JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1249/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání podaném R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 140/2008 ze dne 22. 5. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 7/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 7/2008 ze dne 12. 3. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, doplněný trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

V předmětné věci podal R. D. (stejně jako příslušný státní zástupce) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem sp. zn. 10 To 140/2008 ze dne 22. 5. 2008 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil R. D. a A. B. povinnost zaplatit na náhradě škody označenému poškozenému částku 4.700,- Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou. Odvolání R. D. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal R. D. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že přestože jeho účastenství na předmětném trestném činu spáchaném A. B. nebylo bezpochyby prokázáno, má současně za to, že soudy nesprávně posoudily předmětný skutek (obsažený ve výroku soudu prvního stupně) z hlediska právního, pokud dospěly k závěru, že A. B. spáchala trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Na takový závěr nelze přistoupit s ohledem na výpověď A. B. ani svědkyně K. Z. Proto mělo být právně kvalifikováno jednání A. B. jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) případně a), c) tr. zák., a to i ve vztahu k dovolateli, jako případnému organizátorovi tohoto trestného činu. Proto také navrhl, aby dovolací soud napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby „stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) případně i písm. c) tr. zák., nebo aby Nejvyšší soud v tomto smyslu rozhodl sám“.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka nedostatku pohrůžky bezprostředního násilí jako znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (v případě jednání A. B.) a účast samotného dovolatele na předmětné trestné činnosti ve formě jejího organizování. V této souvislosti poukázal na to, že z hlediska úmyslu pachatele zmocnit se cizí věci za použití výhrůžky bezprostředního násilí vůči jinému ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. není podstatné, jaké vlastnosti měla použitá zbraň, ale to, že byla použita s přesvědčením, že je dostatečná proto, aby v napadeném vyvolala obavu před reálně hrozícím fyzickým násilím, pokud se požadavkům pachatele nepodřídí. Taková obava přitom (z hlediska učiněných skutkových zjištění) u napadené skutečně vznikla. K námitce dovolatele stran jeho účastenství pak státní zástupce uvedl, že to je založeno na principu akcesority, což znamená, že podmínkou trestní odpovědnosti za účastenství je příčinný vztah mezi činem účastníka a následkem, kterým je trestný čin jiné osoby a takto je trestní odpovědnost účastníka závislá na trestní odpovědnosti přímého pachatele. Podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně navedl jiného ke spáchání trestného činu. V tomto směru nepochybně z učiněných skutkových zjištění plyne, že dovolatel si takovým způsobem počínal a A. B. takto navedl a ta se ze strachu a z donucení z jeho strany trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. skutečně dopustila. Úvaha dovolatele o tom, že šlo o trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. (jeho účastenství na něm formou organizátorství), tak není na místě. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl nesprávné posouzení skutku s tím, že v jednání A. B. (jež řídil a zosnoval) nelze spatřovat trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. pro absenci pohrůžky bezprostředního násilí z její strany, když tato měla v ruce pouze nůžky na manikúru, které byly sice otevřené, ale těmito nemířila na napadenou K. Z. a s ohledem na vzdálenost a stolek mezi nimi nebyla tato skutečnost schopna u poškozené vyvolat strach z případného dalšího násilí. Takto má za to, že takové jednání B. zakládá pouze naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) příp. c) tr. zák. Uvedená námitka je právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná. V této souvislosti je namístě připomenout, že trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tak tomu bylo nepochybně i v posuzované věci, jak plyne z výpovědí A. B. (o jejichž věrohodnosti není pochyb) a stejně tak i z výpovědi K. Z. Oba soudy tak vycházely z přehledně a v dostatečné míře učiněných skutkových zjištění, která jim také umožnila přikročit i k závěrům právním, když i ta jsou těmto adekvátní, když odpovídajícím způsobem vysvětlily i drobné nesrovnalosti v učiněných výpovědích obou žen. To především v tom směru, že se ze strany B. jednalo o pohrůžku bezprostředního násilí (nepochybně pomocí nůžek), přičemž svědkyně Z. měla zjevně z takového jednání strach, když také požadované věci na výzvu (příkaz) B. bez dalšího (okamžitě) vydala. Za těchto okolností potom úvaha dovolatele, že v dané věci došlo takto k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. neodpovídá právě oněm nepochybně učiněným skutkovým zjištěním. Z týchž důvodů je také zjevné, že dovolatel se předmětného trestného činu dopustil jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., když především nelze pochybovat o pravdivosti výpovědí A. B. a její věrohodnosti verifikované i příslušným znaleckým posudkem psycholožky, jakož i výpovědí dalších (označených) svědků potvrzujících podřízenost B. dovolateli a její strach z něj.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 15. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč