JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1255/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2006 o dovolání, které podal obviněný P. G ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 8 To 3/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 17/2005, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 42 T 17/2005, byl obviněný P. G. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterých se po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 3. 12. 2004, v době kolem 03.30 hod., v P., v podnapilém stavu, po předchozí hádce, v úmyslu usmrtit, způsobil zavíracím nožem o délce ostří 9 cm pošk. F. M., bodnutí způsobující perforující poranění rohovky levého oka a dále celkem nejméně 25 bodnořezných ran, z toho 5 hlavy a obličeje, 2 břicha, 5 krku – z toho 3 na šíji, 13 na zadní ploše hrudníku, z toho 2 rány na zadní plochy hrudníku, pronikající do dutiny hrudní, způsobily zakrvácení obou pohrudničních dutin – hemothorax, zavzdušnění obou pohrudničních dutin – pneumothorax, částečný kolaps obou plic a hemoragický šok, přičemž k smrti poškozeného nedošlo pouze díky včasné a specializované péči, dále tímtéž nožem způsobil pošk. Z. K., který přispěchal pošk. M. na pomoc, čímž zabránil obžalovanému v dalším bodání do těla pošk. M., řeznou ránu pravé tváře zasahující do podkoží o délce cca 5 cm.“ Za to byl obviněný podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Z. p. m. v., částku ve výši 516,- Kč. a poškozenému F. M. částku 164.820,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 8 To 3/2006, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému F. M. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. G. je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozenému F. M. škodu ve výši 152.820,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. 2. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 42 T 17/2005, podal obviněný následně dovolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve stručně zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, jimž v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm g) tr. ř. zároveň vytkl, že posoudily jeho jednání příliš přísně, když nepřihlédly k situaci, která bezprostředně předcházela střetu obviněného a poškozeného. V uvedené souvislosti dovolatel především namítl, že konflikt nezačal tím, že by obviněný proti poškozenému vykročil se zbraní (nožem) v ruce, ale vyvolala jej skutečnost, že poškozený nacházející se pod vlivem alkoholu pronásledoval v noci na prázdné ulici dovolatele a jeho dívku a blížil se k nim. Hrozba fyzického útoku byla v tomto případě podle dovolatele zjevná, a dovolatel inkriminovanou situaci takto logicky vyhodnotil též s ohledem na předcházející počínání poškozeného v restauraci. Podle dovolatele se však soudy výše naznačeným chováním poškozeného blíže nezabývaly a ve svých rozhodnutích nevyložily, jak se měl vlastně dovolatel zachovat, když jeho napadení ze strany hádkou rozlíceného a fyzicky zdatnějšího poškozeného bylo nevyhnutelné. Ohrožení ze strany poškozeného trvalo podle názoru dovolatele i po prvních bodnutích nožem, neboť jej poškozený uchopil za hlavu způsobem, kdy dovolateli hrozilo zlomení krční páteře, což připustil i znalec z oboru sebeobrany. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že i pokud by přes výše uvedené skutečnosti obstál závěr soudů obou instancí, že nešlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák., bylo nepochybně na místě použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Pro tento závěr svědčí podle dovolatele i skutečnost, že je dosud bezúhonným člověkem, u kterého se v případě jednání ze dne 3. 12. 2004 jednalo o mimořádné vybočení z řádného života za okolností, kdy aktivní obranou za použití nože řešil situaci, která se mu jevila jako bezvýchodná.

Důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle dovolatele naplněn tím, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný. Jestliže dovolatel svým řádným opravným prostředkem (odvoláním) napadl rozsudek soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích, pak tento rozsudek nemohl ani zčásti nabýt právní moci. Ačkoli odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil názor, že odvolání pokud jde o výrok o vině a trestu bylo nedůvodné, nenalezla podle dovolatele tato skutečnost výraz ve výrokové části rozhodnutí, které se zde týká pouze rozhodnutí Městského soudu v Praze o náhradě škody ve vztahu k poškozenému F. M.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby „rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006, č. j. 8 To 3/2006, byl podle ust. § 265k odst. 1 o. s. ř. zrušen a tomuto soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že soudy neučinily žádná zjištění nasvědčující tomu, že by ze strany obviněného šlo o jednání v nutné obraně. Obviněný v rámci dovolacích námitek v podstatě zopakoval svojí dosavadní obhajobu, kterou soud hodnotil jako vyvrácenou především výpověďmi poškozeného i dalších svědků. V projednávané věci přitom podle státní zástupkyně současně nelze dospět k závěru, že by mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudu a jejich následným právním hodnocením existoval extrémní nesoulad. Za soudem zjištěného skutkového stavu věci zároveň nelze uvažovat o tom, že zasazení 25 bodnořezných ran by v posuzovaném případě bylo nutnou obranou podle § 13 tr. zák. Námitka dovolatele směřující proti uloženému trestu, tj. že soudy pochybily, pokud neshledaly podmínky pro aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., a nesnížily mu trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, pak podle státní zástupkyně použitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží k nápravě právních vad, rovněž neodpovídá. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. poukázala státní zástupkyně na to, že odvolací soud za stavu, kdy považoval za částečně vadný toliko výrok o náhradě škody, vyjádřil tuto skutečnost výrokem, jímž podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušil jen tu oddělitelnou část napadeného rozsudku, kterou považoval za vadnou. O ní pak nově rozhodl, aniž bylo nutné, aby nějakým dalším výrokem konstatoval, že výroky o vině a trestu zůstávají nedotčeny, nebo zamítl odvolání v části, v níž směřovalo proti výše uvedeným výrokům. To znamená, že v rozhodnutí odvolacího soudu žádný výrok nechybí, ani není žádný výrok neúplný.

Své vyjádření státní zástupkyně shrnula tak, že v případě obviněného jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby je dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný P. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací a primárně ani nesprávnost posouzení souvisejících relevantních hmotně právních otázek. Shora uvedený dovolací důvod opřel především o polemiku se skutkovými závěry soudů, přičemž vycházel z vlastního hodnocení provedených důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým okolnostem. Na tomto podkladě pak soudům obou stupňů vytkl, že nevzaly v úvahu, že se mohl důvodně cítit ohrožen fyzicky zdatnějším a podnapilým poškozeným, který za ním v inkriminovanou dobu vyšel z restaurace. S tím pak spojoval právní názor o tom, že jednal v nutné obraně podle § 13 tr. zák., anebo za situace nutné obraně se velmi blížící. Podle něj bylo proto namístě, aby soud výše uvedené skutečnosti zohlednil přinejmenším použitím ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.

Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, z odůvodnění tohoto rozhodnutí (zejména str. 12, 13) i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 6 až 8) je však dostatečně zřejmé, z jakých důvodů soudy po vyhodnocení provedených důkazů vycházely z podstatně jiných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit. Na nich bylo následně založeno právní posouzení dovolatelova jednání jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., včetně úvah o uložení trestu. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí současně náležitě vypořádal jak s otázkou, proč nebylo možno jednání obviněného (dovolatele) považovat za nutnou obranu podle § 13 tr. zák. (str. 7), a též s otázkou, proč v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. (str. 8).

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve shora uvedené části ve skutečnosti uplatnil ze skutkových (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právních důvodů. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Namítané vady výroku o trestu (tj. nepřiměřenost trestu) současně nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž se vztahuje na jiné (taxativně stanovené) případy vadného rozhodnutí o trestu.

V obecné rovině je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.

Dále je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). Jestliže by v posuzovaném případě obviněný podal dovolání výlučně z důvodů, o které opřel ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., muselo by toto dovolání být podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.

Existence uvedeného výše dovolacího důvodu byla v dané věci dovolatelem spatřována v tom, že za stavu, kdy jeho odvolání směřovalo do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, nebylo ve výroku rozsudku odvolacího soudu výslovně uvedeno, jakým způsobem vlastně odvolací soud rozhodl ohledně viny a trestu, když v tomto směru (podle odůvodnění rozsudku) neshledal podané odvolání důvodným. Tuto námitku lze z hlediska použitého dovolacího důvodu považovat za právně relevantní.

K opodstatněnosti této části dovolání Nejvyšší soud uvádí, že zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. Ve věci obviněného (dovolatele) P. G. odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný v části výroku o náhradě škody. Proto tento oddělitelný výrok v rámci svého rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil. Za tohoto stavu již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Současně odvolacímu soudu nelze vytknout ani to, že do výrokové části rozhodnutí nevložil odvolacími soudy v praxi poměrně často užívanou větu „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, neboť takový nadbytečný „potvrzující výrok“ nemá žádnou oporu v zákoně (srov. ustanovení § 254 a násl. tr. ř.). To znamená, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v absenci či neúplnosti některého výroku, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítl dovolatel. Závěrem zbývá ovšem poznamenat, že odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušenému výroku odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by ohledně něho podané odvolání de facto zamítl.

Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání v jeho relevantně uplatněné části (tj. ve vztahu k námitkám jinak obsahově podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k/ tr. ř.) jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněného P. G. odmítá, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 19. October 2006