JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 132/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání L. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 89/2007 ze dne 9. 10. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 10/2000 ze dne 15. 6. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.) ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaný (v bodech 1 a 2) a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem „obchodní živnost – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ v trvání čtyř roků.

O odvolání L. Š. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 2 To 89/2007 ze dne 9. 10. 2007, a to tak, že podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jej jako nedůvodné zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal L. Š., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že si je vědom toho, že jej nemůže směřovat do skutkových zjištění a hodnocení důkazů, byť s nimi nesouhlasí, že nemůže namítat ani porušení práva na zákonného soudce, když byl odňat soudci soudu 1. stupně proto, že oproti soudu odvolacímu odlišně hodnotil důkazy. Takto byla porušena klíčová zásada, že hodnocení důkazů je výsadou soudu prvního stupně, když až nový senát soudu prvního stupně rozhodl dle přání odvolacího soudu. Jako právně relevantní lze hodnotit jeho námitku, že odvolací soud zamítl odvolání, ač měl uvažovat o tom, zda soud prvního stupně při právní kvalifikaci zjištěného skutkového děje postupoval v souladu s ust. § 88 odst. 1 tr. zák.. Skutek byl totiž spáchán již v roce 1994, ale až po šesti letech bylo ve věci nařízeno hlavní líčení a poprvé bylo rozhodnuto po sedmi letech. Přitom skutečnost, že nynější odsuzující rozsudek byl vynesen po třinácti letech od zjištěného skutku, měla dle něj vést soudy k úvaze, zda stupeň společenské nebezpečnosti skutku je stále tak vysoký, aby bylo třeba použít kvalifikovanou skutkovou podstatu. Je přesvědčen, že skutek měl být kvalifikován pouze dle ust. § 148 odst. 2, eventuelně i odst. 3 písm. c) tr. zák. a v rámci takovéto trestní sazby měl být ukládán i trest. Trest, jenž mu uložen byl, považuje s ohledem na řečené za zcela nepřiměřený. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené rozhodnutí přezkoumal a ve smyslu § 265k a § 265l tr. ř. jej zrušil a vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že bez ohledu na případné vyhodnocení poměru zaviněné prolongace předmětného trestního řízení na dovolatelově straně a na straně soudů nelze jinak, než se přiklonit k odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně na jeho č. l. 12, kde je uvedeno, že délka řízení může najít svůj odraz toliko v délce uloženého trestu (viz i rozhodnutí NS ČR sp. zn. 5 Tdo 178/2002). Je tedy zřejmé, že délka trestního řízení nemůže mít vliv na okolnosti určující stupeň společenské nebezpečnosti souzeného jednání. Dodala, že za stavu, že se dovolatel svými třemi skutky dopustil ve dvou případech dokonaného neoprávněného vylákání daňové výhody ve výši dvojnásobek škody značného rozsahu převyšující a ve třetím případě na tomtéž právním podkladě ve spolupachatelství s jinou osobou ohrozil stát v rozsahu až čtyři a půl násobně takovou kvalifikovanou okolnost, podmiňující použití vyšší trestní sazby, překračující, není důvodu k pochybnostem, zda je v daném případě na místě použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák., resp. k úvahám o jejím zmírnění. Maximum možného v uvedeném směru již představuje použití časové výjimky z působnosti trestního zákona, spojené s aplikací trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., které má pro dovolatele právě z hlediska posunuté hranice uvedeného kvalifikačního znaku jednoznačně příznivější dopad. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání oobviněného L. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a souhlasila, aby takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu druhého stupně dovolatel v dané věci k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně namítl, že vzhledem k tomu, že trestní řízení v jeho případě trvalo nepřiměřenou dobu, jednání, za nějž byl uznán vinným, by mělo být posuzováno v souladu s ust. § 88 odst. 1 tr. zák. jen jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, příp. odst. 3 písm. c) tr. zák., a v rámci příslušné trestní sazby by mu měl být uložen i přiměřený trest. Jeho námitky tak lze považovat za právně relevantní, nicméně jim nelze přisvědčit.

V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení činu v rozhodnutích soudů obou stupňů je správné, neboť jím byly naplněny jak znaky objektivní, tak i subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 2, odst. 4 tr. zák. Ze skutkových zjištění vyšlo bez jakýchkoliv pochybností najevo, že dovolatel v roce 1994 celkem třikrát vylákal (či se o to jako spolupachatel pokusil) výhodu na dani z přidané hodnoty (dále jen DPH), když příslušnému finančnímu úřadu v Brně předložil falešné doklady mající dosvědčovat údajné obchody s nejrůznějším zbožím, na základě nichž mu měl údajně vzniknout nárok na vrácení tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové částce 15.002.229,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přitom plyne, že dokazování spáchaného skutku bylo vzhledem k jeho složitosti velmi obsáhlé a dlouhé, když v jeho rámci musely soudy opatřit velké množství důkazů. Tento fakt společně s dovolatelovou částečnou nepřítomností pak způsobily, že trestní řízení v jeho případě si vyžádalo dobu téměř třinácti let, během nichž byly rozsudky soudu prvního stupně z důvodu nutnosti opakovaného doplnění dokazování (což ovšem nelze považovat za porušení zásady zákonného soudce) soudem odvolacím opakovaně rušeny a věc vracena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Jelikož se dovolateli opakovaně nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, muselo toto být několikrát odročeno (červenec a srpen 2000, červenec 2001) a následně soud rozhodl, že trestní stíhání proti dovolateli povede jako proti uprchlému. Poté, co se dovolatel v červenci 2002 dostavil a prohlásil, že chce být hlavnímu líčení přítomen, byla dosavadní rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně v souladu s ust. § 306a tr. ř. zrušena a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení, z něhož se dovolatel opět kvůli své nepřítomnosti omlouval. Jak již shora řečeno, vzhledem k náročnému procesu obstarávání důkazů byly pak, z větší části v přítomnosti dovolatele, soudem prvního stupně opakovaně vydávány rozsudky o zproštění obžaloby, které byly odvolacím soudem rušeny a věc vracena k novému projednání a rozhodnutí. Dovolací soud však konstatuje, že konečné zjištění skutkového stavu vychází zcela správně a přiléhavě ze všech provedených důkazů a tvoří zcela dostatečný podklad pro následně přijaté právní posouzení skutků soudy obou stupňů, s nimiž se takto lze jednoznačně ztotožnit.

O vině dovolatele, jak na základě studia spisu dovolací soud zjistil, svědčí celá řada na sebe vzájemně navazujících důkazů, za všechny lze jmenovat především výpověď pracovnice finančního úřadu svědkyně M., společníka společnosti B. svědka R., celních deklarantek svědkyň B. a R., svědků P. K., D. V., V. V. a L. V. aj., které beze všech pochybností potvrdily, že obchodní transakce, na základě jejichž provedení měl dovolateli příslušet nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH, na příslušných úřadech doprovázel falešnými doklady ze společností, které s nimi ve skutečnosti neměly nic společného. Soudy tak vzaly za prokázané, že subjekty na straně dodavatelů i odběratelů bylo nutno považovat za subjekty neexistující, smyšlené či sice skutečně existující, které ale s danými obchody neměly nic společného. Stejně tak zboží, které mělo být předmětem obchodů, bylo zbožím jednak bez hodnoty, jednak zbožím neodpovídajícím svou kvalitou ceně udávané v příslušných dokladech o jeho dalším prodeji na Slovensko odběratelům, kteří vůbec neexistovali. Vzhledem k rozsáhlosti trestné činnosti, jakož i k výši způsobené škody (či pokusu o ni), tak dovolací soud souhlasí i s právním hodnocením skutku, jak jej provedly soudy obou stupňů, když škoda svou výší několikanásobně přesahuje hranici škody velkého rozsahu a odůvodňuje proto použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., když takto je rozhodně skutečností, která pro svou závažnost podstatně zvyšuje celkový stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Především vzhledem k tomuto faktu tak nelze připustit, aby jednání bylo kvalifikováno pouze jako základní skutková podstata uvedená v odst. 2, příp. jako kvalifikovaná skutková podstata uvedená v odst. 3 ust. § 148 trestního zákona. Tento postup nemůže v daném případě ospravedlnit ani délka trestního stíhání, která v dané věci sice činila třináct let, nicméně, jak již bylo řečeno, z valné části byla příčinou i dovolatelova dlouhodobá nepřítomnost v České republice, kvůli níž bylo nutné přistoupit po opakovaném odročování termínu konání hlavního líčení k vedení trestního stíhání proti němu jako proti uprchlému. Skutečnost, že konečný rozsudek byl přijat až po tak dlouhé době, nemůže být sama o sobě ani důvodem k ukládání výrazně mírnějšího trestu odnětí svobody. V této souvislosti pak nutno upozornit i na to, že pokud dovolateli hrozil trest odnětí svobody pět až dvanáct roků, je třeba trest ve výši sedmi roků považovat za trest uložený výrazně při dolní hranici příslušné trestní sazby. Na jeho přísnost pak nelze usuzovat ani z toho, že tento je uložen společně s trestem zákazu činnosti, jehož uložení je vzhledem k charakteru trestného jednání více než pochopitelné. V této souvislosti upozorňuje pak dovolací soud rovněž na skutečnost, že úvahy o tom, zda uložený trest je nepřiměřeně přísný, nejsou z hlediska vymezení dovolacích důvodů obsažených v ust. § 265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. namístě za předpokladu, že ve věci byla respektována ustanovení zákona týkající se druhu a výše ukládaného trestu.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 12. March 2008