JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 16/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2008 o dovolání podaném obviněnými Ing. Z. V. a Ing. D. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 2 To 87/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 7/2007, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 2 To 87/2007, ohledně obviněných Ing. Z. V. a Ing. D. S. zrušuje v celém výroku o trestu.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 61 T 7/2007, byli obvinění Ing. Z. V., Ing. D. S. a P. N. uznáni vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 19/1997 Sb., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se měli dopustit jednáním popsaným ve výroku rozsudku. Podle podle § 148 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb., za použití ustanovení § 40 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zák. byli obvinění Ing. V. a Ing. S. odsouzeni shodně k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Za podmínek § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Výrokem podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1, odst. 3 tr. zák. dále soud každému z nich uložil peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 400 dní. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl oběma uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali všichni obvinění a v jejich neprospěch též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 2 To 87/2007, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl a obviněné Ing. Z. V., Ing. D. S. a P. N. uznal vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., na tom modifikovaném skutkovém základě, že obvinění „v úmyslu vylákat vrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty po předchozí domluvě společně účelově vytvořili řetězec firem, přes které pouze administrativně provedli účelové navýšení spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši 113.408.212,- Kč za účelem a v úmyslu neoprávněného uplatnění odpočtu na základě provedeného vývozu a prodeje zboží mimo Českou republiku, a to tím způsobem, že na základě smyšlené poptávky ze strany společnosti O. K., nejprve přes společnost G. Z., s. r. o., jejímž jednatelem a společníkem se za aktivní asistence obžalovaných dne 5. 9. 1995 stal H. D., ale za společnost i nadále, na základě plné moci, jednal předchozí jednatel a společník – obžalovaný P. N., který objednal dne 11. 10. 1995 u společnosti CH. G., a. s., 400 tun 92,9% syntetického technického lihu a současně uplatnil nárok na osvobození od spotřební daně, načež byl uzavřen dne 30. 11. 1995 se společností CH. G., a. s., kontrakt na dodávku a odběr syntetického etanolu, na základě kterého byl společnosti G. Z., s. r. o., dodán dne 29. 12. 1995 syntetický etanol 92,9% nezatížený spotřební daní v objemu 400 tun za částku 5.319.200,- Kč, včetně daně z přidané hodnoty, poté společnost G. Z., s. r. o., tuto komoditu prodala dne 6. 1. 1996 (dle data uskutečnění zdanitelného plnění na faktuře) podle faktury a kupní smlouvy jako etylalkohol společnosti V. H., s. r. o., za kterou jednal R. K., který se stal za pomoci obžalovaných jednatelem a společníkem společnosti dne 23. 11. 1995, avšak tato změna nikdy nebyla zanesena do obchodního rejstříku, neboť nebyla splněna poplatková povinnost, přičemž společnost G. Z., s. r. o., tuto komoditu prodala společnosti V. H., s. r. o., za cenu navýšenou o spotřební daň, tedy celkem za 119.565.894,43 Kč, a daň z přidané hodnoty a spotřební daň z tohoto prodeje neodvedla; poté společnost V. H., s. r. o., prodala dne 7. 1. 1996 tuto komoditu jako etylalkohol firmě D. S. – S. Z., za cenu 120.092.122,- Kč, aniž by odvedla spotřební daň a daň z přidané hodnoty z tohoto prodeje; poté firma D. S. – S. Z. prodala dne 8. 1. 1996 tuto komoditu jako etylalkohol společnosti S. – E., s. r. o., za cenu 120.584.746,- Kč, aniž by odvedla spotřební daň a daň z přidané hodnoty z tohoto prodeje; poté společnost S. – E., s. r. o., fiktivně prodala dne 10. 1. 1996 tuto komoditu jako etylalkohol společnosti O. K., zboží bylo vyvezeno mimo území České republiky, ale nebylo doručeno údajnému zájemci v Rusku; později došlo k prodeji lihu zčásti ve Slovenské republice, z části v České republice, kdy na základě vývozu zboží mimo území České republiky obžalovaní Ing. Z. V. a Ing. D. S., jako jednatelé společnosti S. – E., s. r. o., uplatnili ve dnech 23. 2. 1996 a 26. 2. 1996 neoprávněně odpočet spotřební daně ve výši 91.604.760,- Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 21.803.452,- Kč, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem ve Zlíně, který jí však nebyl Finančním úřadem ve Zlíně přiznán.“

Obvinění Ing. Z. V. a Ing. D. S. byli podle § 148 odst. 4 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli podle § 39a odst. 1 písm. c) tr. ř. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl dále každému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Výrokem podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných zamítnuta. Tento rozsudek nabyl právní moci 2. 10. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění Ing. Z. V. a Ing. D. S. společným podáním následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelé v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítli, že skutek uvedený ve výroku rozsudku není trestným činem. Dovolatelé zároveň provedli obšírný rozbor skutkových a právních závěrů napadeného rozsudku a na tomto základě dovodili, že závěry odvolacího soudu nejsou jednoznačné, jsou zpochybnitelné a nemají oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolatelů popis skutku ve výroku napadeného rozsudku ignoruje faktické konkrétní jednání obviněných a skutečný průběh inkriminovaného skutkového děje. Dovolatelé zdůraznili, že za vadný je třeba považovat též závěr o jejich úmyslném zavinění, když z provedeného dokazování vyplynulo, že jak pracovník finančního úřadu F. M., tak daňový poradce Ing. G. ze společnosti K. A., s. r. o., i znalec Ing. R. Ž., který vypracoval znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na oceňování podniků, se vyjadřovali k legálnosti celého obchodního případu a dospěli k závěru, že k porušení daňových předpisů nedošlo, neboť byly splněny všechny podmínky pro uplatnění nároku na vrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty za dané zdaňovací období. Navíc bylo rozhodnutí „Finančního ředitelství ze dne 6. 10. 1997, sp. zn. FŘ 4430b/130/1996,“ týkající se vyměření daně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně dne 12. 4. 2000, č. j. 30 Ca 21/98-28, s tím, že nebylo dostatečně prokázáno protiprávní jednání účastníků obchodního vztahu. Vzniká tedy otázka, jak vlastně mohli dovolatelé zažalovaným jednáním naplnit subjektivní stránku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., když shora zmíněné osoby znalé daňových předpisů hodnotily předmětný daňový případ jako legální. Prokazováním subjektivní stránky (úmyslu dovolatelů) se však soudy blíže nezabývaly a omezily se na konstatování, že se obvinění jednání dopustili v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Přitom bylo nezbytné zjistit, že ze strany dovolatelů šlo o jednání směřující k vylákání výhody na dani, tj. ve fingovaném předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout plnění tomu, kdo podle zákona na takové plnění nárok nemá. Z provedeného dokazování podle dovolatelů ovšem nijak nevyplývá, že by jejich jednání bylo v rozporu s příslušnými daňovými předpisy. Dovolatelé poukázali rovněž na to, že napadený rozsudek blíže nevymezuje součinnost jednotlivých obviněných ve smyslu jejich spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelé namítli, že podle § 23 odst. 1 tr. zák. je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit jim v dalším páchání trestné činnosti a vychovávat je k tomu, aby vedli řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. V uvedené souvislosti poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 554/04, I. ÚS 603/06, III. ÚS 715/06, podle kterých musí být zkoumáno, zda zásah do osobní svobody obviněných, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Tyto skutečnosti podle dovolatelů přitom odvolací soud při ukládání trestu vůbec nevzal v úvahu. Současně nepřihlédl ani k jejich osobním poměrům, kdy Ing. Z. V. má v péči nezletilou dceru, která je plně odkázána na jeho výchovu a výživu a obdobně i Ing. D. S. má nezletilé dítě odkázané na jeho výživu. Dovolatelé vyslovili přesvědčení, že v jejich případě bylo postupem soudu porušeno jejich základní právo garantované v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené důvody obvinění v závěru dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 2 To 87/2007, zrušil, a sám rozhodl ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. o jejich zproštění z obžaloby v plném rozsahu. Současně navrhli, aby předseda senátu Nejvyššího soudu za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí alespoň do doby, než dovolací soud ve věci rozhodne.

K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že uplatněná námitka nesprávného právního posouzení přisouzeného skutku byla zcela evidentně podepřena způsobem, který směřuje jen k vyvolání pochybností v zásadních skutkových okolnostech případu a ke zpochybnění způsobu hodnocení provedených důkazů. Při takto zaměřeném odůvodnění dovolání pak lze dovodit, že dovolateli použitá argumentace není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod další důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. V předmětném případě by tomu tak bylo pouze tehdy, pokud by právní závěr o tom, že se v posuzovaném případě pokusili vylákat daňovou výhodu, nevyplynul z výsledků provedeného dokazování. Taková situace však podle státní zástupkyně v posuzované trestní věci nenastala, neboť rozhodný skutkový děj byl ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. podložen správným postupem, který zohledňoval veškeré zjištěné okolnosti jednání dovolatelů i jejich vzájemné souvislosti. Ve stručnosti pak podle státní zástupkyně lze v podobnostech plně odkázat na logický a přesvědčivý způsob odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, který sice nebyl v souladu s představami obou dovolatelů, ale zcela správně byl podložen vyhodnocením celkového jednání obviněných v rámci inkriminovaného obchodování s lihem, a to ve všech vzájemných souvislostech. Za těchto okolností proto podle názoru státní zástupkyně nemohou námitky dovolatelů obstát.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupkyně vyslovila názor, že odvolací soud při ukládání trestů neporušil kritéria vyplývající z nálezů Ústavního soudu, na které dovolatelé poukazují, když na jedné straně vzal správně v úvahu závažnost spáchané trestné činnosti a na straně druhé hodnotil i celkovou dobu trvání trestního řízení. Na jeho délce se dovolatelé sice formálně nepodíleli, avšak rozsahem a způsobem spáchání předmětné trestné činnosti (kdy bylo zároveň nutno vynaložit vyšší úsilí na její objasnění) de facto - z časového hlediska - nepřímo celkový průběh trestního stíhání ovlivnili. Z tohoto důvodu proto podle státní zástupkyně nebylo ze zásad účelnosti trestního postihu vybočeno a uložené tresty jsou plně obhajitelné i v rámci případného prověřování mezinárodní odpovědnosti českého státu v uvedeném směru. Proto lze námitky dovolatelů vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovat za zjevně neopodstatněné.

Své vyjádření státní zástupkyně uzavřela tím, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných Ing. Z. V. a Ing. D. S. podle § 265 i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obvinění Ing. Z. V. a Ing. D. S. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě, včetně jeho doplnění (§ 265e odst. 1 tr. ř., § 265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze relevantně podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatelů, v jejichž rámci sami hodnotí rozsah a výsledky provedeného dokazování s odlišnými skutkovými a proto i jinými právními závěry, než k jakým dospěly soudy obou stupňů, popřípadě polemizují s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí (zde srov. též § 265a odst. 4 tr. ř.). Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch dovolatelů) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatelé shora citovaný dovolací důvod z převážné části nepostavili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně, a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve věci dovolatelů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolateli uplatněn právně relevantně námitkami, že popis skutku ve výrokové části napadeného rozsudku ve skutečnosti neodpovídá soudy zjištěnému skutkovému stavu věci, nevyjadřuje zákonný znak úmyslného zavinění (§ 4 tr. zák.) ani spolupachatelství jednotlivých obviněných.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Odvolací soud při svých závěrech o tom, že obvinění dovolatelé svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, jak je podrobně rozveden na str. 22 až 26 tohoto rozsudku, na který ve svém rozsudku s určitou modifikací navázal a který v nezbytném rozsahu (srov. § 120 odst. 3 tr. ř.) popsal v tzv. skutkové větě výroku (viz výrok a zejména 15 až 20 odůvodnění rozhodnutí). Skutkový stav věci, který odvolací soud vzal za prokázaný, lze stručně formulovat tak, že obvinění (dovolatelé) se spoluobviněným P. N. v úmyslu vylákat vrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty k uskutečnění tohoto záměru po předchozí dohodě společně vytvořili řetězec firem, přes které pouze administrativně provedli účelové navýšení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, následně provedli řadu (v rozsudku popsaných) obchodních transakcí se syntetickým technickým lihem s tím cílem, aby vytvořili situaci, kdy zdánlivě oprávněně, ve skutečnosti však neoprávněně, uplatnili (ve dnech 23. 2. 1996 a 26. 2. 1996) ke škodě státu odpočet spotřební daně ve výši 91.604.760,- Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 21.803.452,- Kč. K dokonání činu posléze nedošlo, neboť tento odpočet nebyl Finančním úřadem ve Zlíně přiznán. Za takto soudem zjištěného skutkového stavu věci lze přitom jednoznačně dovodit spolupachatelství jednotlivých obviněných, jejichž činnost byla tvořena jednotlivými dílčími akty zahrnutými společným úmyslem (§ 4 tr. zák.), kdy smyslem a cílem jejich společného jednání bylo vylákání daňové výhody ve shora uvedené výši, a to předstíráním fingovaných skutečností, na základě kterých měla vzniknout povinnost státu poskytnout jim neoprávněné plnění.

Nejvyšší soud proto dovolatelům nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí spočívá - ve vztahu k výše vytýkaným vadám - na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jejich námitky (byť zčásti pod tento dovolací důvod podřaditelné) neshledal jakkoliv opodstatněnými.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

V posuzovaném případě byly obviněným (dovolatelům) uloženy tresty odnětí svobody podle § 148 odst. 4 tr. zák., tedy v rámci trestní sazby stanovené v rozpětí 5 až 12 let (srov. též § 8 odst. 2 tr. zák.). K uložení trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem tudíž nedošlo. Rovněž uložení trestu zákazu činnosti v soudem stanovené podobě zákon v jejich případě dovoloval, neboť soud správně zjistil podmínky pro aplikaci ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák., když obvinění se pokusu trestného činu dopustili v souvislosti s konkrétní činností, jež byla následně předmětem trestu zákazu činnosti.

Nejvyšší soud se zároveň musel vypořádat s otázkou související s námitkami dovolatelů, které s poukazem na neúměrnou délku trestního řízení směřovaly proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody jako neproporcionálního zásahu do jejich práva na osobní svobodu.

Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

Určitý průlom do výše uvedených zásad – výlučně pokud jde o nepřiměřenou délku řízení – však představuje judikatura Ústavního soudu, který Nejvyššímu soudu rozhodujícímu o dovolání jako mimořádném opravném prostředku v rámci svých rozhodnutí opakovaně vytkl, že takovou situaci nevzal dostatečně v úvahu, jestliže ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. Důvodem takové neproporcionality bylo podle Ústavního soudu nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, pro které byl obviněný uznán vinným. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, vyslovil názor, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), resp. kompenzace jeho porušení, může být přitom dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud zde zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku trestního řízení, musí být podle Ústavního soudu strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestně právní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti).

V rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 7/2003 a II. ÚS 445/98, je poukazováno na to, že při posuzování „přiměřenosti doby řízení“ je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, chování účastníků řízení, především pak stěžovatele.

Jsou-li dovolání obviněných Ing. Z. V. a Ing. D. S. posuzována z výše uvedených hledisek, je třeba vycházet z toho, že byla podána právně relevantně.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání relevantně podáno (tj. výroky o trestu), a to v rozsahu a z důvodů, které byly v dovoláních uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl závěru, že dovolání bylo podáno též důvodně.

Z rozsudku soudu prvního stupně i z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že oba soudy v případě obviněných (dovolatelů) při ukládání trestu k časovému odstupu od spáchání skutku i k délce trestního řízení přihlížely, avšak s podstatně odlišnými závěry.

Soud prvního stupně ve svém rozsudku výslovně uvedl, že kromě závažnosti spáchané trestné činnosti je třeba hodnotit i to, že obvinění dovedli své jednání toliko do stadia pokusu a že v době rozhodování soudu uplynulo od spáchání činu více než jedenáct let a od podání obžaloby více než šest let. Soud zároveň zjistil, že samotní obvinění svým počínáním délku řízení nijak neovlivnili. Z výše uvedených důvodů proto konstatoval, že je třeba vzít v úvahu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, judikaturu Ústavního soudu (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 554/04) a Evropského soudu pro lidská práva. Při ukládání trestů výše uvedené skutečnosti zohlednil tak, že v případě obviněných Ing. Z. V. a Ing. D. S. použil ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody u pokusu trestného činu podle § 40 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. c/ tr. zák. (viz str. 28, 29 rozsudku).

Rovněž odvolací soud v rozsudku konstatoval, že ve prospěch obviněných je nutno hodnotit nejen, že se jednalo o mimořádné vybočení z vedení jinak řádného života, ale rovněž „i skutečně déle trvající trestní řízení, když trestní stíhání pro projednávaný skutek bylo zahájeno v polovině roku 1999, obžaloba byla podána 9. 5. 2001 a pouze v důsledku vad předchozích tří rozsudků nalézacího soudu nebylo dosud možné pravomocně trestní řízení ukončit.“ Na tomto stavu se podle soudu obžalovaní nijak zásadním způsobem nepodíleli a řízení nijak účelově výrazně neprodlužovali (viz str. 21 napadeného rozsudku). Na druhé straně soudu prvního stupně vytkl, že uvedené okolnosti výrazně přecenil a sám zdůraznil a přihlédl k tomu, že v případě obviněných se jednalo o „vysoce sofistikovaný způsob provedení trestné činnosti“, a že jejich jednání směřovalo k následku (účinku), který by i po novele trestního zákona zákonem č. 265/2001 Sb. mnohonásobně převyšoval hranici škody velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr. zák. Při zohlednění délky probíhajícího trestního řízení pak obviněným Ing. Z. V. a Ing. D. S. uložil nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměře pět a půl roku, tedy při spodní hranici zákonné trestní sazby.

Názor odvolacího soudu, že v posuzovaném případě postačilo toliko zohlednění délky řízení jako důvodu pro to, aby byl trest odnětí svobody obviněným (dovolatelům) uložen při dolní hranici trestní sazby stanovené v § 148 odst. 4 tr. zák., Nejvyšší soud nesdílí.

Pokud by odvolací soud respektoval kritéria vyplývající z výše citovaných nálezů Ústavního soudu, musel by se především zabývat posouzením otázky, zda předmětné víceleté řízení mělo v případě obviněných (dovolatelů) za následek porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě projednána v přiměřené lhůtě. Teprve na tomto základě pak mohl v případě ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněných (čl. 8 odst. 2 Listiny), jinak obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Protože odvolací soud v napadeném rozhodnutí blíže nespecifikoval, proč samotné řízení trvalo tak dlouhou dobu, nemohl se vypořádat ani s tím, zda za relevantní průtahy (případně i nečinnost) ze strany orgánů činných v trestním řízení (tj. v širším smyslu ze strany státu) neměla být obviněným (dovolatelům) poskytnuta kompenzace ve formě zmírnění trestu, s výslovným uvedením toho, že se tak děje vzhledem k porušení práva na přiměřenou délku řízení.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že z předloženého procesního spisu mj. vyplývá, že obvinění bylo dovolatelům sděleno dne 14. 6. 1999 (Ing. Z. V.) a dne 2. 7. 1999 (Ing. D. S.). Přípravné řízení pak trvalo až do 9. 5. 2001, kdy byla státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Brně podána obžaloba (č. l. 927). Vůbec první hlavní líčení ve věci bylo nařízeno dne 29. 3. 2002, tedy s odstupem téměř jednoho roku od podání obžaloby, a to na den 22. 4. 2002 (č. l. 939), přičemž v mezidobí od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení byl soud prvního stupně v dané věci zcela nečinný. Dále dovolací soud zjistil, že poté, co byl ve věci vyhlášen 2x zprošťující rozsudek (dne 14. 10. 2002 a 6. 10. 2003), který byl vždy zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, se od roku 2004 věcí zabýval senát, jehož předsedou byl JUDr. M. M. (viz referát k nařízení hlavního líčení ze dne 13. 5. 2004 na č. l. 1133). K vyhlášení dalšího zprošťujícího rozsudku ve věci pak došlo v hlavním líčení konaném dne 30. 5. 2005 (č. l. 1187 – 1192). Na dalších listech spisu se poté nacházejí žádosti soudce JUDr. M. o prodloužení lhůty k vypracování rozsudku ze dne 27. 4., 25. 5., 22. 6., 22. 7., 19. 8., 16. 9. a 17. 10. 2005 a povolení místopředsedy soudu vydaná podle § 129 odst. 2 tr. ř., jimiž vždy došlo k prodloužení lhůty k vypracování rozhodnutí o dalších 20 pracovních dnů (č. l. 1194 – 1200). Na č. l. 1201 spisu se pak nachází výpis ze záznamu o pohovoru místopředsedy soudu s JUDr. M. ze dne 12. 12. 2005, v jehož rámci byla projednána i otázka písemného vyhotovení výše uvedeného rozsudku. K vyhotovení rozsudku přitom došlo až dne 11. 10. 2006, tedy téměř 10 měsíců po provedeném pohovoru a více než 17 měsíců po vyhlášení rozsudku (č. l. 1218). Tento rozsudek byl navíc v pozdějším řízení rovněž odvolacím soudem zrušen.

V souvislosti s otázkou přiměřenosti délky trestního řízení bylo zároveň třeba posoudit rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení (složitost věci), jež se podle názoru Nejvyššího soudu s ohledem na rozsah dokazování, množství spisového materiálu a charakter projednávané trestné činnosti nevymyká z běžného rámce závažnějších trestných činů dané povahy. Protože obvinění dovedli své jednání pouze do stadia pokusu (§ 8 odst. 1 tr. zák.), bylo nutno dále vyhodnotit nejen závažnost následku, který z tohoto pokusu hrozil, ale také do jaké míry se uskutečněný pokus blížil k dokonání trestného činu. Jestliže odvolací soud na straně jedné považoval trestnou činnost obviněných za „vysoce sofistikovanou“, neměl ponechat bez bližšího povšimnutí ani to, jaké okolnosti v posuzovaném případě zabránily dokonání promyšlené a pečlivě připravené trestné činnosti. Jestliže se tak podle zjištění soudů mělo stát v důsledku činnosti Finančního úřadu ve Zlíně, pak z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nelze jednoznačně dovodit, zda uplatňovaný odpočet daně nebyl přiznán v podstatě jen v důsledku běžného (rutinního) postupu uvedeného orgánu, který pro takový odpočet neshledal zákonem předpokládané podmínky a v tomto smyslu „nesplnil“ očekávání obviněných.

Teprve po vyhodnocení všech shora uvedených skutečností v celém jejich souhrnu (komplexu) by bylo možno rozhodnout, zda v případě dovolatelů jsou splněny podmínky, aby délka řízení (přesněji nepřiměřená délka řízení) v jejich věci mohla být kompenzována zmírněním trestu za použití prostředků trestního práva, jak se o to s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu pokusil již soud prvního stupně.

Vzhledem k důvodům podrobně rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 2 To 87/2007, jako soudu odvolacího, je u obou dovolatelů založen na vadách, pro které nemůže obstát.

Nejvyšší soud proto k dovolání obviněných Ing. Z. V. a Ing. D. S. podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně nich napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud jde o spoluobviněného P. N., který sám dovolání nepodal, pak Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup předpokládaný v ustanovení v § 265k odst. 2 věta třetí tr. ř., neboť zásadu beneficium cohaesionis zde v podstatě uplatnit nelze. V případě obviněného P. N. byl trest totiž ukládán podle § 35 odst. 2 tr. zák. jako souhrnný (tj. za trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu), tedy za jiných podmínek než u spoluobviněných, kdy napadeným rozsudkem zároveň nedošlo k výraznějšímu zvýšení uloženého trestu oproti trestu z předcházejícího rozsudku v jiné trestní věci, kterým mu byl pravomocně uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let a deseti měsíců (viz zjištění uvedená str. 22, 23 napadeného rozsudku). Úvahy o možných dopadech na diferenciaci v trestech a tudíž o nezbytnosti toho, aby též u obviněného P. N. byla použita kompenzace ve formě výraznějšího zmírnění trestu, by proto v jeho případě nebyly na místě.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Olomouci bude v rozsahu zrušení muset znovu rozhodnout o uložení trestů obviněným Ing. Z. V. a Ing. D. S. V novém řízení o této věci, v němž je vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám, a to s odkazem na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu vydaná v analogických případech, ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy povinen odstranit vytýkané vady a v tomto rámci posoudit, zda v případě obviněných došlo k jím nezaviněným dlouhodobým průtahům v řízení a v důsledku toho zároveň k porušení jejich základních práv garantovaných jim Listinou či Úmluvou (viz výše). Na tomto základě pak zváží způsob tomu odpovídající kompenzace, které - jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje - lze dosáhnout i prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu. Dovodí-li odvolací soud, že došlo k porušení práva obviněných na přiměřenou délku řízení, bude muset pro případ uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody hodnotit, jaký zásah do osobní svobody obviněných, který jinak zákon předvídá a dovoluje, je v posuzovaném případě (s přihlédnutím ke všem jeho okolnostem i k osobám obviněných) zásahem proporcionálním. Jinými slovy, zda lze sledovaného cíle (tj. účelu trestu) dosáhnout mírnějšími prostředky (trestem), než jaké odvolací soud v daném případě použil. Své závěry ke shora naznačeným relevantním právním otázkám pak soud ve svém novém rozhodnutí (rozsudku) v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a odůvodní.

O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když s ohledem na povahu věci je zřejmé, že zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Nejvyšší soud zároveň ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. nerozhodoval o vazbě obviněných, neboť vlastním setřením zjistil, že v současnosti nevykonávají nepodmíněný trest odnětí svobody uložený jim přezkoumávaným rozhodnutím.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 18. June 2008