JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 173/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v nevřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 o dovolání podaném J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 96/2007 ze dne 11. 9. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 1/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 1/2007 ze dne 26. 6. 2007 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a pro výkon takto uloženého trestu byla zařazena do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podala J. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 96/2007 ze dne 11. 9. 2007 tak, že z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že J. B. uznal vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a uložil jí trest odnětí svobody v trvání deseti let, přičemž ji pro výkon takto uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala J. B. dovolání a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že ze správně učiněných skutkových zjištění soudy dovodily nesprávné právní závěry o vině a na ně navazující závěry o trestu. Její jednání mělo být soudy právně kvalifikováno (posouzeno) nanejvýš jako trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 224 odst. 1, případně odst. 2 tr. zák., když k naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy (ať už základní nebo kvalifikované) nedošlo, pro absenci úmyslu jako vnitřního stavu k následku. Odvolací soud přitom v důvodech svého rozhodnutí uvedl, že pro formu úmyslného zavinění (alespoň v úmyslu nepřímém) svědčí lhostejný vztah dovolatelky (obviněné) k možnému následku a její srozumění s ním, aniž by blíže onu lhostejnost ve vztahu k usmrcení dítěte odůvodnil s tím, že nesprávně dovodil, že jsem o dítě nestála a netěšila se na něj. Poukázala také na to, že srozumění s následkem ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. lze dovodit jen jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nikoli, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tdo 743/2002). Zásadní otázku zavinění přitom odvolací soud ponechal s poukazem na postoj dovolatelky k těhotenství bez dalšího zdůvodnění. Dále uvedla, že i kdyby byl odůvodněn závěr, že se dovolatelka vytýkaným jednáním skutečně dopustila vraždy, soudy obou instancí se dostatečně nezabývaly právním posouzením všech okolností případu a tedy i úvahou, zda popsaným jednáním nenaplnila pouze všechny znaky privilegované skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. V této souvislosti poukázala na potřebné znaky uvedeného trestného činu, z nichž naplnění tří je nesporné (pachatel-matka dítěte, předmět útoku - novorozenec, doba spáchání trestného činu - při porodu nebo hned po něm). Soudy však nevěnovaly dostatečnou pozornost čtvrtému znaku (subjektivnímu), kterým je rozrušení způsobené porodem. Přitom také odvolací soud připustil, že se vytýkaného jednání dopustila v určitém silném rozrušení, které se blíží podmínkám uvedeným v ustanovení § 220 tr. zák. s dodatkem, že dovolatelka netrpěla žádnou duševní poruchou a její schopnosti ovládací a rozpoznávací nebyly v kritické době výrazně omezeny. V této souvislosti poukázala na to, že příslušní znalci z odvětví porodnictví se zabývali pouze fyzickými vlivy porodu na její jednání, znalci z odvětví psychiatrie potom v příslušném posudku uvedli, že rozpoznávací schopnosti nebyly ovlivněny a ovládací schopnosti byly sníženy jen nepodstatně. V tomto směru dovolatelka uvedla, že kritéria příčetnosti ve smyslu ustanovení § 12 tr. zák. (volní a intelektová složka vědomí) přesto, že mohou mít jistou souvislost s termínem „rozrušení způsobené porodem“ ve smyslu ustanovení § 220 tr. zák., jsou přesto kategoriemi odlišnými. Protože tedy soudy nesprávně právně posoudily učiněná skutková zjištění (a dospěly tak k chybným právním závěrům o vině a trestu), navrhla, aby dovolací soud „napadená rozhodnutí zrušil a ve věci sám rozhodl v tom smyslu, že jsem vytýkaným jednáním spáchala toliko trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 224 odst. 1, případně odst. 2 tr. zák., eventuelně trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák., nebo aby napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí ... soudu krajskému“.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že k námitce dovolatelky, že předmětný skutek měly soudy právně kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., uvedla, že s ohledem na jednoznačné zjištění zavinění dovolatelky vzhledem ke smrtelnému následku, jímž byla smrt novorozence v důsledku nepodvázání pupeční šňůry ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., je takto nabízená právní kvalifikace vyloučena. K námitce, že trestný čin měl být případně právně kvalifikován jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou pak uvedla, že z hlediska argumentace soudů i té, která je obsahem podaného dovolání, je sporné, zda se dovolatelka činu dopustila v rozrušení způsobeném porodem. Přitom rozrušení způsobené porodem je zvláštním znakem trestného činu podle § 220 tr. zák. a nelze ho vztáhnout k úvahám o příčetnosti či jejímu zmenšení. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 6 Tdo 1261/2003, ze kterého plyne, že rozrušení způsobené porodem ve smyslu ustanovení § 220 tr. zák. je rozrušením vyššího stupně, typicky při nepravidelně probíhajícím porodu, jakož i vlivem nepříznivě působících okolností, které trestně právně relevantní rozrušení posilují. To s tím, že za situace, kdy jednání matky dlouhodobě směřuje k usmrcení dítěte, měl by být uvedený znak vykládán spíše restriktivně. Každý porod totiž představuje nepochybně rozrušení rodičky a pak by se podle privilegované skutkové podstaty obsažené v uvedeném trestném činu posuzovaly všechny matky, které zavraždí novorozené dítě během či v určité době po porodu. Další rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 156/2003 (k jehož závěrům se státní zástupkyně kloní) uvádí, že teprve souhrn všech podstatných skutečností, které se vztahují k průběhu samotného porodu a skutečností, které na obviněnou doléhaly po dobu těhotenství, může být spolehlivým podkladem pro náležité posouzení sporné právní otázky stran jednání v rozrušení způsobeném porodem, když těhotenství a porod jsou těsně spojenými částmi jednoho vývojového celku, z čehož plyne značný význam prožitků, jímž je žena během těhotenství vystavena i pro její stav při porodu a bezprostředně po něm. Přesto, že odvolací soud konstatoval, že dovolatelka jednala v silném rozrušení, nedospěl k závěru, že by jeho intenzita dosáhla nezbytné kvalifikovanosti, i když se blíží podmínkám obsaženým v § 220 tr. zák. S argumentací, že se v dané věci jednalo u dovolatelky již o čtvrtý porod (předchozí měly hladký průběh), dovolatelka o svém těhotenství věděla, toto tajila, nijak se na narození dítěte nepřipravovala, nepodstoupila žádnou lékařskou kontrolu, neměla připraveny ani základní věci nezbytné pro ošetření novorozence, z předchozích porodů (ale i s ohledem na své vzdělání) věděla o takové potřebě a tedy její rozrušení nebylo takové míry, aby ovlivňovalo subjektivní stránku jejího jednání ve smyslu ustanovení § 220 tr. zák., státní zástupkyně nesouhlasí. To proto, že není vyloučeno, že pokud měla dovolatelka již před porodem úmysl své dítě usmrtit, nejednala takto v rozrušení způsobeném porodem. Pokud se dovolatelka nepřipravovala na příchod dalšího dítěte do rodiny, nelze ani tuto skutečnost vykládat v její neprospěch s tím, že takto nemohla následně jednat ve stavu rozrušení způsobeném porodem. Dále státní zástupkyně poukázala na to, že nelze směšovat rozrušení způsobené porodem s příčetností pachatelky (dovolatelky), když v prvém případě jde o fenomén duševního stavu, kterým by se měl zabývat znalec psychiatr či psycholog, když znalec porodník se může vyjadřovat k průběhu porodu samotného. V této souvislosti poukázala na to, že dovolatelka byla v průběhu těhotenství vystavena stresujícím faktorům (i když takovou situaci sama navodila), tajila těhotenství před manželem, který si jednoznačně nepřál další dítě do rodiny, nebyla si jista otcem dítěte (pro svůj intimní vztah s jiným mužem, se kterým však budoucnost neplánovala), obávala se pochybností manžela o otcovství k dítěti a následného rozpadu rodiny. Při porodu byla sama v bytě s dvěma nezletilými dětmi, nepřivolala lékařskou pomoc. Po porodu novorozence očistila, avšak nezabezpečila jeho přežití, přičemž se snažila ignorovat realitu a na její krvácení reagoval po svém příchodu až její manžel, který přivolal rychlou lékařskou pomoc a teprve poté sdělila, co se stalo. Státní zástupkyně tak dospěla k závěru, že souhrn uvedených nepříznivých okolností dává podklad pro závěr, že dovolatelka se nacházela v kritické době ve stavu, v němž její vůle jednat v zájmu života dítěte byla výrazně zeslabena. K mateřství v dané chvíli měla ambivalentní vztah (na dítě se těšila, na druhé straně vnímala komplikace, které jeho narozením vzniknou), a proto (stejně jako utajováním těhotenství) se u ní nerozvinul vztah k dítěti. Přitom nešlo o ženu citově plochou či agresivní, když o předchozí tři děti se řádně starala. Čtvrtý porod je potom odrazem její nedospělé osobnosti a uvedené svědčí i o zkratkovitosti jejího jednání. Podle názoru státní zástupkyně tak u dovolatelky, i přes její shledanou příčetnost, šlo o stav rozrušení způsobeného porodem a její jednání proto naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a tomuto soudu, aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku napadeného rozhodnutí, dovolatelka při respektování učiněných skutkových zjištění má za to, že její jednání mělo být právně posouzeno (kvalifikováno) buď jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, případně odst. 2 tr. zák. (to v prvém případě) nebo (nanejvýše) jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Přesto, že takto vznesené námitky jsou právně relevantní, současně jsou zjevně neopodstatněné. V této souvislosti je potom v posuzované věci klíčovou úvaha (zjištění), zda se předmětného skutku dopustila v rozrušení způsobeném porodem. S ohledem na uvedené lze odkázat na právní i skutkové závěry vyjádřené v citovaném rozhodnutí odvolacího soudu i v jeho důvodech, které jsou přiléhavé i z hlediska soudem přijaté právní kvalifikace předmětného skutku. Odvolací soud takto vysvětlil, z jakých důvodů a také proč dospěl nakonec k závěru, že uvedený skutek právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. V tomto směru lze souhlasně poukázat na to, že především ve věci vedené dokazování svým obsahem i rozsahem umožnilo soudu vytvoření dostatečného základu pro přijetí odpovídající právní kvalifikace předmětného skutku. Takto jde především o ústavní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, v jehož rámci jeho zpracovatelé podrobně uvedli (vycházeje z učiněných skutkových zjištění), jak proběhlo těhotenství a samotný porod dovolatelky a jaký to mělo vliv na její aktuální psychický stav, když jim přijatým závěrům odpovídá i znalecký posudek z oboru psychiatrie. I v této souvislosti nelze přehlédnout, že u dovolatelky šlo již o čtvrtý porod, když předchozí měly hladký průběh, bez jakýchkoliv komplikací. Dovolatelka nepochybně o svém těhotenství po dlouhou dobu věděla, tajila je a na narození dítěte se nijak nepřipravovala, a to vzdor svým předchozím zkušenostem i jejímu (zdravotnickému) vzdělání. Pokud za uvedeného stavu nepodvázala pevně pupečník novorozeněte, nepochybně věděla, že toto může vykrvácet (tak se i stalo). S uvedeným následkem tak byla nepochybně srozuměna, když nemohla spoléhat na žádnou okolnost, v důsledku které by popsaný následek nenastal. Šlo proto zjevně o projev její vůle, přičemž takovým se rozumí ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 tr. zák. i jednání, které je opominutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. To s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem dovolatelka naložila po porodu s mrtvolkou dítěte a jak odstranila stopy svého činu. V uvedených souvislostech je také namístě zmínit, že s ohledem na její zkušenosti nastalou situaci mohla s dostatečným časovým předstihem řešit i jiným způsobem, zejména včas provedenou interrupcí. Každý porod je nepochybně u rodičky provázen jistou mírou rozrušení, v posuzované věci však nelze usoudit (s ohledem na uvedené), že by šlo o natolik silné rozrušení, které by umožnilo předmětný skutek dovolatelky právně kvalifikovat jako trestný čin podle ustanovení § 220 tr. zák.a již vůbec ne jako trestný čin podle § 224 tr. zák.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm.a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 27. March 2008