JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 148/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2008 o dovolání podaném obviněným J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 50 To 192/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 6 T 136/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 6 T 136/2006, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 21. 9. 2006 kolem 23.00 hod. zavolal z okna domu v P. v K. ul. na J. K. a L. B., kteří šli po chodníku, aby na něj počkali, následně seběhl dolů a v úmyslu vzít J. K. mobilní telefon, který tento držel v ruce, přistoupil k němu, nejprve do něj strčil, vzápětí jej udeřil pěstí do obličeje a z ruky mu vytrhl mobilní telefon zn. Nokia 6630 v hodnotě 5.500,- Kč patřící L. B., a z místa odjel“. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 50 To 192/2007, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný odsuzuje podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 5. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. H. následně dovolání směřující proti výrokům o vině a o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především upozornil na průběh trestního řízení, v jehož rámci od počátku svoji účast na trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. rozhodně popíral a namítal, že důkazy označené soudem za přímé a rozhodující jsou v rozporu s dalšími provedenými důkazy. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v průběhu celého řízení v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., když opatřily důkazy, které podle názoru soudu postačovaly k vyslovení výroku o vině, avšak odmítly provedení takových důkazů, které by podle dovolatele jednoznačně přispěly k úplnému objasnění skutkového stavu věci. To platí zejména, pokud jde o výpovědi svědků J. F. a T- R. Svědek F. měl potvrdit dovolatelovu obhajobu v tom směru, že poškození tomuto svědkovi krátce před inkriminovanou událostí nabízeli mobilní telefon k prodeji. Velmi důležitá by pak podle dovolatele byla též výpověď T. R., který v okamžiku údajné loupeže seděl ve vozidle Ford a s velkou pravděpodobností celou událost sledoval. V tomto případě by se jednalo o přímý důkaz, který mohl potvrdit verzi, kterou se hájí dovolatel. Provedení těchto důkazů se jevilo jako nezbytné i s ohledem na to, že se ve výpovědích některých slyšených svědků vyskytly rozpory. Na tomto základě pak dovolatel dospěl k závěru, že v případě, že by po doplnění dokazování bylo zpochybněno násilí vykonané z jeho strany, nemohlo by se po právní stránce jednat o trestný čin loupeže. Podle vývoje důkazní situace by přicházelo v úvahu posouzení dovolatelova jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., eventuálně by mohlo dojít i k úplnému zproštění obžaloby.

Protože z výše uvedených skutečností je podle dovolatele zřejmé, že jeho jednání bylo po právní stránce nesprávně posouzeno, v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí KS v Plzni ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 50 To 192/2007 ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí“.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ve skutečnosti směřuje výlučně proti neúplnosti dokazování a zejména proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem zjištěný skutkový stav věci. Skutkovými zjištěními v podobě, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Státní zástupce zároveň zdůraznil, že v posuzované věci neshledal žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a z nich vyvozenými právními závěry. Podle státního zástupce nelze v dovolatelově případě jeho námitky podřadit nejen pod použitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a toto rozhodnutí aby podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči rozsahu dokazování a soudům v tomto směru vytkl, že ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. aplikovaly k jeho tíži, neboť prováděly a hodnotily důkazy svědčící o jeho vině, aniž by na straně druhé provedly jím navrhované důkazy, které měly naopak svědčit v jeho prospěch. To znamená, že dovolatel s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin loupeže, ačkoliv podle jeho přesvědčení by v případě objektivního postupu soudů mohlo být zpochybněno, zda proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 2, 3) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 3, 4) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o vině obviněného (dovolatele) a právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí současně uvedl skutečnosti, které jej vedly k závěru, že dokazování ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ (s možným dopadem na extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) zjevně nejde, neboť soudy založily svá rozhodnutí na analýze provedených důkazů, jejichž nesprávné hodnocení a neúplnost dovolatel namítal s cílem prosadit vlastní skutkovou verzi a v tomto smyslu zjištění skutečností zcela odlišných od těch, než které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 06. February 2008