JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1238/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o dovolání podaném obviněným Ing. Z. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 To 80/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 104/2002, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. 5 T 104/2002, byl obviněný Ing. Z. V. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., kterého se po skutkové stránce dopustil tím, že „jako jednatel společnosti P., s. r. o., nepodal ani po výzvách Finančního úřadu k přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 1996, ačkoli společnost P. s. r. o. za tento rok vykázala příjem ve zjištěné výši 335.000,- Kč, a tímto zkrátil daň z příjmu právnických osob za rok 1996 o částku 130.650,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle § 148 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. zároveň podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 To 80/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 4. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. 5 T 104/2002, podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že je osobou velmi vážně a těžce nemocnou, jak to konečně vyplývá i z posudku znalce MUDr. Z. T., CSc., který si nechal vypracovat soud prvního stupně. Jeho účast u hlavního líčení či veřejného zasedání byla z těchto důvodů spojena se zdravotními obtížemi, k nimž mělo být ze strany soudů přihlíženo. Soud prvního stupně však přesto konal hlavní líčení nařízené na den 6. 5. 2005 v 8.00 hod. v jeho nepřítomnosti, ačkoliv mu byl jeho zdravotní stav znám a navíc mu bylo v 8.24 hod. doručeno faxové podání obsahující omluvu (ze zdravotních důvodů) a žádost o odročení věci. Přestože soud v rozporu s ustanovením § 55b tr. ř. nepořídil o průběhu hlavního líčení zvukový záznam a jeho skutečný průběh je za tohoto stavu nepřezkoumatelný, měla učiněná omluva podle dovolatele ten procesní důsledek, že v průběhu dokazování nemohlo být postupováno podle § 211 odst. 1 věta druhá tr. ř. a přistoupeno ke čtení svědeckých výpovědí. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že především však bylo porušeno jeho právo, aby byl přítomen u hlavního líčení. V souvislosti s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti poukázal též na skutečnost, že příslušnými orgány Policie ČR nebyl seznámen se spisem, neboť si zásilku (předvolání) nemohl ze zdravotních důvodů vyzvednout.

Rovněž veřejné zasedání o odvolání dne 5. 4. 2006 proběhlo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv u dříve nařízených veřejných zasedání se vždy řádně omluvil a svoji omluvu doložil lékařskou zprávou. Odvolací soud v těchto případech vždy veřejné zasedání odročil. Na den 5. 4. 2006 mu odvolací soud oznámil konání veřejného zasedání zásilkou uloženou na poště dne 17. 3. 2006. Dovolatel byl však v této době v pracovní neschopnosti spojené s krátkodobou hospitalizací, takže neměl možnost si zásilku vyzvednout. Přestože odvolací soud měl informace ohledně dovolatelova zdravotního stavu a bylo mu známo, že již soud prvního stupně jednal v jeho nepřítomnosti, k uvedeným skutečnostem nepřihlédl, odvolání projednal v jeho nepřítomnosti a zamítl je jako nedůvodné. I v tomto případě bylo podle názoru dovolatele porušeno jeho právo účasti na řízení, neboť v důsledku jeho nemoci, která byla soudu známa, si nemohl převzít obsílku a seznámit se s termínem veřejného zasedání o svém odvolání.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že místně příslušný správce daně vyměřil daň z příjmu právnických osob pouze podle pomůcek a orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že tyto pomůcky byly použity správně a oprávněně, a že skutečně podle pomůcek vyměřená daň je tou daní, o kterou byl stát zkrácen. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že při jednání s finančním úřadem je poplatník povinen prokázat své tvrzení, přičemž finanční úřad má právo rozhodnout ve věci sám, třeba i podle pomůcek, pokud poplatník neprokáže opak. Naopak v trestním řízení je důkazní břemeno na orgánech činných v trestním řízení, přičemž soudy obou stupňů a v přípravném řízení i Policie vycházely ze skutečnosti, že daň nebyla obviněným jako jednatelem společnosti záměrně přiznána a zaplacena. Podle názoru dovolatele mu v takovém případě nebylo po objektivní ani subjektivní stránce řádně prokázáno naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby „Nejvyšší soud ČR soud tímto dovoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě a usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a celou věc přikázal Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud ČR podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám ve věci a to tak, že odsouzeného obžaloby zprostí podle ustanovení § 226 písm. a) tr. ř.“

Předsedkyně senátu (resp. v tomto případě samosoudkyně) soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručila opis dovolání obviněného dne 28. 8. 2006 Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, kterým by nejvyšší státní zástupkyně případně uplatnila své právo se k podanému dovolání písemně vyjádřit, popř. vyjádřit souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.

Obviněný Ing. Z. V. je podle § 265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předmětný dovolací důvod je proto dán za předpokladu, že v rozporu se zákonem bylo hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že by vzhledem k nesprávnému postupu soudu byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům, event. provedení dalších důkazů navrhovat (srov. přiměřeně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Jestliže v posuzovaném případě dovolatel namítl, že v důsledku vadného postupu odvolacího soudu mu nebylo umožněno zúčastnit se veřejného zasedání, v němž soud projednával jeho řádný opravný prostředek (odvolání), je tato námitka z hlediska shora uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní.

Při posuzovaní opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

K námitce, zda veřejné zasedání o odvolání se mohlo konat v nepřítomnosti obviněného (dovolatele), je v obecné rovině nejprve třeba uvést, že podle § 233 odst. 1 věta první tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. K tomu je třeba poznamenat, že k veřejnému zasedání o odvolání (řádném opravném prostředku) je obviněný předvoláván zpravidla v případech, kdy jej odvolací soud hodlá vyslechnout, popř. budou provedeny ještě další důkazy, k nimž má obviněný právo se vyjádřit (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Takové předvolání k veřejnému zasedání nelze s ohledem na ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. jako doručovanou zásilku uložit a nemohou tudíž nastat účinky spojené s tzv. fikcí doručení podle § 62 odst. 2 tr. ř. To znamená, že v takovém případě nelze ani konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. jeho konání by bylo nezákonné. Naproti tomu podle § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. předseda senátu o veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. To znamená, že jedná-li se o veřejné zasedání o odvolání obviněného, je obviněný ve smyslu citovaného ustanovení zákona osobou, jež k jeho konání dala podnět a zároveň může být přímo dotčena rozhodnutím. Na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání zde však není uložení zásilky doručované do vlastních rukou (tj. vyrozumění spojeného s příslušným poučením) vyloučeno a režim podle § 64 odst. 2 tr. ř. spojený s tzv. fikcí doručení uplatit lze.

Z předloženého spisu (č. l. 185) vyplývá, že v případě obesílání obviněného byl pak použit vzor „7a“ (viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 4. 1999, č. j. 1147/98 – OOD, kterým se uveřejňují skupiny vzorů pro použití v trestním a občanském soudním řízení, publikované ve Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky pod č. 26/1999). Uvedený vzor obsahuje mj. poučení o tom, že veřejné zasedání se může konat v nepřítomnosti obviněného, tzn. že jeho přítomnost ve veřejném zasedání není nutná. Obviněnému bylo v tomto případě doručováno do vlastních rukou, ale zároveň za stavu, kdy soud nepovažoval jeho účast u veřejného zasedání za nezbytnou. Proto nepostupoval ani způsobem předpokládaným v ustanovení § 64 odst. 5 tr. ř., kdy je uložení doručované zásilky s ohledem na její obsah vyloučeno, což jinak musí odesílatel (v tomto případě soud) na zásilce zřetelně vyznačit.

Z obálky založené na č. l. 185 spisu je současně zřejmé, že obviněný Ing. Z. V. zásilku doručovanou do místa bydliště nepřevzal. Na obálce je dále zřetelně vyznačeno, že uložení zásilky bylo oznámeno dne 17. 3. 2006. K odebrání zásilky adresátem v odběrní lhůtě nedošlo.

Podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. ř. se do vlastních rukou doručuje obviněnému obžaloba, návrh na potrestání a předvolání. Podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Pokud si v posuzovaném případě obviněný (dovolatel) doručovanou zásilku v odběrní lhůtě u pošty (§ 64 odst. 3 písm. c/ tr. ř.) nevyzvedl, znamená to, že v daném případě nastaly zákonem předpokládané účinky doručení (tzv. fikce doručení), a to dnem 27. 3. 2006. Užití ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. zde přitom s ohledem na povahu zásilky (vyrozumění podle vzoru 7a) nepřicházelo v úvahu (srov. též § 64 odst. 5 tr. ř.).

Jestliže za shora popsaného stavu odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, nelze mu tento postup vytknout, neboť bylo současně dodrženo ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. o lhůtě na přípravu, a účast obviněného u veřejného zasedání nebyla nutná (viz protokol o veřejném zasedání č. l. 190). V takovém případě nebylo třeba nějakým způsobem dále ověřovat (zkoumat), z jakého důvodu se obviněný k veřejnému zasedání nedostavil. Obviněný sám odvolací soud současně nijak neupozornil na to, že se veřejného zasedání hodlá zúčastnit, ale nemůže tak učinit s ohledem na svůj zdravotní stav. Taková (minimální) iniciativa obviněného, tj. informovat odvolací soud průběžně o svém aktuálním zdravotním stavu, by byla nepochybně namístě, jestliže zároveň přinejmenším věděl, že odvolací řízení v jeho věci probíhá, a že z důvodu jeho omluv bylo veřejné zasedání již opakovaně odročováno.

Pokud obviněný v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zároveň poukázal na to, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly splněny podmínky pro konání hlavního líčení (dne 6. 5. 2005) v jeho nepřítomnosti, je třeba vzít v úvahu, že tuto námitku měl dovolatel uplatnit především ve svém řádném opravném prostředku (odvolání). Dovolatelovo odvolání (viz č. l. 155 spisu) však bylo zaměřeno výlučně proti výroku o vině a trestu, přičemž soudu prvního stupně nebyly vytýkány žádné procesní vady (tedy ani porušení ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř.), s nimiž by bylo následně třeba spojovat přezkumnou povinnost odvolacího soudu (§ 254 odst. 1 tr. ř.). To znamená, že se dovolatel de facto domáhal přezkoumání části řízení, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací soud. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolatelem namítanou vadu nezjistil a nenapravil.

Nejvyšší soud z předloženého spisu zjistil, že Okresní soud v Ostravě konal hlavní líčení nařízené na den 6. 5. 2005 od 8.00 hod. v nepřítomnosti obviněného (dovolatele) za splnění všech formálních podmínek uvedených v ustanovení § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř., neboť obžaloba mu byla řádně doručena, k hlavnímu byl líčení řádně a včas předvolán (§ 198 odst. 1 tr. ř.) dne 28. 4. 2005 (viz č. l. 130/2 spisu), o skutku, který byl předmětem obžaloby byl orgánem činným v trestním řízení vyslechnut (č. l. 7 – 12 spisu) a v přípravném řízení byl též upozorněn na možnost prostudovat si spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). Posledně zmiňovanou okolnost lze zjistit z č. l. 72 spisu (k tomu srov. též § 64 odst. 2 tr. ř.). Jestliže dovolatel zároveň namítl, že konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti bránila jeho řádná včasná omluva s poukazem na jeho nepříznivý zdravotní stav, má Nejvyšší soud za to, že předmětná omluva nebyla v posuzovaném případě ani řádná ani včasná. Ze spisu totiž vyplývá (č. l. 132), že Okresnímu soudu v Ostravě bylo dne 6. 5. 2005 v 8.24 hod. - tedy v době, kdy již probíhalo hlavní líčení - doručeno faxové podání učiněné advokátem JUDr. P. K., který obviněného (dovolatele) obhajoval v jiné trestní věci, v němž se uvádí, že zdravotní stav nedovoluje obviněnému se k soudu dostavit a zúčastnit se hlavního líčení. K podání nebyla současně přiložena žádná lékařská zpráva, jež by dokládala existenci zdravotních obtíží obviněného, za daných okolností ovšem akutních do té míry, že vylučovaly nejen účast obviněného u hlavního líčení, ale rovněž to, že svoji nepřítomnost nemohl ani včas omluvit (tj. v době před zahájením hlavního líčení). Soud prvního stupně tudíž neměl objektivní důvod pro odročení již konaného hlavního líčení. Dovolatelova výtka, že soud v rozporu s ustanovením § 55b odst. 1 tr. ř. nepořídil zvukový záznam o průběhu hlavního líčení, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. neodpovídá.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitkám dovolatele podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze přiznat žádné opodstatnění.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících relevantních hmotně právních otázek. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o výtku směřující proti soudy zjištěnému skutkovému stavu věci. Namítl konkrétně to, že místně příslušný správce daně vyměřil daň z příjmu právnických osob pouze podle pomůcek a orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že tyto pomůcky byly použity oprávněně a správně, aby bylo možno dovodit, že vyměřená daň je tou daní, o kterou byl stát skutečně zkrácen. S tím pak spojoval závěr o tom, že mu nebylo po subjektivní ani objektivní stránce řádně prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. Předmětnou námitku přitom nepodložil žádnou konkrétní argumentací, jež by správnost postupu správce daně z hlediska případné vadné aplikace konkrétních norem hmotného práva jakkoliv zpochybňovala.

Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jakož i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 3, 4) je přitom dostatečně zřejmé, na jakém důkazním podkladě a z jakých důvodů oba soudy v projednávané věci vycházely ze skutkových zjištění formulovaných v popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, na kterých následně založily právní posouzení dovolatelova jednání jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, což znamená, že ve skutečnosti vycházel z procesního (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právního základu. Jeho námitky jsou proto z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu irelevantní.

Podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného Ing. Z. V. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 25. October 2006