JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 199/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2008 o dovolání J. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 7 To 188/2007 ze dne 4. 10. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 63/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 63/2006 ze dne 15. 2. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu byl dle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků za současného vyslovení dohledu.

O odvolání J. J. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 7 To 188/2007 ze dne 4. 10. 2007 tak, že jej podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal J. J., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že skutek, za nějž byl odsouzen, není trestným činem, neboť absentuje zejména jeho subjektivní stránka, když pro odsouzení pro trestný čin podvodu musí být nepochybně prokázán podvodný úmysl od počátku jednání a ten musí být vyjádřen v popisu skutku ve výroku rozhodnutí. V jeho případě nebylo prokázáno, že by dne 11. 4. 2003 při podpisu leasingové smlouvy měl úmysl leasingové splátky neplatit a vozidlo prodat. Tomuto závěru podle něj brání zjištěné skutečnosti, zejména to, že po uzavření leasingové smlouvy žádal o převod leasingu na svou osobu. To by postrádalo smysl, pokud by měl od počátku v úmyslu vozidlo podvodně vylákat a pokoutně prodat, což platí i stran doplacení dlužných leasingových splátek po podpisu zprostředkovatelské smlouvy v autobazaru A. P., s. r. o., dne 2. 7. 2003. Podle jeho přesvědčení ze skutku, který z dokazování vyplynul, lze dovodit, že leasingovou smlouvu uzavřel proto, že (ač již nebyl jednatelem společnosti A. P., s. r. o.) měl na zachování a rozšíření činnosti společnosti stále zájem. V okamžiku, kdy zjistil, že není možné leasingové splátky dále platit, rozhodl se najít vhodný subjekt pro převzetí leasingu a jelikož leasingová společnost neschválila převod přímo na jeho osobu, obrátil se na autobazar A. P., s. r. o., kde se sám stal obětí podvodu. Toto ovšem netušil, o čemž svědčí doplacení dlužných leasingových splátek dne 4. a 8. 7. 2003. Podvodný záměr je rovněž dále vyloučen tím, že svědek H., který měl na starosti převod vozidla v registru vozidel, vyloučil, že by toto pro někoho zařizoval, ani že by přes jeho autobazar byl uskutečněn i prodej vozu.

Na závěr navrhl, aby soud „napadené rozhodnutí dle § 265 odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu rozhodnutí.“

K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že z výroku o vině i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou patrná konkrétní zjištění, která umožňují dospět k závěru o existenci podvodného úmyslu dovolatele již při podpisu leasingové smlouvy. Poukázala na to, že obviněný uzavřel leasingovou smlouvu na osobní automobil značky Škoda Superb v kupní ceně 790.000,- Kč v době, kdy nebyl jednatelem společnosti A. P. P., s. r. o., za kterou při nákupu předmětu leasingu vystupoval, přičemž ekonomická situace uvedené společnosti byla zcela zřejmě taková, že mu muselo být jasné, že tato nebude schopna leasingové splátky hradit. Podvodný úmysl obviněného navíc dokreslují i ostatní skutkové okolnosti zjištěné ve věci, tedy že v technickém průkazu neuvedl jako držitele obchodní společnost, jejímž jménem vystupoval, a jako vlastníka leasingovou společnost, přičemž ani velký technický průkaz leasingové společnosti nevrátil. Nechal tedy v technickém průkazu vyznačit osobu odlišnou od osoby, která byla smluvní stranou leasingové smlouvy, a takto zastřel skutečnosti o pravém vlastníku předmětu leasingu. Vozidlo s takto upravenými doklady prodal prostřednictvím bazaru A. v P., přičemž nebylo možné přihlédnout k obhajobě obviněného o tom, že kupní smlouva mu byla k podpisu podstrčena. Právě předchozí nestandardní postup obviněného jej usvědčuje z úmyslu způsobit podvodným jednáním leasingové společnosti škodu. O beztrestnosti obviněného by podle ní mohlo být uvažováno pouze za situace, pokud by svým jednáním sice porušil ustanovení leasingové smlouvy, například cesí leasingu na jinou osobu v případě, pokud by počítal s tím, že leasingové splátky budou hrazeny, případně že by tyto sám hradil. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo. Soudy v dané věci učinily potřebná skutková zjištění, která jsou pod znaky úmyslu podřaditelná i v rozsahu zahrnujícím vznik škody na straně leasingové společnosti. Obviněný byl zcela evidentně srozuměn ve svém počínání s tím, že leasingové společnosti nebudou hrazeny leasingové splátky. Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasila, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci právně relevantně namítl, že v jednání, za nějž byl uznán vinným, nelze spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť on při podpisu leasingové smlouvy rozhodně nejednal v úmyslu leasingové splátky neplatit a vozidlo prodat. O tom svědčí jednak jeho pokus převést leasing na jeho osobu i to, že poté, co podepsal smlouvu o zprostředkování prodeje vozu v autobazaru A. P., s. r. o., doplatil dvě měsíční dlužné splátky. Jako právně irelevantní z hlediska uplatněného důvodu nutno hodnotit odkaz na výpověď svědka H. Dovolateli však nelze přisvědčit.

V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení činu v rozhodnutích soudů obou stupňů je správné, neboť jím byly naplněny jak znaky objektivní, tak i subjektivní stránky trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Dovolací soud se takto shoduje se soudy 1. a 2. stupně v tom, že podvodný úmysl dovolatele lze jednoznačně dovodit i z jednání dovolatele, jehož se dopustil poté, co podepsal předmětnou leasingovou smlouvu.

V tomto smyslu nutno poukázat především na skutková zjištění, z nichž vyšlo najevo, že dovolatel v době, kdy uzavíral příslušnou leasingovou smlouvu (dne 11. 4. 2003), nebyl již jednatelem společnosti A. P., s. r. o. (od 6. 1. 2003). Je tedy zjevné, že ani neměl žádné oprávnění jednat jejím jménem. Tuto skutečnost však leasingové společnosti zamlčel, stejně jako fakt, že společnost A. P., s. r. o., již v té době měla značné finanční potíže, když v daném období nevyplácela mzdy svým zaměstnancům, dlužila splátky na zdravotním a sociálním pojištění a navíc nebyla schopna dlouhodobě dostát ani svým závazkům vůči svým věřitelům. Přesto dne 11. 4. 2003 dovolatel uzavřel jménem společnosti A. P., s. r. o., se společností ČP L., s. r. o., leasingovou smlouvu na vůz zn. ŠKODA SUPERB v hodnotě 790.000,- Kč, zaplatil akontaci ve výši 237.000,- Kč, první splátku ve výši 13.751,- Kč, další splátky však již hrazeny nebyly. Vzhledem ke skutkovým zjištěním je nutné odmítnout i jeho tvrzení, že vůz měl sloužit k oživení aktivit nově založeného obchodního oddělení společnosti, neboť vůz nebyl ve společnosti vůbec používán, a to ani k uvedenému záměru. V neposlední řadě je třeba upozornit rovněž na to, že ve Všeobecných obchodních podmínkách pro finanční leasing movitých věcí (vozidel) společnosti ČP L., s. r. o. (dále jen obchodní podmínky, viz č. l. 53 an.) stojí, že leasingový nájemce není oprávněn ani krátkodobě předmět leasingu svěřovat třetím osobám, resp., že je oprávněn převést veškerá svá práva a povinnosti na třetí osobu pouze s předchozím výslovným písemným souhlasem leasingového pronajímatele (leasingové společnosti, viz čl. IV. odst. 4, 5). Je tedy zjevné, že vůz nemohl být jakkoliv převáděn (prodán) na třetí osoby, a to ani na dovolatele samého, ani na autobazar. Poté, co byla ze strany leasingové společnosti odmítnuta cese leasingového závazku na osobu dovolatele, snažil se však tento pronajaté vozidlo prodat prostřednictvím různých autobazarů v Plzni a Praze. Dne 2. 7. 2003 pak bez souhlasu a vědomí leasingové společnosti uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu o prodeji předmětného vozidla v autobazaru A. P., s. r. o., kdy za vozidlo obdržel 415.000,- Kč (autobazar vůz dále prodal třetí osobě za cenu cca. 450.000,- Kč).

Ze skutkových zjištění dále rovněž vyšlo najevo, že osoba, která s dovolatelem za A. P., s. r. o., jednala o prodeji daného vozu (svědek A.), nevěděla, že se jednalo o vůz, který byl předmětem leasingu. Dovolatel tedy tuto skutečnost uvedené společnosti zamlčel, stejně tak ovšem zamlčel uskutečněný prodej vozu i samotné leasingové společnosti. Následně ve dnech 4. 7. a 8. 7. 2003 zaplatil dvě dlužné leasingové splátky za měsíce květen a červen 2003. V rozporu s obchodními podmínkami (čl. IV. odst. 1, 2) rovněž nedodržel postup pro registraci vozu, podle něhož nejpozději do 30 dnů měl společnosti předložit velký technický průkaz, v němž by jako vlastník vozidla byla zapsána právě leasingová společnost, jako jeho držitel pak dovolatel. K registraci vozidla naproti tomu došlo až dne 30. 6. 2003 prostřednictvím svědka H., když jako držitel byl v technickém průkazu vyznačen dovolatel sám, přičemž v něm nebyla uvedena blokace pro leasingovou společnost ani záznam, že vlastník vozu se odlišuje od osoby držitele. Z uvedeného je zjevné, že dovolatel uvedl leasingovou společnost, stejně jako autobazar A. P., s. r. o., v omyl, když při svém počínání neuváděl skutečnosti podstatné pro to, aby jmenované společnosti mohly vyhodnotit, že prodej vozu nebylo možno uskutečnit, resp. když předstíral, že byl jménem společnosti oprávněn jednat a ohledně vozidla takto postupovat. Je evidentní, že v důsledku jeho postupu byla přinejmenším leasingové společnosti způsobena škoda a na druhé straně došlo k obohacení dovolatele.

K jeho odkazu na svědeckou výpověď svědka H. nutno podotknout, že se jedná o námitku napadající hodnocení důkazů, která však nespadá pod uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se jedná toliko o námitku vůči shromažďování, provedení a hodnocení důkazů, které dovolacímu soudu jako mimořádné opravné instanci nepřísluší přezkoumávat. Dovolací soud uzavírá, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním, obsáhle rozvedeným v příslušných odůvodněních, s tím, že i ony jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 20. March 2008