JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 146/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2002 o dovolání obviněné L. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 7 To 152/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 11/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2001 byla obviněná L. B. uznána vinnou pokusem trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a byl jí uložen podle § 234 odst. 2 tr. zákona za použití § 40 odst. 1, odst. 4 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání tři roky, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť se jím zabýval na podkladě odvolání krajského státního zástupce Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací.

Ten dne 15. 1. 2002 rozsudkem sp. zn. 7 To 152/2001 rozhodl tak, že z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek opětovně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu v celém rozsahu a sám podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou L. B. uznal vinnou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, protože společně s již pravomocně odsouzeným I. V. dne 22. dubna 2000 kolem 11.20 hodin v B. u T. vešli se záměrem obohatit se za užití násilí do předem vytipované prodejny oděvů na N. r. č. 94, kde předstírali nákup kalhot pro obžalovanou, při kterém odsouzený I. V. udeřil opakovaně nezjištěným předmětem majitele obchodu N. V. B. T. do zátylku, v útoku pokračoval v souvislosti s následnou obranou poškozeného opakovanými údery vedenými proti hlavě poškozeného, čímž mu především způsobil nitrolební krvácení v oblasti čelního laloku mozku vlevo, zlomeninu stropu levé očnice, ránu v oblasti levé poloviny čela a čtyři rány ve vlasaté části hlavy a obžalovaný poškozeného napadla úderem vedeným jednoruční pilou proti jeho hlavě, přičemž pouze s ohledem na obranu jmenovaného tento zde utrpěl toliko dvě řezná poranění na levé horní končetině. Poté, co poškozený odsouzenému vydal peněženku, obžalovaná obchod opustila.

Za to byla odsouzena podle § 234 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl obžalované podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Ze spisu vyplývá, že uvedený rozsudek odvolacího soudu byl odsouzené doručen dne 12. 2. 2002, jejímu obhájci bylo doručeno dne 6. 2. 2002.

Dne 2. 4. 2002 podala L. B. prostřednictvím svého obhájce u Krajského soudu v Plzni dovolání, které původně směřovalo do rozhodnutí tohoto soudu. K výzvě předsedy senátu bylo podané dovolání upřesněno tak, že směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 7 To 152/2001, a to z důvodů § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tyto důvody spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku i v nesprávném hmotně právním posouzení kriterií pro použití resp. nepoužití ustanovení § 40 tr. zákona.

Soudu druhého stupně především vytýká, že žádným přímým důkazem nebylo prokázáno, že by mezi dovolatelkou a odsouzeným V. došlo k rozdělení úloh pro realizaci loupežného přepadení. Oba aktéři takovou možnost odmítli a je možné ji dovozovat pouze z vlastní realizace stíhaného jednání. Obviněná B. dle jejího tvrzení nebyla domluvena na povaze a účinnosti svého útoku vůči poškozenému, pokud by se V. jednání bránil. V dovolání dále namítá, že dovolatelka užila ruční pily k útoku vůči poškozenému teprve v situaci, kdy ji on ohrožoval kladivem. Z toho dovozuje, že neměla žádný vztah k zavinění zranění poškozeného jako těžšímu následku trestného činu. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že kvalifikoval zranění, jež utrpěl poškozený v souvislosti s předmětným trestným činem, jako těžkou újmu na zdraví, ač podle názoru dovolatelky takovou povahu nemělo. Konečně je v dovolání vytýkáno, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně nevzal při ukládání trestu v úvahu okolnosti, charakterizující osobní poměry obviněné ( těžká choroba) a neaplikoval ustanovení § 40 tr. zákona.

V petitu podaného dovolání pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl, podle § 265 l odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce využil práva se k dovolání vyjádřit. Z písemného vyjádření vyplývá, že se neztotožnil s argumentací a návrhem podaného dovolání, neboť napadené rozhodnutí považuje za zákonné. Navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud neshledá zákonný důvod k postupu podle § 265i odst. 1 tr. řádu, postupoval podle § 265j tr. řádu a podané dovolání jako nedůvodné zamítl. Současně vyjádřil souhlas s rozhodováním nejvyššího soudu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265 odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá pravomocný rozsudek soudu druhého stupně, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel se dále Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto zákonného ustanovení tudíž nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve poté v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku nebo správnost jiného hmotně právního posouzení. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud bude v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí, se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

V případě obviněné L. B. byla Vrchním soudem v Praze učiněna skutková zjištění, jimiž bylo podmíněno hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. Použitá právní kvalifikace jednání obviněné tedy zjištěnému skutku odpovídá. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soud druhého stupně provedl úplná skutková zjištění pro použitou právní kvalifikaci, přičemž tato svá skutková zjištění podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tento závěr platí i pokud jde o vytýkané neužití zmírňovacího ustanovení trestního zákona při výměře druhu a výše trestu .

S přihlédnutím ke skutečnostem, rozvedeným výše dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení § 265 odst. 1 tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265 b odst. 1 písm. g) tr. řádu je totiž podle námitek uvedených v dovolání spatřován ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu, přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. řádu.

Protože Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. května 2002

Předseda senátu:

Mgr. Josef Hendrych

Vydáno: 29. May 2002