JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1542/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2009 o dovolání podaném obviněným P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2008, č. j. 11 To 222/2008-241, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 7/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 4. 2008, č. j. 11 T 7/2008-180, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 8. 5. 2007 v době od 02.00 hodiny do 02.35 hodiny v chatové oblasti Š. u Č. K., poblíž restaurace N. O., v úmyslu do této restaurace vniknout a v ní odcizit nějaké věci, přesněji nezjištěným předmětem /klackem či prknem dlouhým cca 1,5 metru/ udeřil do obličeje podnapilého poškozeného J. S., který seděl na schodech sousední chaty, neboť v něm spatřoval překážku bránící mu v uskutečnění zamýšlené krádeže, když poškozený J. S. po tomto úderu spadl na zem a upadl do bezvědomí, odcizil mu ze zadní kapsy kalhot peněženku s uloženou finanční hotovostí v částce nejméně 3.500,- Kč, osobními doklady a s platební kartou G. M. B., a. s.“ Za tento trestný čin a sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 1 T 67/2007, byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 1 T 67/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. S. na náhradě škody částku 3.500,- Kč a České národní zdravotní pojišťovně částku 1.181,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. S. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích v jeho neprospěch, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 8. 2008, č. j. 11 To 222/2008-241, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. obviněnému nově uložil za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a již uvedenou sbíhající se trestnou činnost souhrnný trest odnětí svobody (§ 35 odst. 2 tr. zák.) v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, když současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 1 T 67/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněného pak výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29. 8. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. M. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soud druhého stupně při právním posouzení skutku zcela vycházel z chybných skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně, které napadl již řádným opravným prostředkem (odvoláním). Oba soudy se podle dovolatele řádně nevypořádaly s otázkou, zda skutek, tak jak byl popsán v obžalobě a jak byl převzat i do výroku o vině soudem prvního stupně, vůbec obsahuje subjektivní stránku jeho jednání v rozsahu nevzbuzujícím pochybnosti o naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., nebo zda jde pouze o popis jednání, které by bylo možno posuzovat podle jiných ustanovení trestního zákona, např. podle § 247 tr. zák. nebo § 221 tr. zák. V této souvislosti poukázal též na popis skutku ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého jeho útok na poškozeného měl být veden „v úmyslu odstranit domnělou překážku v zamýšlené krádeži“ v restauraci, tedy přivlastnit si movité věci uzamčené v budově, ke které poškozený neměl žádnou faktickou či právní moc vazbu, a nemohl je tudíž ovládat (např. jako vlastník, nájemník, hlídač, rekreant atp.). Z popisu skutku tedy podle názoru dovolatele není jednoznačně patrné, ve kterém okamžiku měl vlastně užít násilí v úmyslu zmocnit se věcí ve vztahu k poškozenému, když předcházející fyzický útok na něj měl být veden jinými důvody (odstranit překážku v zamýšlené krádeži v restauraci). Pokud by mu odcizil nějaké věci až poté, co ho předtím napadl s jiným cílem, znamenalo by to, že vůči poškozenému nejednal v úmyslu mu cokoliv uloupit a pro odcizení jeho věcí se rozhodl až poté, co se zraněný poškozený nemohl bránit. Podle názoru dovolatele by to znamenalo, že se nemohl dopustit trestného činu loupeže, ale pouze krádeže věcí poškozeného, využívaje jeho momentální bezbrannosti, jakkoli ji svým jednáním sám způsobil. Přitom - pokud jde o krádež věcí poškozeného - nebylo zjištěno, že by poškozený při odcizování jeho majetku kladl jakýkoli odpor, který by bylo nutno překonat. Za těchto okolností proto podle dovolatele nelze spolehlivě dovodit, zda trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl ve vztahu k věcem poškozeného naplněn jak po objektivní, tak po subjektivní stránce.

Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a rovněž všechny výroky a rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Dále navrhl, aby poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě věc znovu projednat a rozhodnout. Současně vyjádřil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podané dovolání projednal v neveřejném zasedání i pro případ, že by shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 24. 10. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný P. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá obecně formulovaná námitka dovolatele stran nesprávnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, kterou dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku navíc ani blíže nerozvedl, když odkázal toliko na obsah jiného jím podaného opravného prostředku (odvolání). Dovolání bylo proto zčásti uplatněno na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě.

Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného poznamenává, že v dané věci neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry obecných soudů na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními (včetně případné úplné absence potřebných skutkových zjištění) na straně druhé, který by ve smyslu aktuální judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 84/94) odůvodňoval zásah do zjištěného skutkového stavu věci v rámci řízení o dovolání. Jde o případy, kdy zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Soud prvního stupně však v posuzované věci založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru řádně provedených důkazů a ve svém rozhodnutí je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnil (viz zejména str. 5 až 7 rozsudku). Stejně tak odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku v souladu s posledně citovaným ustanovením vyložil, proč akceptoval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jako správné (viz str. 3 až 5).

Naproti tomu byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde namítl, že ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí vyjádření objektivní i subjektivní stránky jeho jednání v rozsahu nevzbuzujícím pochybnosti o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Dovolatel relevantně namítl rovněž to, že pokud by poškozenému odcizil nějaké věci až poté, co jej fyzicky napadl ve zcela jiném záměru, mohl se vůči němu (za využití jeho momentální bezbrannosti) dopustit toliko trestného krádeže podle § 247 tr. zák., případně též v souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jimiž chce pachatel překonat nebo znemožnit očekávaný odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Není přitom zapotřebí, aby se jednalo o věc, kterou měl napadený u sebe, popř. s níž v době útoku disponoval, přičemž důležité není ani to, zda napadený měl k věci, vůči níž útok směřoval, vůbec nějaký vztah. Podstatné však je, aby pachatel v bezprostřední časové návaznosti proti jinému (napadenému) použil násilí nebo jeho bezprostřední pohrůžky s vědomím, že jde o prostředek nutný k tomu, aby mohl realizovat svůj záměr zmocnit se věci, která mu nepatří a je tedy pro něj věcí cizí. Tento příčinný vztah musí být zahrnut zaviněním (úmyslem) pachatele. Trestný čin je zde dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn.

V posuzované věci soudy výše uvedené zásady neporušily.

Podle skutkového stavu věci, ze kterého soudy vycházely a jak byl formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněný P. M. (dovolatel) jednal tak, že v inkriminovanou dobu hodlal vniknout do restaurace v chatové oblasti Š. u Č. K. a odcizit zde blíže neurčené věci. Přitom si zároveň všiml, že na schodech sousední chaty sedí nějaký muž, jímž byl poškozený J. S. Přítomnost této osoby považoval obviněný (dovolatel) za překážku, jež by mohla uskutečnění plánované krádeže zmařit. Proto poškozeného silně udeřil nezjištěným větším dřevěným předmětem do hlavy tak silně, že poškozený klesl na zem a upadl do bezvědomí. V této situaci pak obviněný následně změnil svůj záměr týkající se krádeže v restauraci a dále jednal tak, že bezvládnému poškozenému odcizil ze zadní kapsy kalhot peněženku s finanční hotovostí v částce nejméně 3.500,- Kč, osobními doklady a platební kartou.

Jestliže soudy obou stupňů spatřovaly dokonání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. v tom, že obviněný (dovolatel) užil vůči poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, je tento názor správný. Podle zjištění soudů se totiž obviněný (dovolatel) rozhodl k použití násilí proti jinému v situaci, kdy se potřeboval zbavit případných komplikací, jež mu přítomnost další osoby na místě činu mohla způsobit, např. bráněním v zamýšleném odcizování věcí z restaurace či přivoláním pomoci. Použité násilí bylo proto za daných okolností prostředkem ke zmocnění se cizí věci a již v této fázi jednání dovolatele byl trestný čin loupeže dokonán. Jak Nejvyšší soud shora uvedl, o trestný čin loupeže se může jednat i v případech, jestliže se vykonané násilí týká věcí, k nimž napadený nemá žádný vztah, pokud použití fyzické síly slouží k tomu, aby pachatel uskutečnil svůj záměr se takových věcí zmocnit překonáním očekávaného odporu (překážky) ze strany napadeného.

Navazující odcizení věcí poškozeného J. S. nebylo dovolatelovým původním cílem a došlo k němu až po dokonání trestného činu loupeže, konkrétně v další fázi činu, kdy se dovolatel místo původně uvažovaných věcí z restaurace zaměřil jen na osobu bezbranného a ležícího poškozeného, kterého před tím úderem do hlavy přivedl do bezvědomí. Pokud se pak dovolatel nakonec zmocnil jeho peněz a dalších věcí, lze tuto fázi jeho jednání považovat za dokončení trestného činu loupeže a nikoliv za trestný čin krádeže, jak dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítá a na str. 5 napadeného rozhodnutí mylně naznačuje též odvolací soud. Rozhodné totiž je, že použité násilí podle zjištění soudů mělo od samého počátku majetkový motiv, tj. zmocnění se cizích věcí. Změnilo se jen rozhodnutí dovolatele, jaký bude konečný cíl útoku, který dovolatel v úmyslu získat cizí majetek (věc) započal tím, že poškozenému za užití fyzické síly účinně zabránil v kladení jakéhokoliv odporu, tedy jednat podle vlastní vůle.

Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů lze považovat za věcně správná, neboť obviněný (dovolatel) byl právem uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Nesprávný právní názor odvolacího soudu (konečně v rozhodnutí ani blíže nerozvedený) týkající se dokončení trestného činu nemá na správnost posouzení právní kvalifikace skutku prakticky žádný dopad a Nejvyšší soud tento nedostatek překlenul vlastními právními úvahami (viz výše). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom přípustné není (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněného P. M. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v jeho další - jinak relevantně uplatněné části - mu pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Proto Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 07. January 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-