JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1400/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2006 o dovolání podaném obviněným A. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 14 To 180/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 15/2006, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 1 T 15/2006, byl A. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil společně s obviněnými P. F. a P. K. jednáním podrobně popsaným pod body I/1) – 4) výroku rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný A. P. podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci a to finanční částky 14.613,- Kč. O náhradě škody pak bylo rozhodnuto výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. V rámci téhož rozsudku byl obviněný A. P. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 2. 2006, č. j. 1 Zt 278/2005-124, pro některé dílčí útoky (skutky), ve kterých obžaloba spatřovala pokračování v trestném činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. O uplatněném nároku poškozených na náhradu škody bylo v tomto případě rozhodnuto výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř., jímž byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obvinění A. P. a P. K., rozhodoval ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 14 To 180/2006, jímž z podnětu odvolání obviněného A. P. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu propadnutí věci – částky 14. 613,- Kč (bod II.). V ostatních výrocích zůstal ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek nedotčen (bod III.). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 6. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v jeho nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. P. následně dovolání, kterým jej napadl v bodě III. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že se žádného protizákonného jednání nedopustil. Na podkladě vlastního rozboru výsledků dokazování provedeného v předmětné trestní věci pak dospěl k závěru, že ve skutečnosti neexistuje ucelený řetězec důkazů, byť i nepřímých, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že se dopustil skutků, pro které byl uznán vinným. Podle jeho názoru soudy jednak nesprávně posuzovaly obsah telefonických rozhovorů vedených mezi ním a spoluobviněným K., které podle něj neprokazují v podstatě nic jiného, než že se obvinění v příslušných lokalitách pohybovali; nikoliv ovšem, že provedli též vloupání do v rozsudku uvedených objektů. Rovněž stopy zajištěné na místech činu vykazovaly podle dovolatele toliko shody druhové a nikoliv individuální, takže nebylo možno vyloučit, že mohou pocházet i od jiných osob. V případě společnosti P. nebyly trasologické stopy dokonce ani podrobeny příslušné expertíze. Pokud jde o věci pocházející z majetku společnosti P., bylo podle dovolatele nutno vzít v úvahu, že k jejich zajištění došlo až několik dní po údajném činu, takže nelze vyloučit, že tyto věci mohly být získány případně i jiným způsobem, než pouze inkriminovaným vloupáním. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl, že za stavu, kdy mu žádný ze skutků nebyl provedenými důkazy spolehlivě a bez pochybností prokázán, jej přesto uznaly vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., ačkoliv správně mělo být rozhodnuto, že se v plném rozsahu obžaloby zprošťuje. Podle dovolatele je tedy zřejmé, že oba soudy ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předmětný skutek (skutky) nesprávně právně posoudily. Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „po provedeném veřejném zasedání, jehož se hodlá se svým právním zástupcem zúčastnit, rozhodl o tomto dovolání tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 14 To 180/2006, se ruší v bodě III. tohoto rozsudku a věc se vrací tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.“

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru bylo sice podáno s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti směřuje výlučně proti hodnocení provedených důkazů a napadá tak soudem učiněná skutková zjištění. Těmito skutkovými zjištěními, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení a zároveň neodporují zásadám formální logiky, je podle státního zástupce dovolací soud vázán. Výše uvedený dovolací důvod je přitom dán toliko v případech, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Státní zástupce zdůraznil, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou. Proto navrhl, aby dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyslovil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný A. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) pak posuzoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. a podle § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř. per analogiam (ohledně nezrušené části rozsudku soudu prvního stupně jde o týž stav, jako by odvolání bylo de facto zamítnuto).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto budou především skutková zjištění formulovaná v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel zcela výlučně o námitky směřující vůči způsobu hodnocení důkazů a o polemiku se skutkovými závěry soudů. S tvrzením, že mu trestná činnost nebyla prokázána (resp. vůbec se jí nedopustil), a že měl být proto v celém rozsahu obžaloby zproštěn, pak spojoval existenci vad předpokládaných v důvodu dovolání podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (viz str. 3 – 4 rozsudku odvolacího soudu) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 8 - 12), který zčásti ve věci rozhodl též zprošťujícím výrokem, je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých pak následně založily právní posouzení skutku (dílčích útoků pod bodem I/1 – 4) jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaného a dílem nedokonaného, a trestného činu poškozování cizí věci § 257 odst. 1 tr. zák. Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal pouze přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud zároveň poznamenává, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zjištění skutkového stavu věci pro něj podstatně příznivějšího, tedy skutečností zcela odlišných od těch, než jaké soudy po vyhodnocení provedených důkazů vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 22. November 2006