JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1406/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněnou M. Ch., roz. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 5 To 208/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 41/2006, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněné M. Ch. a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. ohledně obviněného J. O. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 5 To 208/2008, zrušuje ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 24 T 41/2006, byla obviněná M. Ch. uznána vinnou pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se měla dopustit tím, že „v D., po předchozí domluvě s R. Z., poté co R. Z. uzavřel dne 21. 12. 2002 smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření se společností W. – s. s., a. s., ve výši 200.000,- Kč, obstarala mu fiktivní fakturu ze dne 17. 2. 2003 dodavatele I., s. r. o., na provedené práce a materiál ve výši 178.290,- Kč a fiktivní fakturu ze dne 17. 2. 2003 dodavatele Truhlářství O. J. – K. na provedené práce a materiál ve výši 22.100,- Kč, ačkoliv u těchto firem R. Z. práce a materiál neobjednal, nekupoval a práce uvedené ve fakturách nebyly provedeny a na základě těchto faktur předložených R. Z. mu byl poskytnut úvěr ve výši 200.000,- Kč a poté obž. M. Ch. převzala od R. Z. částku 32.000,- Kč a tak způsobila společnosti W. – s. s., a. s., škodu ve výši 200.000,- Kč“. Obviněná M. Ch. byla podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené společnosti W. – s. s., a. s., škodu ve výši 200.000,- Kč, a to společně a nerozdílně s J. O. a R. Z.

O odvolání obviněné rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 5 To 208/2008, jímž z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněné v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě uznal obviněnou vinnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. Podle § 250b odst. 3 tr. zák. poté obviněné uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 200.000,- Kč, a to společně a nerozdílně s J. O. a R. Z.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná M. Ch. dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že soudy obou stupňů nehodnotily důkazy jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě. Odkázala na zákonné znění uplatněného dovolacího důvodu s tím, že nenaplnila znaky skutkové podstaty trestného činu, který je jí kladen za vinu. Stejně jako v odůvodnění odvolání zopakovala, že se jednání nedopustila, napadla způsob, jakým soudy hodnotily výpovědi svědků i její. Na závěr uvedla, že výrok o náhradě škody je nelogický, neboť R. Z. je dlužníkem a existence škody nemá žádné opodstatnění ve skutkové podstatě trestného činu.

S ohledem na výše uvedené pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 5 To 208/2008, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 24 T 41/2006, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem, kterým dovolatelku zprostí obžaloby v celém rozsahu.

K dovolání obviněné se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že argumentace obviněné v dovolání, týkající se zejména hodnocení důkazů, se míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Co se týče námitek ohledně výroku o náhradě škody, státní zástupce uvedl, že odvolací soud s ohledem na učiněná skutková zjištění jednoznačně a správně dovodil, že obviněná (jako účastník na trestném činu) po předchozí domluvě se spoluobviněnými R. Z. (pachatelem hlavního trestného činu) a J. O. (dalším účastníkem) participovala na podvodném jednání, jehož výsledkem bylo neoprávněné vylákání finanční částky ve výši 200.000,- Kč od poškozené společnosti. Ustálený skutkový stav věci tak poskytuje jednoznačný podklad pro závěr o vzniku škody v důsledku podvodného jednání či účasti na podvodném jednání všech spoluobviněných, a tudíž i pro závěr o jejich společné odpovědnosti, což není v rozporu s aplikovanou skutkovou podstatou, jak naznačuje obviněná. V rozporu s logikou není v této souvislosti ani postavení R. Z. jako osoby, která jako úvěrový dlužník čerpala úvěr, neboť jedním z důsledků jeho podvodného jednání může být i neplatnost úkonů provedených v rámci takového jednání. Povinnost k úhradě škody za naznačených okolností nevzniká pouze R. Z. jako dlužníkovi ze smlouvy (neplatné), ale všem spoluobviněným přímo z porušení zákona.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněná M. Ch. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř) nejprve zkoumal, zda bylo dovolání podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a dále také to, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které dovolatelka své dovolání opírá, lze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto budou skutková zjištění soudu obsažená ve výroku o vině a rozvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatelky, jež se týkají procesní stránky věci (tj. rozsahu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěného skutkového stavu věci), jestliže zároveň relevantně nenamítala extrémní nesoulad mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku či odůvodnění rozsudku) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutků. Podle názoru Ústavního soudu by totiž bylo nutné považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby právní závěry obecného soudu, byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. V projednávané věci však o takový případ nejde. Nakonec ani dovolatelka extrémní nesoulad nenamítala, toliko se domáhala přehodnocení zjištěného skutkového stavu věci způsobem pro sebe příznivějším.

Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (strana 4) i z rozsudku soudu prvního stupně (strana 3, 4) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit, na kterých následně založily závěr o její vině a právní posouzení stíhaného skutku jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. Z popisu skutku vyplývají právně významné okolnosti jednak hlavního trestného činu spáchaného jinou osobou (tj. zejména místo, čas a způsob spáchání) a následně i popis skutkových okolností jednání účastníka, které dávají podklad pro posouzení jeho jednání jako pomocníka (viz TpR 8/2004 /s. 240/). Své skutkové a právní závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však v posuzovaném případě dovolatelkou uplatněn právně relevantně námitkou, že byla nesprávně zavázána k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. se spoluobviněným O. a také s hlavním pachatelem R. Z. přesto, že toliko Záhora jako hlavní pachatel byl dlužníkem vůči společnosti W. Uplatnila námitku, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům:

Adhézní řízení je součástí trestního řízení, v němž se projednává uplatněný nárok poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem, který je svou podstatou nárokem občanskoprávním. Rozhoduje se o něm v rámci trestního řízení v souvislosti s rozhodováním o vině a trestu obviněného a je podmíněn návrhem poškozeného. Soud rozhoduje o uplatněném nároku na náhradu škody podle hmotně právních předpisů jiných, než trestních, ale procesním postupem podle trestního řádu, tedy ve formě trestního řízení. Tam, kde není trestní odpovědnost vázána na porušení právních norem z jiného odvětví práva, než je právo trestní, je třeba dovodit též právní základ nároku poškozeného na náhradu škody. U běžných majetkových trestných činů (např. § 247, § 250 tr. zák.) je třeba vyvozovat nárok na náhradu škody z ustanovení § 420 a násl. OZ., neboť občanský zákoník je základním a obecným právním předpisem upravujícím institut náhrady majetkové škody. Ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. poskytuje toliko procesní rámec soudu, aby mohl rozhodnout o jiné otázce než o vině a trestu.

Z ustanovení § 438 odst. 1 OZ poté vyplývá, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně.

Z ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. lze dovodit, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému uhradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Nebrání-li tomu zákonná překážka (např. promlčení nároku), soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

Ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. věta druhá poté uvádí, že návrh může poškozený učinit nejpozději před zahájením dokazování, přičemž z něj musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Návrhem poškozeného je soud vázán i co do osoby, vůči níž je nárok na náhradu škody uplatněn. Povinnost k náhradě škody nelze uložit tomu obžalovanému, proti kterému poškozený neuplatnil návrh podle § 43 odst. 3 tr. ř. nebo podle § 206 tr. ř., a to ani tehdy, když se jako spolupachatel podílel na vzniku škody a odpovídá za ni případně i společně a nerozdílně s tím, proti němuž byl nárok uplatněn (R 45/1993-II.).

Pokud jsou uvedené obecné zásady aplikovány na posuzovaný případ, je třeba uvést následující:

Oba soudy se dostatečně ve svých rozhodnutích s otázkou náhrady škody ve smyslu shora uvedených ustanovení nevypořádaly a také výrok ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. neodůvodnily způsobem, jaký požaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně toliko na straně 5 svého odůvodnění uvedl, že „protože se poškozená společnost řádně a včas připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, uložil soud oběma obžalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně s R. Z. způsobenou škodu“. Odvolací soud na straně 5 svého rozhodnutí, který projednával toliko odvolání obviněné Ch., uvedl, že „protože pak obžalovaná měla účast na škodě způsobené poškozené, byla jí uložena povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně s již odsouzenými dalšími aktéry R. Z. a J. O. společnosti W. – s. s., a. s., škodu v celkové výši 200.000,- Kč, jak již ostatně učinil i soud prvního stupně“. Z rozhodnutí obou soudů není tedy patrno, zda se poškozená společnost připojila s nárokem na náhradu škody řádně a včas, v jakém rozsahu a vůči komu nárok na náhradu škody směřoval a jaká úvaha vedla oba soudy k závěru o povinnosti nahradit škodu obviněnou společně a nerozdílně s dalšími dvěma pachateli.

S přihlédnutím k výše uvedenému shledal proto Nejvyšší soud dovolání obviněné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným toliko v části týkající se námitky spočívající v tom, že rozhodnutí soudů spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. pokud jí byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu poškozené společnosti W.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání obviněné a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. ohledně obviněného J. O. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 5 To 208/2008, a to ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř., neboť jde o výrok oddělitelný, protože dovolací důvod uplatněný obviněnou prospíval také obviněnému J. O. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. poté Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Také ve vztahu k obviněnému J. O. (odsouzenému pro pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.), pokud jde o výrok o náhradě škody, platí závěr Nejvyššího soudu rozvedený ve vztahu k obviněné M. Ch.

Věc se tedy vrací do stádia odvolacího řízení, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek, kterým obviněná M. Ch. napadla rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 24 T 41/2006, a jak bylo uvedeno shora, bude muset takto postupovat i v případě obviněného J. O., kterému důvod dovolání uplatněný obviněnou prospíval a z jehož podnětu Nejvyšší soud také v jeho prospěch rozhodl, když použil v rozhodnutí i ustanovení § 261 tr. ř.

V novém řízení bude muset soud druhého stupně postupovat v souladu s právním názorem, který vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu. Bude si muset ujasnit, zda byl nárok na náhradu škody poškozenou společností uplatněn řádně a včas, a vůči komu tento svůj nárok uplatnila.

O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 27. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás