JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1244/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání, které podal obviněný N. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 7 To 53/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 38/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 43 T 38/2007, byl obviněný N. Z. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchanými skutkem spočívajícím v tom, že „dne 7. 1. 2001 v odpoledních hodinách úmyslně usmrtil poškozenou Ing. I. L., tím způsobem, že poškozené zasadil celkem 44 bodné rány do krku, hrudníku, břicha, levé horní a levé dolní končetiny, čímž jí způsobil mnohočetná přetětí a řezné rány žeber, krční a hrudní páteře, mnohočetné bodné poranění plic, srdce, bránice, jater, levé ledviny, přetětí hlavově pažního tepenného kmene, břišní srdečnice, bodné poranění průdušnice, horní srdečnice, sleziny, žaludku, tlustého střeva, pankreatu, dále tři řezné rány na rukou, kdy bezprostřední příčinou smrti poškozené byla mnohočetná bodná poranění hrudních a břišních orgánů a cév, přičemž smrt nebylo možno odvrátit jakýmkoli způsobem, z bytu poté odcizil mobilní telefon zn. NOKIA 5110 v hodnotě 4.000,- Kč a dámské stříbrné hodinky nezjištěné značky v hodnotě 1.500,-Kč“. Za to byl obviněnému podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu soud dále uložil trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože zn. TESCOMA Professional.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 7 To 53/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 5. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný N. Z. následně dovolání, kterým napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265a odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého dovolání obviněný uvedl, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nebylo potřebné přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Podle dovolatele přitom bylo možno důvodně pochybovat o tom, zda v případě spáchání inkriminovaného skutku skutečně mohl rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost, resp. ovládat své jednání. Podle názoru dovolatele jeho relativně normální chování před činem a po jeho spáchání nevylučuje jeho nepříčetnost v době spáchání činu. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že pokud by se předmětného jednání dopustil, pak 44 bodných ran spíše napovídá tomu, že v době činu nebyl vůbec orientovaný. Lze jen spekulovat o tom, co se vlastně odehrálo v bytě před samotným incidentem. Podle dovolatele si poškozená ráda pohrávala s lidskými osudy a musela zřejmě v kritickou dobu udělat něco, co jej nahněvalo do „nepříčetnosti“. Dovolatel sice věděl, že má po ruce nůž, avšak ten mohl být primárně určen např. ke krájení masa či jiných pokrmů. Jako logické se podle dovolatele jeví vysvětlení, že bezprostředně před činem mu poškozená něco řekla nebo udělala, že se v důsledku toho přestal ovládat a vzal do ruky uvedený nůž, kterým poškozené zasadil výše uvedený počet bodných ran. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že tak intenzivní jednání lze sotva považovat za „normální“. Uvedenou skutečnost měl proto posoudit a zodpovědět přibraný znalec, nejlépe několik přibraných znalců, a to z oboru psychologie, psychiatrie, popř. i sexuologie. Otázka příčetnosti nebo snížené příčetnosti pak podle dovolatele souvisí s dalšími hmotně právními instituty, jako je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a výměra trestu.

S ohledem na výše uvedené důvody vyslovil dovolatel přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 7 To 53/2008, zrušil a nařídil příslušným orgánům znovu jednat a rozhodnout. Zároveň uvedl, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 26. 8. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný N. Z. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotil výsledky provedeného dokazování se závěrem, že inkriminovaný nůž nebyl určen k uskutečnění jeho vražedného úmyslu a že k jeho použití vůči poškozené mohlo dojít náhodně za stavu, kdy poškozená „něco řekla nebo udělala“, co vyvolalo dovolatelovu reakci. Právě v důsledku jednání poškozené se mohl přestat ovládat a následně pak jednat způsobem, který vzhledem k technice provedení činu (44 bodných ran) nelze považovat za „normální“. Dovolatel tak de facto naznačuje, že skutkový děj měl ve skutečnosti jiný průběh a rovněž motivace jeho činu mohla být jiná, než jak na základě neúplného dokazování zjistily soudy obou stupňů.

Takto uplatněné námitky se však ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že dovolatel výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil právně relevantně toliko námitkou, že soudy (zejména odvolací soud v napadeném rozhodnutí) se nevypořádaly s jeho možnou nepříčetností či sníženou příčetností v době činu, přestože šlo o skutečnosti mající zásadní dopad na výrok o vině i na výrok o trestu.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je v obecné rovině třeba poznamenat, že trestní zákon pod pojmem nepříčetnosti rozumí stav vylučující trestní odpovědnost, ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat (§ 12 tr. zák.). Přitom postačí, že chybí jen jedna z těchto schopností. Závěr o tom, zda pachatel jednal ve stavu nepříčetnosti (či snížené příčetnosti) je závěrem právním. V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména § 2 odst. 5 tr. ř., § 105 odst. 1 tr. ř. a § 116 odst. 1 tr. ř.).

Protože shora naznačené otázky učinil dovolatel již předmětem svého řádného opravného prostředku, zabýval se jimi ve svém rozhodnutí rovněž odvolací soud. Na podkladě skutkového stavu věci, který měl při svém přezkumu a následném rozhodování k dispozici, dospěl k závěru, že v projednávané věci „neexistuje žádný signál, že by obžalovaný jednal pod vlivem duševní poruchy či pod vlivem nějaké návykové látky“. Proto neshledal dovolatelem navrhované vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie za potřebné, a to ani z hlediska objasnění motivačních faktorů činu či resocializace pachatele (viz str. 3 napadeného rozhodnutí). Motivem dovolatelova činu se po vyhodnocení provedených důkazů náležitě zabýval soud prvního stupně (str. 12, 13 rozsudku) a dovodil, že zjištěné skutečnosti svědčí pro závěr, že obviněný (dovolatel) se nesmířil s tím, že poškozená chce definitivně ukončit jejich vztah, a když viděl, že ani jeho opakované návštěvy v Praze ji nepřimějí ke změně postoje, rozhodl se situaci řešit způsobem „buď já nebo nikdo“ (str. 12). Soud dále konstatoval, že z provedeného dokazování nezjistil nic, co by zpochybňovalo jeho plnou trestní odpovědnost.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout i další skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých si obviněný (dovolatel) předem opatřil a na místo pozdějšího činu donesl kuchyňský nůž zn. TESCOMA Professional, který posléze použil jako vražednou zbraň. Po spáchání činu ještě stačil poškozené odcizit mobilní telefon a náramkové hodinky. Uvedené skutečnosti (zejména nůž, se kterým se do bytu dostavil) sotva svědčí o tom, že v době činu nebyl „vůbec orientovaný“, ani že by jednal v náhlém popudu a v reakci na nijak blíže nespecifikované jednání poškozené (jak dovolatel ve zcela hypotetické rovině naznačuje), ale spíše po rozvaze a předchozí cílené přípravě na vražedný čin, jehož vykonání a technika provedení (četnost bodnutí) pak byly věcí dovolatelova rozhodnutí a volby. Jelikož spáchání inkriminovaného činu vždy popíral, pak ani jeho samotná výpověď neobsahuje žádné údaje, které případně mohly vést soudy k závěru, že čin byl spáchán za takových okolností (příčin, pohnutek), jež by pro svou povahu byly způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o dovolatelově příčetnosti v době činu, a že je tudíž nezbytné zabývat se zkoumáním jeho duševního stavu.

O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů týkajícím se duševního stavu dovolatele by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování a svá skutková zjištění měly správně dospět k závěru, že by předmětný čin mohl být zapříčiněn duševní chorobou či duševní poruchou obviněného (dovolatele) a nikoliv jen projevem jeho osobních vlastností (tj. nesmířením se s ukončením vztahu s poškozenou).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného N. Z. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 22. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin