JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1608/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2009 o dovolání obviněné Mgr. V. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 7 To 23/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 307/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Mgr. V. B. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 T 307/2007, byla obviněná Mgr. V. B. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (bod 1 rozsudku) a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 2).

Podle skutkových zjištění městského soudu se jich obviněná dopustila tím, že

1) jako advokátka zapsaná pod evidenčním číslem u Č. a. k. vykonávající svou činnost na adrese B., dne 30. 8. 2006 zde ve své kanceláři sepsala s Ing. arch. O. H., , C. R.-H., (jako prodávajícími a složiteli), a Ing. K. A., a Mgr. L. P., (jako kupujícími a oprávněnými), smlouvu o budoucí kupní smlouvě týkající se prodeje bytu na H. v B. a v této souvislosti se jmenovanými téhož dne uzavřela smlouvu o svěřenecké správě (upravenou dodatkem č. 1 ze dne 22. 11. 2006), jejímž účelem bylo převzetí kupní ceny do její úschovy se závazkem, že poté, co jí budoucí prodávající předloží kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k převáděným nemovitostem s vyznačenou doložkou o povolení vkladu práva vlastnictví a originál výpisu z katastru nemovitostí, na kterém budou jako spoluvlastníci převáděných nemovitostí uvedeni budoucí kupující, vyplatí neprodleně prodávajícím částku 1.940.000,- Kč a částku 60.000,- Kč uhradí příslušnému finančnímu úřadu jako daň z převodu nemovitosti, kdy následně po zápisu vlastnických práv nabyvatelů z celkové částky ve výši 2.000.000,- Kč převzaté do úschovy, kterou jí na bankovní účet vedený u H. B. C. R. poukázal ve dnech 21. 9. 2006 -400.000,- Kč a dne 22. 9. 2006 - 1.600.000,- Kč K. A., převedla oprávněným pouze 700.000,- Kč a zbylou částku z bankovního účtu v době od 9. 10. 2006 do 6. 4. 2007 postupně vybrala a použila blíže nezjištěným způsobem v rozporu se svěřeneckou smlouvou, finanční prostředky oprávněným osobám ani následně po opakovaných urgencích nevyplatila a tímto jednáním poškozeným Ing. arch. O. H., a C. R.-H., způsobila škodu ve výši 1.300.000,- Kč,

2) ačkoli věděla, že byla ke dni 6. 11. 2006 pravomocně vyškrtnuta ze seznamu advokátů Č. a. k., i poté se nadále vydávala za osobu vykonávající advokátní praxi a dne 13. 12. 2006 v B., N., v sídle své bývalé advokátní kanceláře sepsala s T. D., a O. D., (jako prodávajícími) a M. K. a L. K., (jako kupujícími) smlouvu o budoucí kupní smlouvě týkající se prodeje bytu na H. u., v R., a v této souvislosti se jmenovanými téhož dne uzavřela smlouvu o úschově finančních prostředků, jejímž účelem bylo převzetí kupní ceny do její úschovy se závazkem, že do 5 dnů od podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí převede na účet oprávněných částku 1.355.000,- Kč, nejpozději do 5 dnů ode dne, kdy jí bude předložen originál předávacího protokolu prokazujícího předání předmětných nemovitostí složitelům, poukáže oprávněným zbývající část kupní ceny ve výši 100.000,- Kč a nejpozději do 5 dnů ode dne, kdy jí bude předložen ze strany oprávněných originál daňového přiznání k dani z převodu předmětných nemovitostí opatřený razítkem příslušného finančního úřadu prokazující jeho podání, uhradí na účet místně příslušného správce daně za oprávněné částku ve výši 45.000,- Kč, kdy následně tento závazek nesplnila, poté co převzala částku 1.500.000,- Kč, kterou jí na bankovní účet vedený u H. B. C. R. poukázal dne 5. 2. 2007 M. K., svěřené finanční prostředky v rozporu se svěřeneckou smlouvou z účtu postupně vybrala v době od 7. 2. do 14. 3. 2007, prodávajícím nevyplatila dohodnutou kupní cenu, ani neuhradila daň z převodu nemovitosti, finanční prostředky oprávněným osobám ani následně po opakovaných urgencích nevyplatila a tímto jednáním poškozeným T. D. a O. D. způsobila škodu ve výši 1.500.000,- Kč.

Za to jí byl tímto rozsudkem uložen podle § 248 odst. 3 a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné k náhradě způsobené škody.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 7 To 23/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení obou skutků.

V případě obou skutků uplatnila totožnou námitku, a sice, že za situace, kdy nebylo prokázáno obohacení obviněné ani jiné osoby, ale pouze vznik škody, nemělo být její jednání kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., resp. podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nýbrž jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Poukázala v této souvislosti na rozhodnutí publikované pod č. 21/2002 Sb. rozh. tr.

V petitu dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně podle § 265k tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.

Ve vyjádření uvedla, že námitky uplatněné obviněnou považuje za podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně tyto považuje za zjevně neopodstatněné.

V případě výroku o vině ad 1) poukazuje na vyjádření obviněné, podle něhož finanční prostředky, které jí byly smluvně svěřeny do úschovy, po odpadnutí důvodů úschovy v podstatné části nevyplatila poškozeným, nýbrž je použila k vlastní investici do podnikání další osoby. Tím si podle nejvyšší státní zástupkyně „přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena“ a naplnila tak znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.

Za lichou označila i námitku obviněné, že u ní nedošlo k obohacení. Poukázala přitom na to, že „obohacení“ není znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., může však mít význam pro hodnocení stupně nebezpečnosti posuzovaného jednání pro společnost. Nicméně investování peněz do podnikatelského záměru třetí osoby za obohacení obviněné považuje. Proto také podle ní nepřipadá v úvahu posouzení jednání obviněné jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.

V podstatě stejnou argumentaci uplatňuje nejvyšší státní zástupkyně i ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině. Zde navíc ještě zdůrazňuje skutkové závěry obou soudů, podle nichž faktickou moc nad penězi svých klientů získala tím, že předstírala oprávnění i nadále vykonávat advokátní praxi, čímž je uvedla v omyl.

Ze shora uvedených důvodů závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda dovolatelkou uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 673/03, resp. č. 36/2004, str. 299 Sb. rozh. tr.).

Z pohledu těchto kritérii Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné, že zjištěné skutky měly být posouzeny jako jiný trestný čin mírněji trestný, obsahově naplňují deklarovaný dovolací důvod.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tento čin spáchá jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se pak dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí takovým činem značnou škodu.

Konečně trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., který byl podle dovolatelky odpovídající právní kvalifikací jejího jednání, se dopustí ten, kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a to jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného.

Z porovnání tří shora uvedených skutkových podstat je zřejmé, že trestný čin zpronevěry od trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku odlišuje znak skutkové podstaty, podle něhož si pachatel činu svěřenou věc (a od 1. 7. 2006 i jinou majetkovou hodnotu) přisvojí.

Za přisvojení se přitom v souladu s respektovanou judikaturou považuje jednání pachatele, kterým nakládá s takovou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, přičemž pachatel tím zároveň trvale vyloučí dosavadního vlastníka z dispozice s touto věcí či jinou majetkovou hodnotou.

I když to v ustanovení § 248 tr. zák. není výslovně uvedeno, k trestní odpovědnosti za zpronevěru se vyžaduje, aby pachatel takovým přisvojením obohatil sebe nebo jiného, tj. aby tím získal sobě nebo jinému prospěch. Tím se totiž podle respektované judikatury (viz v dovolání zmiňované č. 21/2002 Sb. rozh. tr.) odlišuje trestný čin zpronevěry od subsidiární skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Ta se sice rovněž vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, ale uplatní se tam, kde nebude prokázáno, že by tímto způsobem obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen, že způsobily škodu.

Městský i krajský soud shodně s doznáním obviněné měly za prokázané, že svěřené finanční prostředky v rozporu s uzavřenou smlouvou použila nikoli na jejich úschovu a posléze vyplacení oprávněným osobám, nýbrž je zcela svévolně použila jako investici do podnikatelského záměru třetí osoby. Zjevně tedy nakládala s finančními prostředky jako by jí patřily a naplnila tak znak jejich „přisvojení“.

Zjištění soudů formulovaná tak, že „obviněná převedla oprávněným pouze 700.000,- Kč a zbylou částku z účtu postupně vybrala a použila blíže nezjištěným způsobem v rozporu se svěřeneckou smlouvou, finanční prostředky oprávněným osobám ani po opakovaných urgencích nevyplatila a tímto jim způsobila škodu ve výši 1.300.000,- Kč“, dostatečně vystihuje naplnění znaku přisvojení. Pokud jde o formu obohacení obviněné či jiného, je specifikována v odůvodnění rozhodnutí (viz str. 4 a 5 odůvodnění rozsudku městského soudu) jako poskytnutí těchto peněz jiné osobě ve formě investice do jejího podnikání. Protože z obviněnou nespecifikovaných důvodů skončil tento projekt neúspěchem, o vložené peníze přišla. Tato doplňující skutečnost, byť se neváže výslovně ke znaku skutkové podstaty, by patrně přispěla k ještě větší přesvědčivosti skutkové věty výroku o vině. Nejvyšší soud však v její absenci ve výroku nespatřuje důvod ke zrušení napadených rozhodnutí za účelem jejího doplnění do výroku. Takový přístup se jeví jako zcela formální, neboť by vedl jen k průtahu řízení, přičemž výsledek celého řízení by s výjimkou doplnění specifikace výroku o vině zůstal stejný. Jde přitom o specifikaci skutečnosti, která byla v řízení nesporná, zjištěnou na podkladě opakovaného doznání obviněné. Z těchto důvodů považuje Nejvyšší soud stávající znění výroku o vině za dostatečné, když nemá žádný negativní dopad na práva obviněné.

Pokud pak městský i krajský soud dovodily, že poskytnutí svěřených peněz třetí osobě na realizaci jejího podnikatelského záměru naplňuje u obviněné znak „obohatila sebe“, takový závěr považuje Nejvyšší soud za zcela logický. Obviněná sice odmítla uvést identitu třetí osoby stejně jako bližší detaily, za nichž této osobě svěřené finanční prostředky poskytla, je ovšem nasnadě, jak je to v obdobných případech běžné, že tak musela učinit buď s vidinou vrácení vložené částky navýšené o úroky anebo s vidinou podílu na výsledném zisku z celé transakce. Na právním posouzení jednání obviněného by ovšem nic neměnilo ani to, kdyby svěřené finanční prostředky poskytla třetí osobě „nezištně“ bez záměru získat pro sebe jakýkoli majetkový prospěch. Poskytnutí takové subvence by pak jednoznačně naplňovalo znak „jiného obohatí“.

Nejvyšší soud proto konstatoval, že závěry obou soudů ohledně právní kvalifikace jednání obviněné shledává přesvědčivými a v souladu se zákonem.

IV.

Dovolání obviněné tudíž Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr

Vydáno: 14. January 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-