JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1636/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2009 o dovoláních, která podali obvinění A. Ch. a C. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 13 To 192/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 116/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 3. 2008, č. j. 1 T 116/2007-279, byl obviněný A. Ch. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a obviněné C. Ch. a P. Z. pomocí k tomuto trestnému činu na tom skutkovém základě, že „dne 16. 10. 2007 v K. Ž., okres K., obžalované Ch. a Z. po předchozí dohodě s obžalovaným Ch. a poté, co již v přesně nezjištěném dni na jeho žádost v měsíci září 2006 v K. Ž. navštívily A. A. na jejím pracovišti v restauraci U R., kde ji obžalovaná Ch. žádala, aby změnila výpověď v trestní věci, v níž byla trestně stíhána spolu s jejím synem, obžalovaným Ch., což A. odmítla, se do restaurace dostavily znovu a přinesly A. dopis, který pro ni ve Vazební věznici v P. – R. napsal obžalovaný Ch. a v němž požadoval, aby šla na kriminální policii a uvedla tam, že chce změnit svou předchozí výpověď v tom směru, že jí obžalovaný Ch. neprodával pervitin, ale hroznový cukr s tím, že pokud tak neučiní, začne proti ní vypovídat u soudu, dostane ji do druhého odstavce a tím i do věznice, kde to ona nepřežije, když A. nemohla dopis přečíst, obžalovaná Ch. četla dopis spolu s ní, po přečtení dopis převzala Z. a společně odjely, A. výpověď nezměnila, proto obžalovaný Ch. dne 16. 1. 2007 v průběhu hlavního líčení v Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 1 T 97/2006, vypověděl, že byl údajně přítomen u toho, když A. nabízela drogy dvěma děvčatům ve věku necelých osmnácti let a když sama vyráběla pervitin“. Obviněný A. Ch. byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ohledně obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 1 T 97/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 12 To 211/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku. Obviněná C. Ch. byla podle § 235 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Obviněná P. Z. byla za shora uvedený čin, jakož i za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 43 T 3/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 6 To 4/2007, odsouzena podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, přičemž podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šesti let s vyslovením dohledu. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.

O odvoláních všech tří obviněných rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 13 To 192/2008, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněné P. Z., a to ve výroku o trestu, přičemž postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině u ní podle § 37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2006, č. j. 43 T 3/2006-924, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2007, č. j. 6 To 4/2007-993. Odvolání obviněných A. Ch. a C. Ch. pak podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 6. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali následně dovolání obvinění A. Ch. a C. Ch., jimiž současně napadli výroky o vině i o trestech z rozsudku soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Obviněný A. Ch. v odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku, který vypracoval jeho obhájce JUDr. V. V., předně namítl, že soudem učiněná skutková zjištění nemají věcné ani logické zakotvení v provedených důkazech, resp. jsou v extrémním nesouladu s jejich obsahem, a z tohoto důvodu podléhají ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu zcela výjimečnému „skutkovému přezkumu“ v rámci řízení o dovolání, neboť daný stav odporuje ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces. Soudem uváděné skutkové okolnosti podle názoru dovolatele neumožňují jednoznačný závěr o jeho vině. Podle jeho přesvědčení soud prvního stupně především nesprávně interpretoval obsah provedených důkazů a na tomto základě dospěl i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Odvolací soud se následně od dokazování zcela distancoval s poukazem na výsadní právo nalézacího soudu v tomto směru, přestože některé důkazy navrhované v hlavním líčení obhajobou zůstaly neprovedeny. Dovolatel zdůraznil, že ani v závěrečné fázi trestního řízení nebylo bezpečně prokázáno, že se žalovaný skutek vůbec stal.

Dovolatel dále namítl, že předmětný skutek nemohl být posouzen podle ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., protože s poškozenou A. A. jednala pouze obviněná C. Ch. Obviněná P. Z. byla na místě pouze přítomna, aniž by se jakkoliv účastnila inkriminovaného děje. Skutková věta navíc neobsahuje popis jednání obviněné P. Z., z něhož by bylo možno dovodit konkrétní trestní odpovědnost této obviněné. Pokud by ovšem obviněná P. Z. nebyla pomocnicí při tomto trestném jednání, nepřipadalo by u obviněných v úvahu použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Kromě nedostatku formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty pak podle dovolatele neodpovídá použitá právní kvalifikace skutku ani materiálnímu požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.

Obsah dovolání obviněné C. Ch., které vypracoval její obhájce Mgr. V. V., je v podstatě zcela identický s výše rekapitulovaným obsahem dovolání obviněného A. Ch. Rovněž dovolatelka namítla jednak existenci extrémního nesouladu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé, nedostatečný rozsah (neúplnost) dokazování provedeného ve věci a chybné hodnocení důkazů provedených oběma soudy, a dále vadné právní posouzení jejího jednání jako pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to s ohledem na absenci kvalifikačního znaku „nejméně se dvěma osobami“, když spoluobviněná P. Z. se podle dovolatelky nezúčastnila údajného čtení výhrůžného dopisu určeného poškozené a na místě činu byla toliko přítomna. S odkazem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. rovněž namítla, že nebyly splněny materiální podmínky pro použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům pak obvinění A. Ch. i C. Ch. ve svých dovoláních shodně navrhli, aby je dovolací soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, popř. aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně v částech, které se jich týkají, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kladně jako soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obvinění se především dovolávají existence tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, jež z nich následně vyvodil zejména soud prvního stupně. Taková vada by skutečně mohla - v případě flagrantního rozporu mezi informacemi obsaženými v provedených důkazech a z nich vyvozenými skutkovými závěry - naplnit zvolený dovolací důvod. Podle státního zástupce však v posuzované věci dovolatelé neuvedli jedinou konkrétní námitku, jež by o existenci takového nesouladu svědčila. Za této situace pak samotná námitka existence zmiňovaného extrémního rozporu důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje, neboť ve skutečnosti směřuje toliko ke změně skutkových zjištění soudů ve prospěch dovolatelů. Jejich argumentace se ve skutečnosti omezuje toliko na prosté tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení věci, jež se opírá o obecné výhrady proti hodnocení důkazů soudem, tj. proti způsobu, jímž byl zjišťován skutkový stav. Proto se jejich výhrady míjí s obsahem výše uvedeného dovolacího důvodu.

Za důvodnou pak podle státního zástupce nelze označit druhou výhradu obviněných, že totiž nemohla být naplněna kvalifikační okolnost ve smyslu § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spočívající v zákonném znaku „nejméně se dvěma osobami“. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu totiž podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že trestné činnosti se účastnily skutečně tři osoby, a to především obviněný A. Ch., který ve vazbě napsal dopis obsahující požadavek, aby poškozená A. A. změnila výpověď u soudu v jeho prospěch, přičemž hrozil, že jinak ji obviní ze závažné trestné činnosti, a dále pak jeho matka C. Ch. a družka P. Z., bez jejichž aktivní účasti by se trestný čin spáchat nedal. Obě ženy totiž zprostředkovávaly kontakt obviněného Ch. s poškozenou, především pak předání výhrůžného dopisu s požadavkem na změnu výpovědi, přičemž obě věděly, co je obsahem tohoto dopisu, obě navštívily poškozenou za účelem předání této listiny a vykonávaly na ni nátlak v jeho prospěch. Jejich účast na skutku byla tedy podmínkou sine qua non pro realizaci jeho trestného záměru. Skutek byl tedy nepochybně završen prakticky rovnocenným jednáním tří osob a kvalifikační okolnost zpochybňovaná dovolateli naplněna byla. Naopak se nabízí úvaha, zda na straně obviněných C. Ch. a P. Z. nešlo spíše o spolupachatelství než o pomoc k trestnému činu spáchanému obviněným A. Ch. Vzhledem k zásadě zákazu reformace in peius jde však o úvahu irelevantní. Jednání obviněných bylo podle státního zástupce zároveň do té míry společensky nebezpečné (a to nejen vzhledem k samotné povaze této kvalifikační okolnosti, ale především vzhledem k obsahu požadavku obviněného a povaze pohrůžky vůči poškozené), že splněna byla i materiální podmínka zakotvená v § 88 odst. 1 tr. zák.

Protože v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně státní zástupce neshledal žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obvinění A. Ch. a C. Ch. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti výroku rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být naplněna, neboť Krajský soud v Praze rozhodl o odvoláních dovolatelů po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2008, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích odkazují.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Nejvyšší soud si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu představující určitý průlom do výše uvedených zásad, kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) opakovaně zdůraznil, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Jde o případy, kdy zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, resp. jinými slovy, kdy skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolatelům prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy, zejména výpověďmi poškozené, obviněných a slyšených svědků, co do jejich obsahu a věrohodnosti, podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložil a odůvodnil (viz zejména str. 13 až 21 rozsudku), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Zabýval se rovněž návrhem obviněných na doplnění dokazování výslechem tchýně poškozené A., jíž se měla také s celou věcí svěřit, a psychologickým posudkem ke stavu a charakteristice poškozené, a v rozsudku dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů na tyto důkazní návrhy nepřistoupil. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré potřebné důkazy a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil (viz str. 4 až 7 napadeného rozsudku). Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal.

Na tomto místě je k námitkám dovolatelů třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V tomto směru soudům nelze vytknout žádné pochybení.

Pokud by tedy obvinění svá dovolání založili toliko na tvrzení, že nejsou pachateli předmětného skutku (resp. že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal), a v uvedeném směru pak především na polemice s rozsahem a kvalitou provedeného dokazování v jejich trestní věci, když soudům de facto vytkli především to, že závěr o jejich vině přijaly na základě výpovědi poškozené A. A., kterou měly bez dalšího za věrohodnou, aniž by se pokusily ji objektivizovat provedením dalších důkazů (výslechem její tchýně a znaleckým posudkem psychologa k osobnostní charakteristice poškozené), bylo by třeba dovolání obviněných odmítnout jako podaná z jiného důvodu, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud podaná dovolání za právně relevantní pouze v části, kde dovolatelé namítli, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje žádný konkrétní popis jednání P. Z., jímž by měla jakýmkoli způsobem naplnit skutkovou podstatu pomoci k trestnému trestného činu vydírání, a v návaznosti na to, že v daném případě nebyl u žádného z obviněných dán formální znak „nejméně se dvěma osobami“ jako nezbytná podmínka aplikace § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá i poukaz dovolatelů na to, že ani způsob jednání obviněných v soudem zjištěné podobě podstatně nezvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného skutku, tzn. že nebyly splněny podmínky ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. pro použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a čin spáchá nejméně se dvěma osobami. Pod pojem pohrůžky jiné těžké újmy podle § 235 tr. zák. lze podřadit například hrozbu způsobení citelné majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti apod. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání či jeho rozšíření v důsledku oznámení pachatele, jestliže tak pachatel činí v úmyslu, aby poškozeného donutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Za těchto okolností je pak nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, skutečně dopustil či nikoli. Naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“ je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele podílejí ještě aspoň dvě další osoby. Může jít buď o spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) nebo o některou z forem účastenství na trestném činu (§ 10 odst. 1 tr. zák.).

Spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství přitom je existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 Sb. r. tr.).

Naproti tomu účastníkem na dokonaném trestném činu či jeho pokusu může být jen ten, kdo není sám pachatelem nebo spolupachatelem tohoto trestného činu. Se zřetelem k projednávanému případu je třeba dále uvést, že účastenství na trestném činu formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. není součástí společného jednání (§ 9 odst. 2 tr. zák.) přímo směřujícího k provedení činu, tj. k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale jde toliko o jednání podporující činnost pachatele před spácháním nebo v době páchání činu.

V nyní posuzované trestní věci založily soudy závěr o tom, že se obviněný A. Ch. (dovolatel) dopustil trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a obviněné C. Ch. (dovolatelka) a P. Z. pomoci k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na skutkových zjištěních popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění, jež odvolací soud shledal správnými. Zjištěný skutkový stav věci lze stručně shrnout tak, že obviněný A. Ch. poté, kdy obviněné C. Ch. a P. Z. navštívily a neúspěšně přemlouvaly poškozenou A. A., aby v probíhajícím trestním řízení změnila svoji výpověď ve prospěch obviněného A. Ch., napsal ve vazební věznici poškozené dopis, v němž jí pro případ, že svoji výpověď nezmění požadovaným (v rozsudku uvedeným) způsobem, vyhrožoval tím, že jinak bude proti ní k její tíži u soudu vypovídat a „dostane ji do věznice, kde to ona nepřežije“. Tento dopis pak obviněné C. Ch. a P. Z. společně doručily poškozené A. A. Protože poškozená nemohla inkriminovaný dopis přečíst, četla jej obviněná C. Ch. společně s ní. Dopis po přečtení převzala obviněná P. Z., která později předložila orgánům Policie ČR zcela jiný dopis, který jí obviněný zaslal legální cestou a který obsahoval neškodné skutečnosti (viz str. 14 rozsudku soudu prvního stupně).

S ohledem na výklad ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. o trestném činu vydírání, jak jej Nejvyšší soud podal shora, nelze soudům obou stupňů vytknout, že obviněného (dovolatele) A. Ch. uznal tímto trestným činem vinným, neboť výhrůžky, které inkriminovaný dopis obsahoval, byly z hlediska pojmu „pohrůžky jiné těžké újmy“ dostatečně konkrétní a intenzivní, a v tomto smyslu představovaly účinný prostředek nátlaku na vůli poškozené, aby si počínala požadovaným způsobem, tedy „něco konala“. Součinnost, jež k tomu obviněnému (dovolateli) poskytly obě spoluobviněné, byla přinejmenším pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k výše uvedenému trestnému činu. K námitce dovolatelů týkající se absence znaku „nejméně se dvěma osobami“ je třeba poznamenat, že skutková zjištění, která měly soudy k dispozici, nevzbuzují pochybnosti o tom, že rovněž spoluobviněná P. Z. znala všechny rozhodné skutečnosti, především pak záměr obviněného A. Ch. donutit poškozenou ke změně výpovědi v trestním řízení v jeho prospěch. Proto nelze přisvědčit ani námitkám dovolatelky C. Ch., že se na činu podílela pouze se spoluobviněným A. Ch.

Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud pouze na okraj poznamenává, že státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných výstižně poukázal na to, že v případě obviněné (dovolatelky) C. Ch. i další spoluobviněné se nabízí úvaha nikoliv o účastenství na trestném činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., ale spíše o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., tedy o vyšší (obecně nebezpečnější) formě trestné součinnosti. Zjištěné skutkové okolnosti skutečně svědčí spíše o jednání ve společném úmyslu, kdy jednání spoluobviněných C. Ch. a P. Z. mělo povahu dílčích aktů (doručení vyděračského dopisu po jejich předcházejícím neúspěšném přemlouvání poškozené ke změně výpovědi) a mělo i stejný cíl jako jednání spoluobviněného A. Ch. Případná náprava tohoto pochybení by však vzhledem k zákazu reformationuis in peius byla možná pouze v případě, pokud by dovolání jako oprávněná osoba (§ 265d odst. 1 písm. a/ tr. ř.) podala (v neprospěch obviněných) též nejvyšší státní zástupkyně.

Konečně je - s přihlédnutím k výše prezentovaným skutkovým okolnostem činu - třeba uvést, že postup soudů neodporoval ani ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Konstrukce skutkových podstat trestných činů uvedených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1976 nebo pod č. 26/1994).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zatíženy vytýkanými vadami. To znamená, že dovoláním obou obviněných nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.

Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněných A. Ch. a C. Ch. byla dílem podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v další - jinak relevantně uplatněné části - jim pak nebylo z hlediska ustanovení § 265b odst. 1, písm. g), l) tr. ř. možno přiznat žádné opodstatnění. Proto Nejvyšší soud tato dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 07. January 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin