednom případě, kam poslal žáka D. J. pro tužky a papír, se posadil na židli a nezletilého si postavil před sebe, zde mu stáhl kalhoty a slipy a asi po dobu 5 – 7 minut mu třel jeho pohlavní úd, ačkoliv věděl, že D. J. dosud nedosáhl věku 15ti let a jednání se dopouštěl jako učitel, kdy nezletilý byl svěřen jeho dozoru“. Za výše uvedený trestný čin byl obviněný podle § 242 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu zaměstnání spočívajícího v pedagogické a výchovné činnosti a jiné práci s dětmi, které by byly svěřeny jeho dozoru, na dobu pěti let.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 12 To 231/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 9. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, které současně směřovalo do výroků o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem je důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soud prvního stupně u něj nezjistil žádnou duševní chorobu ani sexuální preferenci ve vztahu k malým chlapcům a ani žádný konkrétní a zřejmý motiv jeho jednání vůči nezletilému D. J. Hodnocení nalézacího soudu vytržené z kontextu znaleckého posudku MUDr. V., že uvedeného jednání se může dopustit i heterosexuálně orientovaná osoba, které v době sexuální abstinence může i takové jednání přinést sexuální uspokojení, je podle dovolatele pouze teoretické a na daný případ nedopadá, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Znalkyně přitom učinila ryze teoretický závěr, aniž by bylo zřejmé, že se vztahuje právě na osobu dovolatele.

Dovolatel především zdůraznil, že pachatelem trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák. může být pouze osoba jednající v pohlavním vzrušení ve snaze své vzrušení jakýmkoliv způsobem uspokojit, přičemž není rozhodné, zda a do jaké míry takového uspokojení dosáhne. Z toho lze podle dovolatele dovodit, že motiv jednání spočívající ve snaze dosáhnout sexuálního uspokojení je nezbytným znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu. V této souvislosti pak dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 3. 1964 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/1964 SbRt. Jestliže soudy v daném případě nezjistily motiv jeho jednání spočívající ve snaze ukojit pohlavní vzrušení, nelze dle názoru dovolatele jeho jednání podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 242 tr. zák. Pokud tak soudy přesto učinily, pak jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby bylo rozhodnuto, že „napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 12 To 231/2007, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě se zrušuje a mění tak, že odsouzený se obžaloby zprošťuje.“

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 15. 1. 2008 Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 28. 1. 2008 deklaroval státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zájem nejvyšší státní zástupkyně využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K dnešnímu dni však dovolací soud žádné vyjádření neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by byl dovolací soud povinen vyčkat.

Obviněný L. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Výše uvedený hmotně právní dovolací důvod byl dovolatelem uplatněn právně relevantně námitkou, že pachatelem trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák. může být pouze osoba jednající v pohlavním vzrušení ve snaze své vzrušení jakýmkoliv způsobem uspokojit, aniž je rozhodné, zda a do jaké míry takového uspokojení dosáhne. U dovolatele, který navíc netrpí žádnou sexuální deviací, přitom takový motiv zjištěn nebyl. Tato skutečnost podle názoru dovolatele pak vylučuje závěr o tom, že inkriminovaným jednáním naplnil znaky předmětného trestného činu.

Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že ustanovením o trestném činu pohlavního zneužívání zákon chrání mravní i tělesný vývoj nedospělých osob. Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Pod znakem „jiným způsobem“ je třeba rozumět pohlavní zneužívání v jiné formě než souloží, a to v podobě intenzivnějších zásahů do pohlavní sféry nezletilých, jako je například orální sex, ohmatávání pohlavních orgánů, popř. i jiné ukájení pohlavního pudu na těle zneužívané osoby.

U pachatele trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. zákon nevyžaduje zvláštní postavení či vlastnost subjektu (pachatele), tzn. že není třeba, aby se jednalo o osobu trpící sexuální deviací (pedofilií) či o osobu s heterosexuální či homosexuální orientací. Zákonným znakem není ani pohnutka činu, která zde má toliko materiální význam (srov. § 3 odst. 4 tr. zák.). Sexuální pohnutka se ovšem předpokládá, neboť pouhý projev sympatie k dítěti a s tím případně související doteky jeho těla za trestný čin pohlavního zneužívání (samo o sobě) považovat nelze. V rozhodnutí č. 31/1964 SbRt., o které dovolatel především opírá svoji argumentaci, se poukazuje na to, že k naplnění znaků trestného činu pohlavního zneužívání není třeba, aby u pachatele došlo k pohlavnímu ukojení. Stačí, jedná-li pachatel v pohlavním vzrušení ve snaze své vzrušení jakýmkoliv způsobem ukojit, aniž je přitom rozhodné, zda a do jaké míry takového ukojení dosáhne.

Jsou-li tyto zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je z rozhodnutí obou soudů zřejmé, že své závěry o dovolatelově vině trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. založily na skutkovém zjištění, že obviněný (dovolatel) jako učitel základní školy v období od listopadu 2005 do prosince 2005 pohlavně zneužil svého žáka (nezletilého D. J.) tím, že nejméně ve třech případech v počítačové učebně mu vsunul ruku do kalhot a přibližně 5 až 7 minut manipuloval s jeho přirozením; dále v učitelském kabinetu mu stáhl kalhoty a slipy a po stejnou dobu jako v předcházejícím případě mu třel jeho pohlavní úd. Nezletilý se tomuto jednání podvolil a ze studu a strachu nekladl obviněnému (dovolateli) odpor.

Soudem zjištěné skutkové okolnosti přitom v posuzovaném případě rozhodně nenasvědčují tomu, že by ze strany dovolatele šlo toliko o jakýsi - sexuálně nemotivovaný - projev učitelovy sympatie k žákovi. Naopak, dovolatelův zjevný zájem o pohlavní orgány nezletilého, který se konkrétně projevil opakovanými manipulacemi s jeho přirozením, včetně tření chlapcova obnaženého pohlavního údu, jednoznačně svědčí o dovolatelově sexuální motivaci činu (tj. pohlavně se ukájet na těle /přesněji genitáliích/ osoby mladší než patnáct let). Jelikož dovolatelova pohnutka je z okolností inkriminovaného činu naprosto zjevná, nelze přijmout dovolatelovu argumentaci, že ve skutečnosti zjištěna nebyla. Námitka, že u dovolatele nebyla prokázána sexuální orientace na nezletilé objekty téhož pohlaví, pak vzhledem ke skutečnostem, které Nejvyšší soud shora vyložil, není z hlediska právní kvalifikace skutku relevantní.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když osobu mladší než patnáct let jiným způsobem pohlavně (v daném případě opakovaným ohmatáváním genitálií a manipulací s nimi) zneužil a čin spáchal (jako učitel) na osobě svěřené jeho dozoru (žákovi základní školy), zneužívaje její závislosti. Rozhodnutí soudů tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného L. T. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 16. April 2008