JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1389/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněným L. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 13 To 127/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 16/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 1 T 16/2007, byl obviněný L. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „v blíže nezjištěné době od 15. 10. 2003 do 4. 6. 2004 jako podnikatel, fyzická osoba, podnikající pod obchodní firmou L. P. – t. a ú. s. – n., p. a d., a jako provozovatel lomu v prostoru ložiska opuky v T., soudní okres R., nařídil k zajištění přístupové cesty pod lomovou stěnu provedení těžby dřevní hmoty na částech lesního pozemku v k. ú. M., a to bez vědomí a souhlasu obce M. jako vlastníka tohoto pozemku a vzrostlých stromů se na něm nacházejících, přičemž jeho zaměstnanci následně z tohoto pozemku v porostu vytěžili na ploše 0,3 ha 123 m3 vzrostlých stromů ve složení dle lesního hospodářského plánu smrky, modříny a buky a naložil s nimi přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil obci M. škodu nejméně 92.925,- Kč“. Za to byl obviněný podle § 247 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené obci M., soudní okres R., škodu ve výši 92.925,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obec se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 13 To 127/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 6. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně obviněný dovoláním směřujícím současně proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že jeho jednání nemohlo být posuzováno jako jeden skutek, neboť se jednalo o dva zcela samostatné skutky časově a místně nesouvislé. První skutek je dle názoru dovolatele promlčen podle § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák., neboť k němu mělo dojít tři roky před zahájením trestního stíhání. Na další jednání, k němuž mělo dojít v polovině roku 2004, ustanovení § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. nedopadá, neboť v něm bylo možno spatřovat toliko formální znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti dovolatel poukázal na skutečnost, že pokud odvolací soud toto jednání kvalifikoval jako pokračující delikt, nevypořádal se s existencí znaků pokračování. Dále dovolatel namítl, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku nelze kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., a to pro nedostatek znaků dané skutkové podstaty, tj. subjektivní i objektivní stránky, když skutková věta výroku o vině postrádá jednak popis způsobu přisvojení si věci, zejména za situace, když bylo zjištěno, že předmět útoku zůstal na pozemcích poškozeného, aniž by bylo z jeho strany s ním nakládáno, s výjimkou dvou kontejnerů, které byly převezeny ke spálení. Proto také nemohlo dojít ke způsobení škody. V tomto případě poukázal na nesprávné vyhodnocení svědectví P., Š. a O. Dále poukázal na to, že se soudy dostatečně nezabývaly ani materiálním znakem skutkové podstaty daného trestného činu, tj. stupněm nebezpečnosti jednání pro společnost, který je dle jeho názoru nepatrný v kontextu zjištění, že se jednalo o stanovený dobývací prostor podléhající zvláštnímu režimu užívání a ochrany. Soudy nepřihlédly ani ke sporu mezi ním a poškozeným o platnost nájemních smluv a tím i k rozsahu dovoleného užívání pozemků v k. ú. M. v roce 2003 a 2004. V této souvislosti dovolatel uvedl, že nemůže být opomenuto, že právní řád tvoří jednotu a pokud jde o naplnění objektivních a subjektivních znaků trestného činu při promítnutí principu trestně právní represe jako posledního prostředku „ultima ratio“, nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci, která je dle jeho názoru charakterizována nevyřešeným sporem o platnost nájemních smluv a tím i rozsahem užívání dotčených pozemků. Totéž platí i pro veřejnoprávní stránku věci, tedy problematiku hornické činnosti. Co se týče výroku o náhradě škody, pak dovolatel připomenul, že nárok poškozené obce je promlčen, neboť byl uplatněn po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí lhůty. Podle jeho názoru je nesprávný závěr soudu, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty lze spatřovat ke dni 2. 11. 2005, neboť ten je v rozporu s uznávanou teorií občanského práva i soudní praxí. Rozhodnutí o náhradě škody tak spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

S ohledem na výše uvedené pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 13 To 127/2008, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Podle podacího razítka dne 14. 10. 2008 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce doplněk k původně podanému dovolání, v němž rozšířil uplatněné dovolací důvody o ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. K obsahu tohoto doplnění však Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání (265f odst. 2 tr. ř.), tj. po 12. 10. 2008 (usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno dne 12. 8. 2008 a obhájci dne 11. 8. 2008 - viz č. l. 540 spisu).

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 4. 9. 2008 (č. l. 548 spisu). K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný L. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmět0né věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání výslovně odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být dovolatelem namítána, neboť Krajský soud v Brně rozhodl o jeho odvolání ve veřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2008, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotí způsob a hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků uvedených shora, kteří dle jeho názoru podali nejvěrohodnější informace o množství pokácených stromů, o jejich charakteristice (tedy, zda se jednalo o stromy vzrostlé, nebo zda se jednalo o dříví náletové) a také o tom, co se se stromy po jejich pokácení stalo. Takové námitky dovolatele se týkají primárně procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě se domáhal revize soudem učiněných skutkových závěrů s cílem prosadit vlastní skutkovou verzi, podle níž inkriminovaný čin nespáchal. Tuto část dovolacích námitek pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezech ve věci pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94), v nichž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde (obviněný ani extrémní nesoulad nenamítal), neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly po vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu. Oba soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily (viz strana 7, 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 8 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítal, že popis skutku uvedený v rozsudku soudu prvního stupně nevyjadřuje právní kvalifikaci zvolenou soudem, tj. spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když z něj nelze dovodit ani subjektivní ani objektivní stránku jednání, tj. způsob přisvojení si cizí věci a v této souvislosti vznik škody, neboť vytěžené dřevo, s výjimkou dvou kontejnerů, bylo ponecháno na místě, a že soud se dostatečně nezabýval stupněm nebezpečnosti činu pro společnost v kontextu okolností případu, které jsou rozvedeny v dovolacích námitkách, dále v námitce týkající se nedostatečného odůvodnění pokračujícího deliktu a v návaznosti na tom nesprávně vyřešené otázky promlčení podle § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. a § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák., když podle jeho názoru jednání vztahující se ke skutku, jímž byl uznán vinným, vykazovalo toliko formální znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 tr. zák. Pod uvedený dovolací důvod bylo možno také podřadit námitku vztahující se k nesprávnému výroku o náhradě škody, když podle jeho názoru soudy nesprávně vyhodnotily subjektivní promlčecí dobu ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku. V tomto případě tedy spočívá podle dovolatele výrok o náhradě škody na jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Závěrem je třeba uvést, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho odvolacích námitek, s nimiž se velmi pečlivě vypořádal odvolací soud.

Při posuzování opodstatněnosti této části dovolacích námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se pachatel dopustí tím, že si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli malou. Jak poté vyplývá z výkladu k tomuto ustanovení, objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci, dále i držba věci a i jen faktické držení věci. Rozhodující je faktický stav, v rámci kterého má poškozený věc ve své moci. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou má pachatel ve své dispozici. Cizí věcí je i věc, která zčásti pachateli náleží, tedy i věc, kterou má pachatel ve spoluvlastnictví. Cizí věcí není věc pachateli svěřená. Za cizí věc je ve smyslu ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. třeba považovat i součásti přírody, např. stromy apod. Přisvojením se poté nerozumí získání věci do vlastnictví, ale znamená vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání nebo nakládaní s věcí. Trestný čin je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji, tzn. vytvořit si možnost volně s ní nakládat s vyloučením osoby, která nad ní má moc a které se odnímá. O dokonání půjde i v případě, pokud pachatel věc ukryje v prostoru, v němž se původně nacházela. Způsobením škody nikoli malé se rozumí škoda nejméně 25.000,- Kč, tak jak to vyplývá z ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. V případě krádeže jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3 tr. zák. a § 4 tr. zák.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (§ 4 písm. a/ tr. zák.), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tímto srozuměn (§ 4 písm. b/ tr. zák.). Závěr o zavinění, tedy závěr o vnitřním psychickém vztahu obviněného k podstatným složkám jeho trestné činnosti, musí být prokázán výsledky dokazování, tedy musí být zjištěno, co obviněný ve vztahu k možnému následku věděl (vědomostní složka zavinění) a co chtěl (volní složka zavinění).

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu věci formulovaného v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, který lze stručně shrnout tak, že obviněný jako provozovatel lomu nařídil k zajištění přístupové cesty pod lomovou stěnu provedení těžby dřevní hmoty na částech lesního pozemku v k. ú. M., a to bez vědomí a souhlasu obce M., jako vlastníka tohoto pozemku a na něm se nacházejících stromů, přičemž jeho zaměstnanci v souladu s jeho pokynem z tohoto pozemku vytěžili na ploše 0,3 ha 123 m³ vzrostlých stromů a naložili s nimi přesně nezjištěným způsobem a způsobili tak obci M. škodu ve výši 92.925,- Kč. Z uvedeného popisu skutkové děje lze dovodit jednak subjektivní stránku daného trestného činu, tj. že obviněný „jako provozovatel nařídil k zajištění přístupové cesty provedení těžby dřevní hmoty, při vědomí, že se tak stane na částech pozemku, který byl ve vlastnictví obce M., a to bez vědomí této obce, jako vlastníka“ a objektivní stránku, která je vyjádřena tím, že „zaměstnanci k jeho pokynu vytěžili z tohoto pozemku 123m³ vzrostlých stromů, s nimiž naložily nezjištěným způsobem a způsobily takto škodu obci M. ve výši 92.925,- Kč“. Z popisu skutku, v kontextu odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně (str. 3 až 6) a odůvodnění usnesení soudu odvolacího (str. 5 až 7), bylo možno dovodit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a následně také příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, která byla pokryta zaviněním, a to formou úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť bylo zjištěno, že obviněný chtěl způsobem v zákoně uvedeným zjištěný následek způsobit. Takový závěr učinil soud prvního stupně na základě výpovědi svědků a také na základě listinných důkazů, které v rámci dokazování k důkazu provedl. Vycházel přitom z nájemní smlouvy o nájmu pozemků v katastrálním území M., ze dne 2. 6. 1993, uzavřené mezi pronajímatelem - Okresním úřadem M.- a nájemcem, tj. firmou obviněného, a to k hornické činnosti, která byla následně povolena rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Kladně dne 24. 11. 1997 (č. l. 200, 201, 210, 212). Dále vycházel z protokolu o kontrolním dnu konaném dne 4. 6. 2004 (č. l. 221) v dobývacím prostoru T., jehož se zúčastnil i obviněný, při kterém vznikly na straně obce M. jako pronajímatele a vlastníka uvedených pozemků pochybnosti o překročení hranic části pozemku vyňatého k těžbě dřeva, která byla nakonec potvrzena i v rámci jednání, které se konalo dne 18. 8. 2005 na Obecním úřadě v M., mimo jiné i za účasti právního zástupce obviněného, který souhlasil se závěrem, že na pozemku došlo k odtěžení části stromů cca 50 m³ a že tedy podnět obce M. je oprávněný. Nakonec již dne 25. 11. 2004, tedy před tímto jednáním, nabídl obviněný náhradu za odtěžené dřevo ze svého pozemku v katastrálním území M. (č. l. 227). Pro závěr, že došlo k překročení těžebního prostoru obviněným, svědčí i vyjádření Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem ze dne 13. 12. 2005 (č. l. 182) a i pokuta uložená obviněnému Českou inspekcí životního prostředí dne 7. 2. 2006, a to za ohrožení a poškození životního prostředí, jehož se dopustil v letech 2004 - 2005, a to v souvislosti s činností na pozemku v k. ú. obce M. (č. l. 272, 273). V této souvislosti nelze pominout (na tento listinný důkaz odkázal odvolací soudu na str. 5 svého odůvodnění) zápis z pracovní porady firmy S. P., s. r. o., ze dne 15. 10. 2003, z něhož vyplynulo, že při kontrole lomu T. dne 3. 10. 2003 bylo zjištěno, že došlo k těžbě dřeva na pozemku patřícímu obci M. (č. l. 327).

Ze shora uvedených skutkových zjištění tedy soud učinil správný závěr o tom, že pokud obviněný dal následně po tomto datu souhlas a pokyn k těžbě dřeva z pozemku obce M. (tak jak byl uznán vinným), činil tak s vědomím, že tímto jednáním obci, tj. vlastníkovi pozemků, způsobí škodu. V kontextu výše uvedeného poté není podstatné, jakým způsobem obviněný s vytěženým dřevem naložil, tj. zda je odvezl, spálil, či jinak vytěžené dřevo realizoval, neboť podstatné je to, že je odňal z dispozice vlastníka a tímto mu způsobil škodu nikoli malou. Trestní odpovědnosti obviněného nemohlo zbavit ani jeho tvrzení o tom, že v podstatě dřevo zůstalo na místě, neboť toto nemělo oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud se na str. 4 až 5 odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal také s námitkami obviněného spočívajícími v tom, že v posuzovaném případě z hlediska trestně právní represe (znovu tuto námitku uplatnil v rámci podaného dovolání) nebylo soudy dostatečně zohledněno, že se jednalo o stanovený dobývací prostor, který podléhá zvláštnímu režimu užívání a ochrany a kde výkon takových práv předpokládá i vznik případných škod, což představuje v daném případě okolnost vylučující protiprávnost jeho jednání, a také s tvrzením obviněného, že soudy nevzaly v úvahu, že existence dobývacího prostoru vylučuje existenci hospodářského lesa, stejně jako existenci lesního pozemku. Soud druhého stupně v kontextu shora uvedených námitek uvedl, že „obžalovanému v této souvislosti jistě určitá práva příslušejí, musí se jich ovšem domáhat legální cestou a při zachování práv ostatních účastníků“ a dále „že pozemek v k. ú. M. je bez jakýchkoliv pochybností vlastnictvím obce M., stejně jako porost, že tento nebyl vyjmut z lesního půdního fondu, jednalo se tedy o hospodářský les, obcí nebyl obžalovanému pronajat a přesto obžalovaný bez vědomí obce a bez jejího souhlasu vytěžil na ploše 3 ha 123 m³ vzrostlých stromů……“. Za této situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oběma soudům nelze vytknout, že by vzniklé právní vztahy řešily na úkor jednoho z jejich účastníků prostředky trestního práva (jako prostředku ultima ratio).

V této souvislosti, tj. pokud jde o námitku obviněného vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku oběmi soudy, Nejvyšší soud uvádí následující:

Pokud si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem škodu nikoli malou, dopustí se trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jak bylo zcela správně soudy v projednávané trestní věci posouzeno, a nikoliv trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jak se domnívá dovolatel, když v rámci svých dovolacích námitek připustil, že skutek popsaný ve skutkové větě vykazuje formální znaky této skutkové podstaty trestného činu. Použití ustanovení § 257 odst. 1 tr. zák. by přicházelo v úvahu toliko za situace, kdyby bylo prokázáno, že škoda vznikla poškozenému zničením či poškozením jeho věci, nebo by se jednáním pachatele stala věc patřící poškozenému neupotřebitelnou, což se ale v daném případě nestalo.

Pokud jde o námitku dovolatele týkající se nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, tak Nejvyšší soud opět poukazuje na skutečnost, že i tuto námitku již řešil v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně (k tomu viz str. 7 a 8 odůvodnění rozhodnutí. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 SbRt., podle něhož již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, se uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. O takovou situaci podle Nejvyššího soudu v posuzovaném případě nejde, zvláště když pro takový závěr nesvědčí výše způsobené škody, okolnosti případu, za nichž byl trestný čin spáchán, ani míra zavinění obviněného.

K námitce obviněného stran promlčení trestního stíhání podle § 67 tr. zák. a kvalifikace pokračujícího deliktu Nejvyšší soud uvádí, že podrobně se k těmto otázkám vyjádřil soud odvolací na straně 4 odůvodnění rozhodnutí. Nicméně Nejvyšší soud jako soud dovolací toliko argumentaci soudu odvolacího doplňuje v následujícím:

Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 17. 10. 2006 (obviněnému doručeno dne 23. 10. 2006 - č. l. 9 - 10 verte) pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přičemž jednání tam popsaného se měl obviněný dopustit v době od počátku roku 2004, nejdéle do 4. 6. 2004, a to dvěma útoky, kdy v jednom případě měl nechat vytěžit ke škodě obce M. 20 m³ vzrostlých modřínů v hodnotě 22.000,- Kč na části vyjmuté z lesního půdního fondu a v druhém případě 123 m³ modřínů, smrků a buků v hodnotě 94.845,- Kč, v části nevyjmuté z lesního půdního fondu, čímž měl celkově obci M. způsobit škodu ve výši 116.845,- Kč. Promlčecí lhůta pro trestný čin podle § 247 odst. 2 tr. zák. činí podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. 5 let, neboť horní hranice uvedené trestní sazby činí 3 roky odnětí svobody. To znamená, že konec promlčecí lhůty by nastal dnem 4. 6. 2009. Pokud tedy bylo trestní stíhání zahájeno datem shora uvedeným, nemohlo být jednání promlčeno. U pokračujícího trestného činu, kterým jednání obviněného bez pochybností ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. bylo, neboť bylo spojeno blízkou souvislostí časovou, stejným způsobem provedení (terénní úprava cesty k ložisku), stejným předmětem útoku (těžba vzrostlých stromů na pozemku patřící obci M.) a jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotícím záměrem naplňujícím znaky trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., byl trestný čin dokonán jeho posledním jednáním. Pro případ, že by se i jednalo o dva samostatné trestné činy, tzn. že první by byl spáchán před 15. 10. 2003, bylo by nutno vycházet z ustanovení § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zák., neboť dalším jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a nikoliv trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jak bylo naznačeno již shora, a nadále by počala běžet nová promlčecí lhůta v trvání pěti let.

Ani poslední námitce dovolatele vztahující se k promlčení nároku poškozené obce M. (§ 106 OZ) nemohl Nejvyšší soud přiznat opodstatnění a ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně i se závěrem, který ve věci učinil soud odvolací. K námitce dovolatele Nejvyšší soud toliko pro úplnost uvádí následující:

Adhézní řízení je součástí trestního řízení, v němž se projednává uplatněný nárok poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem, který je svou podstatou nárokem občanskoprávním. Rozhoduje se o něm v rámci trestního řízení v souvislosti s rozhodováním o vině a trestu obviněného a je podmíněn návrhem poškozeného. Soud rozhoduje o uplatněném nároku na náhradu škody podle hmotně právních předpisů jiných, než trestních, ale procesním postupem podle trestního řádu, tedy ve formě trestního řízení. Tam, kde není trestní odpovědnost vázána na porušení právních norem z jiného odvětví práva, než je trestní právo, je třeba dovodit též právní základ nároku poškozeného na náhradu škody. U běžných majetkových trestných činů (např. § 247, § 250 tr. zák.) je třeba vyvozovat nárok na náhradu škody z ustanovení § 420 a násl. OZ., neboť občanský zákoník je základním a obecným právním předpisem upravujícím institut náhrady majetkové škody. Ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. poskytuje toliko procesní rámec soudu, aby mohl rozhodnout o jiné otázce než o vině a trestu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud pachatele pro trestný čin, kterým pachatel způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok učiněn včas. Nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží pachateli vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž pachatele uznává vinným, a škoda v uvedené výši nebyla dosud uhrazena.

Zákonnou překážkou přiznání nároku na náhradu škody je okolnost, že je toto právo již promlčeno podle občanského zákoníku. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (§ 100 OZ).

Z ustanovení § 106 odst. 1 OZ se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí lhůta). Podle odstavce druhého ustanovení § 106 OZ se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za 10 let ode dne, kdy k události, z níž škoda vznikla, došlo (tzv. objektivní promlčecí lhůta). Subjektivní i objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Lze tedy dovodit, že v případech, kdy uplynou do uplatnění práva na náhradu škody více jak dva roky subjektivní promlčecí doby a škůdce namítne v soudním řízení promlčení, právo na náhradu škody se promlčí, i když jde o škodu způsobenou úmyslně, kdy se jinak uplatňuje objektivní desetiletá promlčecí doba.

Pro počátek běhu subjektivní dvouleté lhůty podle § 106 odst. 1 OZ je rozhodné, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoliv o protiprávním úkonu či škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování, kdy se poškozený dověděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nestačí tedy pouhá možnost dozvědět se o vzniklé škodě – srov. R 38/75 SbRc), což znamená, že se poškozený dověděl o majetkové újmě a rozsahu, který lze objektivně vyčíslit v penězích. Vědomost poškozeného o škodě nemusí z časového hlediska spadat vždy v jedno s protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodnou událostí (viz komentář k občanskému zákoníku - § 106 - rozhodnutí S IV (s. 632).

V posuzované trestní věci je nesporné, že objektivní desetiletá promlčecí doba podle § 106 odst. 2 OZ počala běžet od spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť se jedná o trestný čin úmyslný a jedním z jeho znaků je způsobení škody, tj. od 4. 6. 2004. Nicméně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 106 odst. 1 OZ bylo možno stanovit dnem 2. 11. 2005, tj. dnem, kdy byla škoda vyčíslena odborným vyjádřením lesního správce K. P., jak správně dovodil i soud prvního stupně (č. l.173), neboť teprve tímto vyjádřením se poškozený dověděl o rozsahu škody, kterou bylo možno vyčíslit v penězích a bylo by ji možno uplatnit v rámci občanskoprávního řízení. To znamená, že konec dvouleté promlčecí lhůty by připadl na den 2. 11. 2007. Pokud poté poškozený uplatnil nárok na náhradu škody dne 22. 5. 2007, před zahájením dokazování u soudu prvního stupně (č. l. 425), tedy řádně a včas, jak mu toto ukládá i ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř., lze mít zato, a to vzhledem k výše uvedeným důvodům, že k promlčení jeho práva na náhradu škody nedošlo. Obviněný námitku promlčení uplatnil až dne 21. 2. 2008 v rámci závěrečného návrhu před soudem prvního stupně.

V kontextu výše uvedeného je patrno, že soudu nebránila žádná zákonná překážka k tomu, aby výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k náhradě škody, a to ve výši vyplývající z výroku o vině, jímž byl uznán vinným.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl dovolateli přisvědčit, že napadené rozhodnutí (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku či v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněným. Jak již bylo uvedeno shora, dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn až v doplňku dovolání, nicméně po zákonné lhůtě uvedené v ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. Proto se již Nejvyšší soud tímto nebyl oprávněn zabývat.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí ani vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení mu předcházejícím nedošlo k vadám zakládajícím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod přitom nezaložil svým rozhodnutím ani odvolací soud. Dovolání obviněného L. P. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 27. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-