JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 185/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 o dovolání podaném obviněným M. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 23 To 620/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 81/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. 7 T 81/2007, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., na tom skutkovém základě, že ad 1) „v době od 16:00 hodin dne 5. 9. 2006 do přesně nezjištěné doby dne 11. 10. 2006 v Č. B., odcizil z bytu z místa svého trvalého bydliště ze zásuvky v předsíni finanční hotovost ve výši 8.000,- Kč a tímto svým jednáním způsobil majitelce J. K., škodu ve výši 8.000,- Kč“, a ad 2) „v době od 27. 2. 2006 do 23. 3. 2006 v Č. B., odcizil z bytu z místa svého bydliště úvěrovou kartu AURA-OKAY s PIN kódem na jméno L. K., když poté dne 23. 3. 2006 provedl dva výběry z bankomatu ATM Č. s., a. s., v Č. B. prostřednictvím karty AURA-OKAY ve výši 2.000,- Kč v čase 07:31 hodin, 3.000,- Kč v čase 10:41 hodin, dne 24. 3. 2006 provedl dva výběry z bankomatu ATM Č. s. a. s., v Č. B. prostřednictvím karty AURA-OKAY ve výši 4.000,- Kč v čase 09:12 hodin, 1.000,- Kč v čase 09:13 hodin, dne 27. 3. 2006 provedl dva výběry z bankomatu K. b., a. s., v Č. B. prostřednictvím karty AURA-OKAY ve výši 2.000,- Kč v čase 9:25 hodin, 2.000,- Kč v čase 09:26 hodin, dne 29. 3. 2006 provedl výběr z bankomatu ATM Č. s., a. s., v Č. B. prostřednictvím karty AURA-OKAY ve výši 3.000,- Kč v čase 08:55 hodin, dne 30. 3. 2006 provedl výběr z bankomatu ATM Č. s., a. s., v Č. B. prostřednictvím karty AURA-OKAY ve výši 2.000,- Kč v čase 09:03 hodin, dne 3. 4. 2006 se pokusil vybrat z bankomatu Č. s., a. s., v Č. B. prostřednictvím karty AURA-OKAY částku 1.000,- Kč v čase 09:00 hodin a následně provedl výběr z bankomatu ATM Č. s., a. s., v Č. B. prostřednictvím karty AURA-OKAY ve výši 600 Kč,- v čase 09:01 hodin, a to z úvěrového účtu, aniž měl dispoziční právo k tomuto účtu a tímto jednáním způsobil majitelce L. K., škodu v celkové výši 19.600,- Kč.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 23 To 620/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 10. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. K. následně dovolání, kterým napadl výroky obou rozhodnutí „do viny i do trestu.“ Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že soud prvního stupně rozhodl na základě nepřímých důkazů, ačkoliv některé tyto důkazy, zejména výpovědi svědkyň, si navzájem odporovaly a obsahovaly vnitřní rozpory. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že ani jedna ze svědkyň neuvedla, že by dovolatele viděla přímo odcizovat ať již peníze nebo platební kartu, nebo z této karty vybírat. Žádné jiné důkazy přitom proti dovolateli nejsou. Dovolatel dále upozornil na to, že soud prvního stupně ve výroku rozsudku uvedl časové rozpětí spáchaného skutku od 16:00 hod. dne 5. 9. 2006 do přesně nezjištěné doby dne 11. 10. 2006, přestože tento závěr neodpovídá žádnému z provedených důkazů. Navíc ve výroku rozsudku je uvedeno, že dovolatel odcizil finanční hotovost „ve výši 8.000,- Kč“, což je podle dovolatele v příkrém rozporu s výpovědí poškozené J. K., která uvedla, že se peníze ztrácely postupně a po menších částkách.

Dovolatel současně připomněl obecnou zásadu trestního procesu „in dubio pro reo“, podle které lze obviněného odsoudit pouze tehdy, je-li skutek prokázán nad veškerou pochybnost. Tato zásada však podle dovolatele nebyla v posuzovaném případě dodržena. Dovolatel s odkazem na rozhodovací a výkladovou praxi Ústavního soudu České republiky vyslovil názor, že porušení zásady „in dubio pro reo“ není jen otázkou procesně právní, ale i hmotně právní, neboť jejím porušením je zasahováno do základního práva občana na spravedlivý proces a v tomto smyslu se jedná i o porušení hmotného práva. Podle dovolatele obsah ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které zní, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, nelze striktně vykládat tak, že musí jít pouze o hmotně právní posouzení v oblasti trestních zákonů. Podle názoru dovolatele je porušením hmotně právních norem každý postup soudu, při kterém se odchyluje od závazného právního názoru vyjádřeného v nálezech Ústavního soudu v otázce lidských práv či od závazného právního názoru vyjádřeného v judikatuře Nejvyššího soudu. Právní posouzení skutku v sobě musí nutně zahrnovat i otázku skutkových zjištění a hodnocení důkazů, neboť bez těchto aspektů nelze skutek správně posoudit.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby „Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 23 To 620/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. 7 T 81/2007, a sám podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem rozhodl tak, že podle § 226 písm. a) a c) tr. ř. se odsouzený M. K., zprošťuje viny“.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. dne 17. 1. 2008 doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky. Nejvyšší soud České republiky k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, zda nejvyšší státní zástupkyně využívá práva k dovolání obviněného se vyjádřit či práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.

Obviněný M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci ve vztahu k soudem aplikované skutkové podstatě (právní kvalifikaci skutku) ani to, že soud svá skutková zjištění nesprávně posoudil z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Své dovolání založil výlučně na polemice se způsobem, jakým oba soudy hodnotily provedené důkazy (zejména svědecké výpovědi), a na námitce, že v jeho případě nebyla dodržena zásada „in dubio pro reo“, ačkoliv podle dovolatelova přesvědčení nebylo prokázáno, že se skutek vůbec stal; tím méně, že by on sám byl pachatelem. Za těchto okolností proto mělo být rozhodnuto v jeho prospěch a nikoliv k jeho tíži. Dovolatel současně poukázal na skutečnost, že vadně zjištěný skutkový stav věci musí mít vždy dopad na správnost (resp. nesprávnost) právní kvalifikace skutku a že v tomto smyslu je dána spojitost procesních a z nich plynoucích hmotně právních vad předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2, 3) a zejména z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3 až 7) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Soud prvního stupně na str. 5 svého rozsudku časově vymezil dobu páchání trestné činnosti a výslovně uvedl, že obviněný (dovolatel) v tomto období z finanční hotovosti patřící poškozené postupně odcizil částku v souhrnné výši 8.000,- Kč. Rozsudek tedy neobsahuje dovolatelem vytýkaný rozpor.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, byť to dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku naznačuje. Právní závěry soudů jsou zde založeny na skutkovém stavu vyplývajícím z rozboru provedených důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Dovolatel se přitom domáhal především toho, aby svědeckým výpovědím J. K. a L. K. nebyla z hlediska objasnění věci přiznána relevantní usvědčující hodnota, a na tomto základě současně zpochybňoval svoji vinu. Prosazoval tedy zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších a zcela rozdílných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného, opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 13. February 2008