JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1224/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání podaném obviněnou A. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 5 To 605/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 103 T 193/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 103 T 193/2007, byla obviněná A. Š. uznána vinnou šesti trestnými činy organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterých se dopustila způsobem popsaným ve skutkových větách pod body 1), 3) – 7) výroku rozsudku, a dvěma trestnými činy organizátorství trestného činu úvěrového podvodu ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterých se dopustila způsobem popsaným ve skutkových větách pod body 2) a 8) výroku rozsudku. Za to byla obviněná podle § 250b odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 5 To 605/2007, jímž z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl tak, že obviněnou uznal v bodech 1), 3) – 6) výroku vinnou trestným činem organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., a v bodech 2) a 7) výroku (ve výroku rozsudku nalézacího soudu označených jako body 2/ a 8/) trestným činem organizátorství trestného činu úvěrového podvodu ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. Podle § 250b odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. poté nově obviněné uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, přičemž pro účely výkonu trestu odnětí svobody ji podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil dílčí útok popsaný v bodě 7 soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené společnosti P., a. s., se sídlem P., P., škodu ve výši 83.336,- Kč, dále společně a nerozdílně s obviněným P. B. škodu ve výši 14.161,- Kč, s obviněným T. G. ve výši 40.368,- Kč a s obviněným J. B. ve výši 43.191,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poté soud odkázal shora uvedenou společnost se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 31. 1. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka poukázala na nesprávné právní posouzení skutku, které spatřuje v tom, že krajský soud rozhodl sám, byť neprovedl žádné další důkazy a také, že rozhodl na základě neúplných skutkových zjištění, pokud neprovedl důkazy jí navrhované, přesto, že by provedením navrhovaných důkazů bylo možno prokázat její obhajobu. Tedy trvala na tom, že se stíhaných skutků nedopustila a že skutečným pachatelem trestných činů byl majitel firmy S. a ú. n. P. B., který přímým pachatelům úvěrových podvodů vystavoval za úplatu falešná potvrzení o zaměstnání a výši pracovních příjmů. Soudu druhého stupně v této souvislosti vytkla způsob hodnocení důkazů, zejména skutečnost, že vycházel ze svědectví osob, kteří již byli odsouzeni jako hlavní pachatelé úvěrových podvodů, aniž by blíže zkoumal jejich věrohodnost.

S ohledem na výše uvedené pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 5 To 605/2007 zrušil a podle § 265l odst. 1 věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatelkou namítaná nesprávnost právního posouzení skutků, jejichž spácháním byla uznána vinnou ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu, není podložena kvalifikovanou argumentací, neboť tato nebyla uplatněna při respektu k opatřeným skutkovým zjištěním, když dovolatelka v zásadě setrvala na své obhajobě, že se stíhaných skutků nedopustila ona, ale že jejich skutečným pachatelem je majitel firmy S. a ú. n. P. B., který vystavoval falešná potvrzení o zaměstnání a výši pracovních příjmů za úplatu. Tím zřejmě chtěla vyjádřit svou představu o tom, jakým způsobem by se na podvodném vylákání úvěrů, popř. pokusu o ně, měla podílet v postavení organizátorky. Přitom byla uznána vinnou v podstatě tím, že falešná potvrzení opatřovala a potenciální uchazeče o poskytnutí úvěru nejprve oslovovala a krok za krokem vedla, doprovázela a cíleně směrovala až k uzavření podvodných úvěrových smluv a k vylákání úvěrových finančních prostředků. Svou hmotně právní námitku nedostatku organizátorské formy trestné součinnosti opírala o jiná než přisouzená skutková zjištění a nenamítla rozpor mezi nimi a způsobem jejich právního posouzení. Opatřená skutková zjištění jsou přitom dle názoru státní zástupkyně v naprostém souladu s právními závěry a plně podporují právní závěr o vině dovolatelky.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř., a aby toto rozhodnutí za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněná A. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto budou skutková zjištění soudu obsažená ve výroku o vině a rozvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku či odůvodnění rozsudku) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutků, ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé důkazy, zejména svědecké výpovědi osob, které si vyřizovaly úvěry, když zdůraznila, že tyto osoby byly přímými pachateli, a tudíž byly vedeny snahou samy sebe vyvinit. Dále namítala neúplnost provedeného dokazování, neboť učiněná skutková zjištění nebyla doplněna znaleckým posudkem z odvětví grafologie, a to za účelem zkoumání shodnosti podpisu „P. B.“ na jednotlivých potvrzeních o zaměstnání, a to s podpisem jejím a s podpisem P. B., a také na pracovní smlouvě ze dne 4. 11. 2003. S poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak dovolatelka spojovala názor, že její jednání bylo po právní stránce nesprávně právně posouzeno, neboť provedené důkazy podle ní závěr o účastenství formou organizátorství k trestnému činu úvěrového podvodu nedovolovaly učinit.

Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 9) i z rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 6, 7) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely ze skutkových zjištění formulovaných v tzv. skutkových větách výroku jejich rozhodnutí, na kterých následně odvolací soud založil závěr o vině obviněné (dovolatelky) v bodech 1), 3) - 7), jako organizátorství k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., a v bodech 2) ,7) organizátorstvím pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1 odst. 3 tr. zák. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se zároveň zabýval i důkazními návrhy obviněné a na str. 9 odůvodnění rozsudku uvedl důvody, které jej vedly k jejich zamítnutí. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy nejsou povinny provádět veškeré důkazy navrhované stranami, pokud si provedeným dokazováním vytvořily spolehlivý podklad pro své rozhodnutí a pokud následně tento svůj postup odůvodní, což se v případě obviněné Š. stalo.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem - byť s formálním odkazem na porušení hmotného práva - domáhala de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněné je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatelka se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala toliko přehodnocení a doplnění důkazů a zjištění skutečností pro ni podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly po vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu.

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatelka je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinna odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné A. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 15. October 2008