JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 175/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 o dovolání podaném obviněným S. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 4 To 69/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 1 T 8/2007, byl obviněný S. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 10. 3. 2007 v době kolem 22.00 hodin v B., v přízemním bytě, fyzicky napadl M. F. (dále jen poškozený) tak, že tohoto srazil úderem pěsti do obličeje na zem a poté poškozeného kopal obut do lehčí sportovní obuvi opakovaně do oblasti hlavy, krku, trupu, horních i dolních končetin, v intenzitě kolísající od menší po vysokou, a dále poškozeného uchopil za vlasy a udeřil opakovaně jeho hlavou o zem, v důsledku čehož mu způsobil zlomeninu klenby lební s následným zhmožděním a otokem mozku s krvácením do mozkových obalů a komor, zlomeninu jazylky, zhmoždění některých tkání krku, vícečetné krevní výrony a oděrky na trupu a končetinách a další poranění, přičemž v přímé souvislosti s nejzávažnějším popsaným poraněním mozku poškozený v následujících hodinách zemřel.“ Za to byl obviněný podle § 222 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 4 To 69/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 10. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) a zároveň ve výrocích o vině a trestu napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zdůraznil, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 odst. 3 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným, nestačí, aby úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Podle názoru dovolatele však jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá soudem použité právní kvalifikaci, neboť ve skutečnosti zahrnuje toliko znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 3 tr. zák. V uvedené souvislosti poukázal zejména na to, že v popisu skutku není sebemenší zmínka o jakémkoliv úmyslu směřujícímu ke způsobení těžké újmy na zdraví, ačkoliv takový úmysl musí zahrnovat jak jednání, které má způsobit těžkou újmu na zdraví, tak samotné způsobení poruchy v podobě těžké újmy na zdraví. Skutečnost, že soud prvního stupně ve svém rozsudku učinil závěr o tom, že dovolatel jednal v úmyslu (nepřímém) způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, nebyla do výroku o vině pojata. To podle dovolatele znamená, že zde chybí vyjádření jednoho z důležitých zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu (subjektivní stránky), kterým byl uznán vinným.

Dovolatel připomněl, že podle judikatury je na srozumění pachatele s možným následkem ve smyslu úmyslu eventuálního třeba usuzovat zejména z povahy použité zbraně, intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z okolností a pohnutky činu. V posuzovaném případě byl ve výroku rozsudku inkriminovaný skutek popsán mj. tak, že obviněný (dovolatel) byl obut do lehčí sportovní obuvi a neměl žádnou zbraň, kterou by mohl učinit útok proti tělu poškozeného důraznějším. Do popisu skutku pak nebylo zahrnuto zjištění, že se na zemi nacházel koberec, že obviněný (dovolatel) a poškozený byli v kritickou dobu podnapilí a v místnosti se nacházely ještě další osoby, s nimiž měl poškozený v minulosti konflikty. Skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a později potvrzený soudem odvolacím proto podle dovolatele ve skutečnosti neprokazoval zejména jeho úmyslné zavinění, jež je obligatorním znakem trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Ve výše uvedeném smyslu je proto právní kvalifikace skutku, za který byl pravomocně odsouzen, nesprávná, protože její aplikace při soudem zjištěném skutkovém stavu věci nepřicházela podle dovolatelova názoru v úvahu.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl rozsudkem, že se napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci stejně jako rozsudek Krajského soudu Brně v rozsahu jeho výroků o vině a trestu a všech výroků na ně navazujících z r u š u j í a podle § 265m tr. ř. se dovolatel v plném rozsahu zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b), neboť v obžalobě popsaný skutek není trestným činem, případně aby dovolací soud alternativně rozhodl tak, že se výše uvedená rozhodnutí zrušují a věc se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, popř. Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podstata námitek dovolatele směřujících do oblasti zavinění jako subjektivní stránky trestného činu je v zásadě pouhým opakováním části argumentace uplatněné v rámci dovolatelovy obhajoby již v předešlém průběhu trestního řízení. Soud druhého stupně se přitom - vedle dalších otázek - věnoval také zkoumání, zda došlo k naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (viz str. 22-23 usnesení odvolacího soudu), přičemž s jeho právními závěry se lze bez výhrad ztotožnit. Podle státního zástupce je nutno přihlédnout zejména k povaze použitého násilí, jehož se obviněný (dovolatel) dopustil vůči poškozenému, především k četnosti úderů, resp. kopů, brutalitě jednání a k volbě lokalit těla poškozeného, vůči kterým použité násilí směřovalo. Způsob provedení činu pak podle státního zástupce nevzbuzuje pochybnosti o srozumění dovolatele se způsobením těžké újmy na zdraví. Poškozený byl navíc v okamžiku rozhodujícího útoku prakticky bezbranný, neboť prvním tvrdým úderem pěstí do hlavy jej obviněný srazil na podlahu a tam ho udržoval dalšími pokračujícími údery rukama, kopy a údery hlavou o zem. Jestliže dovolatel naznačil, že v místnosti byly přítomny ještě další osoby, bylo podle státního zástupce soudem zjištěno, že se jednalo o bratra poškozeného a M. Š., kteří byli s poškozeným v přátelských vztazích a neměli žádný důvod jej napadnout.

K výhradě dovolatele, že z popisu skutku v rozhodnutí nalézacího soudu neplyne subjektivní stránka činu, neboť se v něm soud nezmiňuje o úmyslu (byť se jedná o obligatorní znak skutkové podstaty), státní zástupce uvedl, že požadavek trestního řádu na formulaci výroku, jímž se obviněný uznává vinným (§ 120 odst. 3 tr. ř.), nerozlišuje přesně obsah skutkové a právní věty. Z povahy obou těchto částí výroku plyne, že skutková věta má obsahovat především popis místa, času a způsobu spáchání trestného činu, resp. další skutečnosti tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Pokud jde o uvedení zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu, předpokládá se popis okolností, jež tyto znaky - vyjádřené zákonnou definicí v právní větě výroku - specifikují jako součást skutkových okolností případu. Není tedy nutné, aby ve skutkové větě bylo explicitně vyjádřeno, že pachatel jednal v přímém či nepřímém úmyslu (resp. vědomé či nevědomé nedbalosti), avšak musí v ní být popsány ty skutkové okolnosti, které nepochybně svědčí pro konkrétní formu zavinění. Těmto požadavkům popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně vyhovuje. Vyjádření „fyzicky napadl“ svědčí podle státního zástupce a priori o jednání úmyslném, neboť si nelze představit napadení z nedbalosti. Popis násilí, jehož se obviněný dopouštěl vůči poškozenému, pak svědčí o srozumění se způsobením těžké újmy na zdraví, či spíše vyjadřuje přímý záměr pachatele takovou újmu na zdraví poškozenému způsobit. Proto námitkám dovolatele ani v tomto ohledu není možno přisvědčit.

Své vyjádření k podanému dovolání uzavřel státní zástupce konstatováním, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného - za předpokladu že bylo podáno v zákonné dovolací lhůtě - odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud hodlal ve věci rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyslovil státní zástupce zároveň podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.

Obviněný S. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Výše uvedený hmotně právní dovolací důvod byl dovolatelem uplatněn právně relevantně námitkami, že skutkový stav věci v podobě formulované v tzv. skutkové větě výroku o vině nevyjadřuje (ani ve formě srozumění) dovolatelův úmysl způsobit jinému těžkou újmu na zdraví a že závěr o takovém úmyslu nedovolují ani soudy zjištěné skutkové okolnosti, neboť dovolatel při svém jednání neužil žádné zbraně (tzn. předmětu k zesílení útoku) a poškozeného měl napadnout toliko údery rukama či kopáním nohou obutých v lehké obuvi. Právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. proto nebylo podle dovolatele namístě.

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a činem způsobí smrt. Úmysl pachatele zde tedy musí směřovat ke způsobení závažnější poruchy zdraví nebo vážnému onemocnění, které zákon zároveň taxativně uvádí v ustanovení § 89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Smrtelný následek však musí být způsoben pouze nedbalosti (§ 5 tr. zák., § 6 písm. a/ tr. zák.), neboť jinak by bylo třeba skutek kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák.

Protože trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky této základní skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v těžké újmě na zdraví (zde srov. přiměřeně např. rozhodnutí R 19/1963 SbRt.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví musí být zjištěno, že pachatel alespoň věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší následek, a pro tento případ s ním byl srozuměn (úmysl eventuální - § 4 písm. b/ tr. zák.). Na takové srozumění lze pak usuzovat zejména ze způsobu útoku, četnosti a síly úderů, dále byl-li útok veden proti důležité části těla napadeného, popřípadě z povahy zbraně, pokud ji pachatel použil, z jeho pohnutky apod. (v judikatuře srov. např. R II/1965, R 35/1991 SbRt).

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, vycházely soudy obou stupňů ze skutkových zjištění, že obviněný (dovolatel) poškozeného M. F. fyzicky napadl tak, že ho nejprve srazil úderem pěsti do obličeje na zem a poté ho kopal obut do lehčí sportovní obuvi do oblasti hlavy, krku, trupu, horních i dolních končetin, v intenzitě kolísající od menší po vysokou, a dále ho uchopil za vlasy a udeřil opakovaně jeho hlavou o zem. Přitom mu způsobil různá zranění, z nichž nejzávažnější byla zlomenina klenby lební s následným zhmožděním a otokem mozku s krvácením do mozkových obalů a komor, přičemž v přímé souvislosti tímto popsaným poraněním mozku poškozený v následujících hodinách zemřel. Podle zjištění soudu prvního stupně učiněného na podkladě posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, nastala smrt poškozeného jednoznačně z příčin násilných. Zjištěná poranění vznikla opakovaným působením tupého násilí na oblast hlavy, krku a trupu. Z hlediska charakteru a rozložení úrazových změn byl jejich vznik ze soudně lékařského hlediska vysvětlitelný aktivním násilím ze strany druhé osoby v podobě opakovaných úderů, kopů, případně i šlapáním na tělo poškozeného, přičemž rozsah zranění svědčil pro vyšší počet takových úderů či kopů.

Pokud jde o právní posouzení zjištěného skutkového stavu věci, soudy správně nepochybovaly o tom, že zlomenina klenby lební a následné zhmoždění a otok mozku jsou vážnou poruchou zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák., neboť došlo k poškození důležitého orgánu – mozku poškozeného. Z hlediska formy zavinění pak soudy hodnotily četnost úderů (kopů), které obviněný (dovolatel) poškozenému zasadil a které vedl dílem proti nejcitlivějším místům jeho těla, tj. na krk a hlavu, a to v opakované a vysoké intenzitě za stavu, kdy si byl vědom značné podnapilosti poškozeného a tedy i jeho snížené schopnosti se útoku bránit (viz zejména str. 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 22 usnesení odvolacího soudu). Podle názoru odvolacího soudu by nebylo správné bagatelizovat ani tu skutečnost, že při kopání do těla poškozeného měl obviněný (dovolatel) na nohou pouze lehkou sportovní obuv. Tato obuv byla totiž opatřena pevnou gumovou podešví, takže důraznost kopů zvyšovala (viz str. 23 usnesení). Nejvyšší soud k tomu dodává, že obecně nelze mít pochybnosti, že i lehčí sportovní obuv, která je pevná, zcela jistě činí útok kopnutím (případně dupnutím) na tělo (zvláště pak na některé jeho partie) výrazně intenzivnějším, než kdyby byl útok veden např. jen bosou nohou (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 3 Tdo 111/2007). Útok samotný pak byl veden z malicherných příčin.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud zároveň za nezbytné připomenout, že úmyslné zavinění vždy předpokládá, že si pachatel je alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností spadajících pod zákonné znaky určitého úmyslného trestného činu a že toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky. Dovolatel přitom jednal za okolností, jež umožňovaly dovodit nejen to, že poškozeného úmyslně s vysokou mírou brutality fyzicky napadl a zranil, ale také že si zároveň počínal způsobem svědčícím o jeho srozumění (§ 4 písm. b/ tr. zák.) s eventuálním následkem (účinkem) ve formě těžké újmy na zdraví. Jestliže svým jednáním současně přivodil smrt poškozeného, nebylo bez dalšího možno dovodit, že jeho úmysl, byť nepřímo, zahrnoval i tento následek. Soudy proto správně vycházely z toho, že ke způsobení smrti poškozeného (jako znaku kvalifikované skutkové podstaty) se vztahuje toliko dovolatelovo zavinění z nedbalosti (§ 5 tr. zák.).

S ohledem na skutečnosti rozvedené Nejvyšším soudem v předcházejících odstavcích lze proto shrnout, že skutkový stav věci, ze kterého v posuzovaném případě soudy obou stupňů vycházely, jak je stručně formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, dovoloval právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. tr. zák. Jestliže dovolatel namítl, že dovolatelův úmysl jako obligatorní znak dané (základní) skutkové podstaty nebyl v tzv. skutkové větě ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně náležitě vyjádřen, nelze s tímto názorem souhlasit. Míra opakovaného násilí užitého (úmyslně) dovolatelem je z popisu skutku dostatečně zřejmá, stejně jako způsob vykonaného útoku, aby bylo možno spolehlivě dovodit, že dovolatelovo jednání přinejmenším ve formě srozumění směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví v podobě poškození důležitého orgánu, popř. též k delší dobu trvající poruše zdraví podle § 89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí je založeno na jím vytýkaných vadách, tj. na nesprávném právním posouzení skutku podle dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a podané dovolání neshledal jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného S. K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 13. February 2008