JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1284/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném 8. listopadu 2006 o dovolání podaném obviněnou E. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 6 To 425/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 637/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 5. 2005, č. j. 2 T 637/2004-353, byla obviněná E. B. uznána vinnou dvěma trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jež spočívaly v tom, že ad 1) výroku rozsudku obviněná „dne 21. 5. 2004 mezi 06.30 a 07.30 hodin v prostorách benzinové čerpací stanice, v kamionu v nestřeženém okamžiku nasypala do kelímku s kávou nezjištěnou omamnou látku a kávu podala řidiči kamionu C. B. G., tento se kávy napil a poté přes naléhání obžalované, aby zůstali ještě stát, s kamionem vyjel směrem na L. a kávu pil i během jízdy, v důsledku omámení pak s kamionovou soupravou kličkoval po silnici, vyjížděl i do protisměru, pak sjel s kamionem do pravého příkopu, kde havaroval, řidiči dalších vozidel, kteří na místě zastavili, přivolali telefonem policii a na tuto čekali ve svých vozidlech, C. B. G. a obžalovaná čekali v kamionu, policie na místo přijela asi po patnácti minutách a obžalovaná byla policisty odvezena do L., odkud odjela autobusem, C. B. G. poté zjistil, že obžalovaná mu odcizila z jeho peněženky 100 EUR a 35.000 maďarských forintů, které byly jeho vlastnictvím, a dále 110 EUR a 160.000 maďarských forintů, které byly majetkem jeho zaměstnavatele – firmy G. F. K. B.,“ a dále ve skutku podrobně popsaném ad 2) výroku rozsudku. V obou případech byla obviněná shora uvedenými trestnými činy uznána vinnou jako zvlášť nebezpečná recidivistka podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť se předmětného jednání dopustila přesto, že „byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 15. 12. 1998, č. j. 1 T 10/1998-639 za pokračující trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a další trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, a tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 4. 1999, z výkonu tohoto trestu pak byla dne 30. 1. 2003 usnesením Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 1 PP 199/2002 podmíněně propuštěna a zkušební doba jí byla stanovena na pět let.“ Podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák., za použití § 42 odst. 1 tr. zák. byla obviněná odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. H. odkázán s nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 6 To 425/2005, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody. V rozsahu tohoto zrušení pak podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně skutku pod bodem 2) napadeného rozsudku vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se obviněná při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) odsuzuje podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 8. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti odsuzující části shora citovaného rozsudku odvolacího soudu a zároveň proti nezrušenému výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná následně dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), d) a b) tr. ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že na podkladě dokazování provedeného ve věci lze dovodit jedinou nespornou skutečnost, a to, že poškozený C. B. G. jako řidič kamionu sjel do příkopu v dovolatelčině přítomnosti a jeho jízda po dobu několika minut předtím vykazovala známky nejistoty. Pro takový stav podle dovolatelky existuje celá řada vysvětlení, mimo jiné náhlá indispozice, únava apod. V průběhu řízení však nebylo podle ní prokázáno, že by poškozený požil nějakou toxikologicky významnou látku, a nebylo zároveň ani prokázáno, že by mu takovou látku podala dovolatelka. Závěr obou soudů, že se tak stalo, nebyl podle dovolatelky podložen žádnými důkazy a byl založen výlučně na hypotetické úvaze soudů. Takový postup ovšem podle názoru dovolatelky znamenal ignorování zásady „in dubio pro reo“ ve vztahu k presumpci neviny a současně je i projevem libovůle soudů, které své závěry učinily v přímém protikladu s provedenými důkazy. Podle přesvědčení dovolatelky ve skutečnosti nebylo možno dospět k závěru, že byl spáchán trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a tím méně, že tento trestný čin spáchala dovolatelka.

K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. došlo podle dovolatelky tím, že jí nebylo umožněno se plnohodnotně podílet na trestním řízení s ohledem na to, že v hlavním líčení před soudem prvního stupně i ve veřejném zasedání o jejím odvolání byla sice fyzicky přítomna, avšak její aktuální zdravotní stav a útlum v důsledku požitých léků jí neumožňoval jednání soudu vnímat a ani adekvátním způsobem reagovat. Zajištění její formální přítomnosti u hlavního líčení a veřejného zasedání proto za konstatovaných okolností znamenalo vytvoření téhož stavu, jako by její přítomnost u jednání soudu byla de facto znemožněna.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl pak podle dovolatelky naplněn tím, že předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. P. Š. jí nekorektními výroky dal najevo, že „bude souzena za to, co se stalo v minulosti, to je za skutek, za který již byla pravomocně odsouzena.“ S ohledem na projevy soudu vůči její osobě i vůči svědkům, jejichž svědectví jí prospívala, navrhovala, aby z projednávání věci byl předseda senátu JUDr. Š. vyloučen. Postup soudu totiž v daném případě vnímala jako presumpci své viny, jež vedl současně k jejím pochybnostem o dodržení zásad spravedlivého procesu.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 5. 2005, č. j. 2 T 637/2004-353, ve výroku o vině pod bodem 1) tohoto rozsudku, jakož i na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2005, č. j. 6 To 425/2005-406, pokud jimi byla uznána vinnou trestným činem dle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 41 odst. 1 tr. zák., jakož i výroky a rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž nejprve vyložil obsah dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř. Na tomto základě pak dovodil, že argumentaci dovolatelky nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jehož naplnění předpokládá, aby hlavní líčení či veřejné zasedání bylo konáno v rozporu se zákonem v nepřítomnosti obviněného, k čemuž v daném případě zcela evidentně nedošlo, neboť obviněná (dovolatelka) byla osobně přítomna nejen jednání o meritu věci konaném před senátem soudu prvního stupně, tak i projednání jejího odvolání před soudem druhostupňovým. Jestliže dovolatelka namítala, že nebyla schopna se plnohodnotně zúčastnit jednání soudu, pak je podle státního zástupce třeba takovou okolnost posuzovat např. na základě objektivních lékařských zpráv, a nelze klást rovnítko mezi tuto schopnost obviněného plnohodnotně se účastnit hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání na jedné straně a fyzickou nepřítomností obviněného na soudním projednávání věci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Pokud by obviněná podala dovolání jen z výše uvedeného důvodu, bylo by podle státního zástupce třeba dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. To podle státního zástupce platí i pokud jde o dovolací důvod uplatněný podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka se totiž na podkladě uvedeného hmotně právního dovolacího důvodu domáhala zjištění odlišných (pro ni příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování v úvahu. Právo na spravedlivý proces přitom podle státního zástupce není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 681/04). V posuzovaném případě podle názoru státního zástupce zároveň nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů. Naopak z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu se zásadami logiky, a to nejen v jejich jednotlivostech, ale i ve vzájemných souvislostech.

Podle státního zástupce uplatnila dovolatelka relevantně toliko dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., když dovolatelce byly okolnosti údajného vyloučení soudce JUDr. P. Š. známy již v původním řízení, a byly také obviněnou (dovolatelkou) namítnuty. To je ostatně zřejmé z usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 2 T 637/2004, kterým bylo podle § 30 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že předseda senátu JUDr. P. Š. není vyloučen z projednávání a rozhodování předmětné trestní věci. Výše uvedený dovolací důvod dovolatelka opřela o projevy soudu vůči její osobě a svědkům, jejichž svědectví jí mělo prospívat, aniž by však tyto projevy blíže specifikovala. Poměr předsedy senátu JUDr. Š. k projednávané věci spatřovala v jeho sdělení, že bude souzena za to, že se v minulosti dopustila obdobného skutku. Tato skutečnost byla však podle státního zástupce zjevná a namítanou okolnost (předcházející odsouzení) musel soud v daném případě vyhodnotit v souvislosti s otázkou zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce zdůraznil, že žádná skutečnost, že by předseda senátu soudu prvního stupně měl k dovolatelce jakýkoliv osobní vztah, však zjištěna nebyla. Podjatost soudce pak nelze dovozovat jen z toho, jak byly hodnoceny důkazy. Samotné hodnotící úvahy soudu v posuzovaném případě podle státního zástupce nijak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a rozhodně neskýtají jakýkoliv podklad pro pochybnosti o nestranném rozhodování soudu.

Státní zástupce proto své vyjádření shrnul tak, aby dovolací soud dovolání obviněné posuzované v jeho komplexnosti odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí lze podle § 265 r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněná E. B. je podle § 265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per nalogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o námitky směřující proti způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, kterým vytkla především to, že ignorovaly zásadu presumpce neviny vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř., přičemž existující pochybnosti nevyhodnotily v její prospěch, ale naopak k její tíži. Svá rozhodnutí pak podle dovolatelky založily na ničím nepodložených domněnkách a hypotetických úvahách. Na tomto základě dospěla dovolatelka k názoru, že byla uznána vinnou předmětnou trestnou činností, ačkoliv provedené důkazy předně neumožňovaly dovodit, že se inkriminovaný skutek vůbec stal, a tím spíše nedovolovaly ani závěr, že jej spáchala obviněná (dovolatelka).

Z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí (viz str. 6, 7 rozsudku odvolacího soudu a především str. 10, 11 rozsudku soudu prvního stupně) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě oba soudy v projednávané věci po zhodnocení provedených důkazů (jednotlivě i v jejich souhrnu) vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit, na kterých následně založily své právní závěry, že obviněná (dovolatelka) svým jednáním naplnila zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečná recidivistka podle § 41 odst. 1 tr. zák. Důvody svých rozhodnutí soudy zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. způsobem odpovídajícím zásadám formální logiky v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání v uvedené části uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Současně je třeba vzít zřetel na to, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť dovolatelka se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především zjištění skutečností pro ni podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předmětný dovolací důvod je proto dán za předpokladu, že v rozporu se zákonem bylo hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomností obviněného, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že by vzhledem k nesprávnému postupu soudu byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům, event. provedení dalších důkazů navrhovat (srov. přiměřeně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

V dané trestní věci ovšem byla přítomnost dovolatelky v hlavním líčení umožněna i zajištěna a dovolatelka se v obou případech jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího zúčastnila. Její námitky jsou v posuzovaném případě založeny na tom, že z důvodů jejích zdravotních obtíží či vlivem větších dávek utišujících léků nebyla schopna průběh jednání vnímat a reagovat, tzn. ani uskutečňovat procesní práva obviněného. Jestliže smyslem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je především to, aby umožněním jeho účasti v hlavním líčení nebo veřejném zasedání nebyl obviněný zkrácen ve svém právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, bylo (extenzivně vzato) možno v uvedeném případě námitky dovolatelky pod výše uvedený dovolací důvod podřadit. Při posuzovaní jejich opodstatněnosti však Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud k jejímu zdravotnímu stavu přihlížely, a otázku, zda je obviněná (dovolatelka) zdravotně způsobilá absolvovat jednání před soudem posuzovaly na podkladě obsahu příslušných lékařských zpráv (viz např. č.l. 385, 389, 400). Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 235 - 238, 286 - 288, 313/2 - 319, 346, 347 - 349) i veřejném zasedání konaném o odvolání obviněné (č. l. 401 - 404 ) je pak zřejmé, že dovolatelka jednak byla zastoupena obhájkyní, ale též sama byla vždy schopna na průběh jednání soudu aktivně reagovat, vyjadřovat se k prováděným důkazům a případně sama činit vyjádření či návrhy (viz č. l. 401, 403). Za tohoto stavu pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné uplatněné na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze v namítaném směru považovat za opodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před původním rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve smyslu citovaného dovolacího důvodu by ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení.

V posuzovaném případě byly formální podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. splněny, neboť obviněná (dovolatelka) podjatost předsedy senátu JUDr. P. Š. namítla již v původním řízení. Okresní soud v Lounech o ní rozhodl v hlavním líčení dne 11. 5. 2005 usnesením, sp. zn. 2 T 637/2004, podle § 30 odst. 1 tr. ř. a § 31 odst. 1 tr. ř. tak, že uvedený soudce není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněné E. B. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 6 To 264/2006, byla stížnost obviněné (dovolatelky) proti citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně zamítnuta.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl uplatněn právně relevantně. Z hlediska opodstatněnosti dovolatelčiných námitek je v obecné rovině nejprve nutno uvést, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, který mj. pro poměr k projednávané věci nemůže nestranně rozhodovat. Projednávanou věcí se rozumí skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít vždy zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajících objektivně a nestranně (v judikatuře srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 13/2002 - T 339 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). O takový poměr půjde především v případech, kdy soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně mohou-li mít na výsledku řízení osobní zájem apod. Naproti tomu sem - bez dalšího - nepatří poměr abstraktního rázu, spočívající v hodnocení důkazů soudcem a z něj vycházejícím právním názoru soudce, jako přístupu k projednávané věci, protože zde nejde o osobní poměr k věci samé.

V daném případě spatřovala dovolatelka poměr soudce (předsedy senátu) JUDr. P. Š. k věci ve skutečnosti, že soudcův přístup k její osobě i vůči svědkům, jejichž svědectví jí prospívala, byl – aniž by to blíže odůvodnila – podle jejího názoru nekorektní, přičemž jmenovaný soudce jí měl zároveň naznačit, že bude souzena za to, „co se stalo v minulosti“, tedy pro obdobný skutek, pro jaký již byla pravomocně odsouzena. Jeho postup proto vnímala jako presumpci své viny a vedl ji k pochybnostem, zda budou v řízení dodrženy zásady spravedlivého procesu.

S názorem dovolatelky o splnění podmínek pro vyloučení soudce JUDr. P. Š. se Nejvyšší soud neztotožnil. V předmětné trestní věci nebyly především zjištěny žádné skutečnosti svědčí o tom, že by soudce JUDr. Š. měl k projednávané trestní věci osobní vztah, jenž by vzbuzoval pochybnosti, zda bude rozhodovat nestranně. Přitom soud (tj. soudní senát, jejichž předsedou byl JUDr. Š.) aplikoval platné normy procesního a hmotného trestního práva a dospěl ve věci k určitým relevantním závěrům, jež se posléze staly předmětem přezkumu odvolacím soudem. Námitka týkající se údajně podjatého přístupu soudce JUDr. Š. k předmětné trestní věci, má v daném případě toliko abstraktní ráz (viz výše). Ke zjištění poměru předpokládanému v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. by ovšem byla nezbytná existence dalších (konkrétních) skutečností, jež by dokládaly, že vztah soudce JUDr. Š. k předmětné věci měl (nad rámec jeho činnosti jako soudce) též osobní charakter, a zároveň by se jednalo o okolnost do té míry významnou, že by vzbuzovala důvodné pochybnosti o soudcově objektivitě a jeho nestrannosti při rozhodování. Žádné takové konkrétní skutečnosti však dovolatelka neuvedla. To znamená, že dovolatelčiny námitky nemohou mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. žádné opodstatnění.

Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v té části, ve které jinak bylo podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z formálního hlediska dovolatelkou uplatněno právně relevantně, jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněné E. B. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 08. November 2006