JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 155/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2006 o odvolání obviněného T. W., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 6 To 268/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, sp. zn. 103 T 218/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 103 T 218/2003, byl obviněný T. W. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle výroku rozsudku dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 11. 7. 2003 kolem 18.15 hodin v H. S., ulici S. z H. do S. řídil nákladní vozidlo tov. zn. Škoda 706, přičemž při projíždění přímého úseku vozovky u 5,1 km, začal odbočovat vlevo na odstavnou plochu tam nacházejícího se obchodu s potravinami, kdy jednak řádně nesledoval situaci v silničním provozu a začal odbočovat vlevo i přesto, že vozovka je rozdělena dvojitou souvislou středovou čárou, přičemž přehlédl v protisměrné části vozovky jedoucí osobní automobil tov. zn. Fiat Punto, řízený M. K., které vjel do jízdní dráhy na vzdálenost kratší než zábrzdnou, nedal jí tak přednost v jízdě a tím došlo ke střetu vozidel, čímž porušil ustanovení §§ 4 písm. b), 5 odst. 1 písm. b), 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, v důsledku střetu řidička protijedoucího automobilu M. K. utrpěla velice rozsáhlá a závažná poranění, zejména v podobě zlomeniny horní čelisti, očnice, dolní čelisti, ztrátového poranění levého oka, mnohočetných zlomenin stehenních kostí, bércových kostí, pažní kosti, těžký otřes mozku, zhmoždění plic a další zranění, přičemž tato zranění zcela jistě na zdraví poškozené zanechá trvalé následky a léčba trvá doposud.“ Podle § 224 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmi let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. K. částku 431.091,- Kč, poškozené R. b. p., z. p., částku 677.362,- Kč, a poškozené společnosti „a. s. N.“ částku 358.487,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali obviněný a poškozená M. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 6 To 268/2005, kterým pod bodem I) výroku z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a za podmínek v § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný T. W. podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel v trvání pěti let. V ostatních výrocích byl napadený rozsudek ponechán nezměněn. Výrokem pod bodem II) pak odvolací soud odvolání poškozené M. K. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 7. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci též rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, jímž napadl pravomocné výroky o vině a o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy nesprávně posoudily skutek, kterého se měl dopustit, neboť „nesprávně ohodnotily zjištění orgánů v přípravném řízení“ a nesprávně posoudily skutečnosti, které vedly k inkriminované nehodě, zejména míru zavinění poškozené M. K., jež podle dovolatele nehodu způsobila svojí hazardní jízdou v osobním automobilu. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že se v podstatě ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, aniž by se současně dostatečně vypořádal s jeho obhajobou. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že v kritickém místě neodbočoval vlevo, neboť k tomu neměl žádný důvod. Podle přesvědčení dovolatele došlo k předmětné nehodě v důsledku nesprávného počínání řidičky osobního automobilu – poškozené M. K., která v obci jednak řídila automobil rychlostí nejméně 96 km/h (podle posudku technického znalce) a v důsledku toho, že zřejmě byla oslněna zapadajícím sluncem a dále vlivem značné rychlosti i své řidičské nezkušenosti, vyjela ze svého jízdního pruhu a směřovala s vozidlem na nákladní automobil řízený dovolatelem. Tato skutečnost byla podle dovolatele bezprostředním důvodem k tomu, aby ve snaze zabránit střetu přejel přes dvojitou souvislou středovou čáru do protisměru, kde následně došlo k nehodě. Dovolatel dále poukázal na to, že znalec si neprohlédl nákladní vozidlo, které dovolatel řídil a neposoudil následky nárazu osobního automobilu na toto vozidlo. Přitom mohlo být zjištěno, že poškozená se svým vozidlem do nákladního automobilu narazila v šikmém směru. Dovolatel konstatoval, že okolnosti nehody správně popsal svědek P., který celou událost sledoval z protějšího chodníku; naopak výpovědi svědků H. a S. jsou podle dovolatele pouhými dohady, neboť tito svědci nehodu neviděli.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 6 To 268/2005, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 103 T 218/2003.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že argumenty uplatněné v dovolání se týkají výhradně hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, přičemž dovolatel se fakticky domáhá odlišného posouzení shromážděných důkazů, aby dosáhl jiného skutkového základu, než z jakého ve svém rozsudku vycházel soud prvního stupně a který popsal ve výroku o vině. To znamená, že dovolatelem uplatněné námitky neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání. Podle názoru státního zástupce netrpí napadené rozhodnutí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, když z dostupného spisového materiálu plyne, že skutkové závěry soudu nejsou v rozporu s provedenými důkazy. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

K dovolání obviněného se mimo rámec ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého zmocněnce (advokáta) písemně vyjádřila rovněž poškozená M. K. Poukázala na to, že obviněný sice své dovolání opírá o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak z obsahu dovolání je zjevné, že dovolatel napadá skutková zjištění soudů a nikoliv právní pochybení jako takové. Dovolací soud však na podkladě uplatněného dovolacího důvodu není oprávněn provést skutkovou revizi, které se dovolatel domáhá, což znamená, že dovolání nemůže obstát. Poškozená proto navrhla, aby dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl, že se dovolání odmítá.

Obviněný T. W. je podle § 265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř. per analogiam (ohledně výroku, který ponechal odvolací soud nezměněn, jde totiž o stejný stav jako by řádný opravný prostředek byl v této části zamítnut).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů soudy (v jeho neprospěch) a v této souvislosti též o námitky vůči správnosti (resp. nesprávnosti) soudy zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel přitom poukázal na existenci okolností, z nichž podle něj vyplývá, že dopravní nehodu zavinila řidička osobního automobilu (poškozená), která v kritickém okamžiku měla ve značné rychlosti změnit směr své jízdy a dostat se tak do jízdní dráhy nákladního automobilu řízeného dovolatelem. Přejetí souvislých dělících čar pak dovolatel vysvětlil tím, že ve snaze zabránit střetu, se pokusil uhnout s vozidlem vlevo. S takto tvrzeným skutkovým stavem věci (pro něj podstatně příznivějším) pak spojoval vady výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a namítané nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 4 až 6) i z rozsudku soudu prvního stupně (výrok o vině a str. 3 až 8 ) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém podkladě oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení předmětného skutku. Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily a odůvodnily.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3,4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného T. W. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř. ).

V Brně dne 8. února 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 08. February 2006