JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1301/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2006 o dovolání podaném J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 To 1080/2005 ze dne 17. 1. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 59/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 27 T 59/2005 ze dne 22. 9. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podal J. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 4 To 1080/2005 ze dne 17. 1. 2006 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal J. Š. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. Ohledně prvně uplatněného důvodu uvedl, že rozsudek soudu I. stupně je neúplný proto, že obsahuje sice potřebné výroky, ale ty jsou v důsledku vad zcela nepřezkoumatelné, když jeho obsahem jsou tzv. souhrnná zjištění, kdy v odůvodnění tento soud uvádí, co vyplynulo z dokazování jako takového, aniž hodnotí důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti tak, jak je mu uloženo trestním řádem, přičemž podle jeho názoru je takovýto způsob hodnocení důkazů nezákonný a nepřípustný. Co se týká druhého z dovolacích důvodů, měl by se dovolací soud zabývat tím, zda tak markantní rozpory ve skutkových závěrech prvostupňového soudu nemusí vést soud odvolací ke zrušení vadného rozsudku a zda, pokud odvolací soud odvolání zamítne, je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dále namítl, že soud prvého stupně vzal za prokázané skutečnosti, které z provedených důkazů jednoznačně nevyplynuly ani nevyšly v řízení jinak najevo a pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. S takto vadným a nezákonným přístupem provádění a hodnocení důkazů se pak Krajský soud v Českých Budějovicích ztotožnil, ale přehlédl jím namítané a vytýkané vady, když nehodnotil důkazy v celém souhrnu a souvislostech tak, jak to má na mysli ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud dle jeho názoru nerespektoval ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., když neprovedl důkazy potvrzující jeho obhajobu a vyvracející závěry a spekulace, na nichž byl postaven rozsudek soudu I. stupně. Jedná se o doplnění výpovědi poškozené H. k okolnostem, za nichž ji měl násilím vysvléknout a přinutit k souloži za současné absence jakýchkoliv stop násilí na jejím oblečení a těle, když je nemožné, aby přes její aktivní fyzický odpor za situace, kdy tato stála, z ní stáhnul kalhotky a sukni. Tato svědkyně měla být rovněž vyslechnuta k důvodům, proč policejním orgánům a soudu uváděla vědomě nepravdivé skutečnosti ohledně množství jejího telefonického kontaktu s obviněným, proč zamlčela kontakt se svým vedoucím, svědkem Š., bezprostředně po údajném znásilnění a konečně k jejímu osobnímu vztahu s tímto svědkem. Má dále na mysli doplnění dokazování o zprávu společnosti O. M., a. s., kterou by jako nesprávná byla vyvrácena spekulace soudu I. stupně o tom, že v přehledu telekomunikačního provozu nejsou uvedena nepřijatá volání. Je přesvědčen o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v podstatné části ovlivněno tím, že tehdejší předseda senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích, který rozhodoval v I. stupni, JUDr. D. P., Ph. D., byl v době rozhodování odvolacího soudu již pracovně zařazen na Krajském soudu v Českých Budějovicích. Pokud by soud odvolací dal za pravdu odvolacím námitkám a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, musel by ji znovu posoudit, příp. věc přikázat jinému senátu, který by znovu musel provést celé hlavní líčení znovu. Je tak názoru, že odvolací soud nadřadil organizační či personální otázky zásadám a požadavkům na zákonný a spravedlivý proces. Zákonu odporující bylo i hodnocení důkazů. Tak neobstojí závěr odvolacího soudu, že se při své návštěvě v kanceláři poškozené mohl dostat k lístečku s jejím telefonním číslem proti její vůli či bez jejího vědomí. Poukázal i na rozpory ve výpovědi poškozené ohledně telefonického kontaktu s ním, když tato spolu se svědkem Š. si rovněž vymýšlí tisíce či stovky nepřijatých telefonických hovorů a tito též zamlčují kontakt mezi sebou bezprostředně po tvrzeném znásilnění. Rozpory jsou i mezi výpovědí poškozené a výpověďmi svědků H., K. a Š. ohledně okolností jeho návštěvy u ní. Soud I. stupně nevyvodil odpovídající závěry ani z toho, že výjezdová skupina policie provedla ohledání v domě poškozené velmi povrchně a že teprve na podnět jeho obhájce byly zjišťovány další stopy. Soud I. stupně rovněž nesprávně hodnotil hodnověrnost výpovědi svědkyně – poškozené H., když jí uvěřil, a to přes řadu skutečností, které byly objektivně zjištěny, a které její hodnověrnost podstatně snižovaly či zcela vylučovaly. V této souvislosti upozornil na to, že tato nedokázala vysvětlit, jak se lísteček s jejím telefonním číslem dostal do jeho držení a dále na okolnosti jejich rozhovoru a následného kontaktu. Její hodnověrnost byla zeslabena i tím, že zpráva mobilního operátora jednoznačně vylučuje její tvrzení, že by jí dovolatel měl volat: „… snad tisíckrát“. Poukázal rovněž na nevyjasněnou úlohu svědka Š. v celé události, kterému po údajném znásilnění měla poškozená volat jako prvnímu a který ji měl po události navštívit, ač v přípravném řízení oba uvedli, že o celé události spolu hovořili až druhý den poté. Rozpory ve výpovědích poškozené spatřuje též v tom, co tato uváděla ohledně jeho znalosti místa jejího bydliště, důvodech jeho návštěvy u ní, jakož i toho, jak se do její výpovědi dostal údaj o tom, že se vzdálila z kuchyně na poměrně dlouhou dobu, kdy byla přidat palivo do kamen v přízemí. Nesouhlasí ani se závěrem soudu, že poškozená podlehla jeho údajnému násilí v obavě o zdraví svých psů, když poukázal na to, že z její výpovědi plyne, že při vstupu do domu měl z nich vyjádřit obavu, ale při údajném násilném jednání do jednoho z nich měl kopat a odstrkávat jej rukou. Rozpor spatřuje i v tom, že dle výpovědi poškozené tato měla jako prvnímu volat svědku K., ale z důkazů následných mělo vyplynout, že první telefonický kontakt a rozhovor učinila se svědkem Š. Dle jeho názoru bylo možno z provedených důkazů učinit spolehlivě závěr pouze ten, že se s poškozenou znal, že jí několikrát telefonoval a že ji navštívil daného dne v jejím domě, kde došlo k pokusu o soulož mezi nimi. Soud použil ke zhodnocení věrohodnosti poškozené závěry ze znaleckých posudků znalců PhDr. Š. a MUDr. Ch., CSc., aniž tyto konfrontoval s nepravdami a uvedenými rozpory. Ze znaleckého posudku se podává, že byla u ní diagnostikována posttraumatická stresová porucha, když dle soudu tato vznikla v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele, ovšem on se domnívá, že takový závěr znalci neučinili, neboť dle jejich závěrů se mohlo jednat o stres jakéhokoliv charakteru. Dovolatel dále nesouhlasí se závěry soudu I. stupně, že jeho trestná činnost má být prokazována výslechy svědků Š., K. a H., jelikož všichni tito vypovídali pouze o tom, co jim o celé události řekla poškozená, navíc svědek Š. v přípravném řízení uváděl, že se o události dozvěděl následující pracovní den z telefonického rozhovoru se svou podřízenou H., avšak při hlavním líčení vyplynulo z jeho výslechu, že tento byl prvním, se kterým poškozená po události telefonicky hovořila a kdo ji doma navštívil. Svědek H. rovněž neprokazuje jeho trestnou činnost, když tento uvedl, že poškozená nosila v chladném počasí tepláky, příp. domácí oblek, ale zrovna při návštěvě dovolatele měla na sobě vyzývavé oblečení (krátkou minisukni a háčkovanou halenku s velkými oky bez podprsenky). Dalším důkazem, jehož obsah je v rozporu se skutkovými závěry soudu I. stupně, je zpráva společnosti O. M., a. s., o provozu mobilního telefonu poškozené a jeho, která vylučuje desítky, stovky či tisíce marných pokusů o volání poškozené, podporuje jeho výpověď v tom, že jí opakovaně volal a především usvědčuje poškozenou ze lživé výpovědi vztahující se k zamlčení telefonického kontaktu se svědkem Š. Soud I. stupně podle jeho mínění v odůvodnění svého rozsudku uvádí také pouze některé, ty méně podstatné skutečnosti svědčící o nevěrohodnosti poškozené. Podstatná otázka, za jakých okolností došlo k souloži, jež ve světle nedostatků ve skutkových zjištěních a nedůsledností a nezákonností při činění skutkových závěrů a hodnocení důkazů zůstávala jednoznačně a bez důvodných pochybností nezodpovězena, musela vést soud k závěru, že jeho vina nebyla bezpečně a bez důvodných pochybností prokázána a že skutkové závěry o jeho vině nelze učinit bez důvodných pochybností. Je přesvědčen, že listinné důkazy, jako protokol o ohledání místa činu, náčrtky s fotodokumentací, protokoly o vydání věci, odborná vyjádření, lékařské zprávy a písemné zprávy, jeho trestnou činnost neprokázaly, a naopak vyvrací hodnověrnost výpovědi poškozené a jeho tvrzení podporují. O jeho vině nesvědčí ani nalezené biologické stopy, ani fotodokumentace těla poškozené, ani lékařské zprávy. Vzhledem k uvedeným nedostatkům rozsudku soudu prvého stupně, jakož i vzhledem k nedostatkům ve skutkových zjištěních tohoto soudu je názoru, že rozsudek soudu I. stupně neměl před Krajským soudem v Českých Budějovicích obstát. Všechny vytýkané vady rozsudku soudu I. stupně, měly tedy vést odvolací soud k tomu, aby byl prvostupňový rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí tak, aby pro odvolací soud bylo zřejmé, jakými úvahami v souladu se zákonem byl veden. Je tedy přesvědčen, že v daném řízení byly napadený rozsudek, jakož i usnesení odvolacího soudu vydány na základě vadného postupu řízení, kdy byla porušena důležitá procesní ustanovení a je pochybné, zda by se při jejich dodržení dospělo ke stejným rozhodnutím tak, jak je učinil soud prvého i druhého stupně, zejména má na mysli neprovedení důkazů výslechem doplňujících svědků a způsob hodnocení důkazů, jakož i nedostatky písemného vyhotovení rozsudku. Je mu známo, že v rámci dovolacího řízení se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění soudem nalézacím, ani soudem odvolacím, přesto způsob, jakým tyto soudy dospěly k rozhodnutí o jeho vině, se dotýká jeho práva na to, aby věc byla rozhodnuta spravedlivě. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a vrátil tomuto soudu s tím, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby předseda senátu dovolání přezkoumal s ohledem na možný postup dle § 265h odst. 3 tr. ř. a dospěje-li k závěru, že jsou podmínky pro takový postup splněny, aby věc předložil Nejvyššímu soudu, který by odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl napadeným rozhodnutím uložen.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky. Ve svém vyjádření uvedla, že dovolatel se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když se v rámci tohoto nelze domáhat zproštění obžaloby proto, že dovolatel tento výrok o vině postrádá. Proto takto podloženou dovolací argumentaci nelze uznat za věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Navíc je z napadeného usnesení i rozsudku soudu prvního stupně dle ní zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Ohledně dovolatelem uplatněného druhého dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedla, že tento není dán v jeho první alternativě, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o odvolání rozhodl ve veřejném zasedání po přezkumu podle hledisek stanovených zákonem a své závěry vyjádřil výrokem, jímž v souladu s ustanovením § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Nejde ale ani o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, která dopadá na ty případy, kdy odvolací soud zkoumal napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej. Pak je možno uplatnit tento dovolací důvod jen tehdy, byl-li v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., z nichž důvod deklarovaný dovolatelem, ani žádný jiný, nebyl relevantním způsobem uplatněn. Z uvedeného důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání J. Š. rozhodl tak, že jej odmítne a současně, aby takto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání dle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tak spočívá ve dvou alternativách. Podle první nebyl učiněn výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody – podat dovolání může v jeho zájmu ovšem jen nejvyšší státní zástupce). Druhou variantou pak je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu bez uvedení příslušného zákonného ustanovení (srov. § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném rozhodnutí (výroku) soudu prvního stupně, dovolatel namítl především nesprávné hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí jako takových, když výpověď samotné poškozené pokládá za nevěrohodnou. Z této skutečnosti dovozuje svou nevinu s tím, že provedeným dokazováním nebyly jednoznačně prokázány skutkové závěry tak, jak k nim dospěl soud prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně považuje ve smyslu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za neúplný proto, že v něm není obsažen výrok o jeho nevině. Oba soudy však zejména v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, zabývaly se i namítanou nevěrohodností výpovědí poškozené. Poukázaly v této souvislosti i na další důkazy, především pak na výpovědi dalších svědků, z nichž nepochybně vyplynulo, že by si poškozená nebyla schopna protiprávní jednání dovolatele vymyslet, což spolu s provedenými znaleckými posudky svědčí o její věrohodnosti. Co se týče rozsahu vedeného dokazování v řízení před soudem prvního stupně a následného vyhodnocení provedených důkazů, má Nejvyšší soud za to, že těmto nelze nic vytýkat a stejně tak nelze nic vytýkat ani právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, když se zjevně nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Dovolací soud musí ovšem upozornit na to, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku výše uvedené námitky podřadil pod dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. zcela neopodstatněně. Ohledně prvního z nich má za to, že rozsudek soudu prvního stupně je neúplný proto, že výroky v něm obsahují vady, jež je činí nepřezkoumatelnými a které spočívají v tom, že rozsudek neobsahuje výrok o jeho nevině, k němuž měl soud prvního stupně dospět po řádném provedení a zhodnocení důkazů. Takovou námitku ovšem nelze uplatnit v rámci jím zvoleného dovolacího důvodu dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jakož ani v rámci žádného jiného z dovolacích důvodů obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Vymezený dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve druhé alternativě totiž míří na případy, kdy výrok v rozhodnutí neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, v případě rozsudku zejména náležitosti upravené v ustanovení § 120 až § 124 tr. ř. Z uvedeného je evidentní, že jím uplatněné argumenty této skutečnosti nevyhovují, neboť v rozsudku soudu prvního stupně žádná vada v tomto smyslu shledána nebyla. Napadenému rozhodnutí předcházející řízení není tak zatíženo vadou, jež by zakládala dovolací důvod dle citovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolací argumentaci v řešeném případě nelze proto následně podřadit ani pod uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť v řízení předcházejícím napadenému usnesení nebyl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl sice právně relevantně uplatněn v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ovšem je zjevně neopodstatněný.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Dovolací soud se nezabýval návrhem dovolatele na odklad výkonu trestu odnětí svobody, neboť takový návrh nebyl dle § 265h odst. 3 tr. ř. předsedou senátu soudu prvního stupně učiněn.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 08. November 2006