JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1198/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2006 o dovolání podaném obviněnou H. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 8 To 490/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 40/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 42 T 40/2003, byla obviněná H. T. uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „jako jediná společnice a jednatelka obchodní společnosti T., s. r. o., smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 9. 5. 2001, která nabyla účinnosti téhož dne, převedla obchodní podíl ve společnosti ve výši 100 % na čistém obchodním jmění a svůj vklad ve výši 100.000,- Kč na nabyvatele S. B., kterého současně jako jediný společník v působnosti valné hromady rozhodnutím ze dne 9. 5. 2001 jmenovala jednatelem společnosti, z účtů společnosti, vyčerpala po převodu obchodního podílu a jmenování nového jednatele společnosti finanční hotovost ve výši 456.023,- Kč, ačkoli k tomu nebyla oprávněna, přičemž částku 75.123,60 Kč použila ve prospěch společnosti T., s. r. o., zbylou finanční hotovost použila nezjištěným způsobem, čímž minimálně částečně odčerpala finanční prostředky společnosti T., s. r. o., které mohly být použity k uspokojení pohledávky věřitele společnosti U., a. s., a způsobila tak škodu minimálně ve výši 380.899,40 Kč“. Za tento trestný čin byla obviněná podle § 256 odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 1 tr. zák. odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 100.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců.

O odvolání obviněné a Obvodního státního zástupce pro Prahu 1 proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze poprvé rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 8 To 336/2003, jímž rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státního zástupce změnil pouze ve výroku o trestu. Odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná následně mimořádným opravným prostředkem – dovoláním, které Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 464/2004, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Z podnětu ústavní stížnosti, kterou se obviněná H. T. domáhala zrušení všech výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, rozhodl Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) nálezem ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/04, kterým usnesení Nejvyššího soudu zrušil s poukazem na to, že jím byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Nejvyšší soud v intencích předmětného nálezu a v něm vysloveného právního názoru dovolání obviněné znovu projednal (§ 314h odst. 1 tr. ř.) a usnesením ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 482/2005, rozhodl, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 8 To 336/2003, zrušuje. Městskému soudu v Praze zároveň přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně mu uložil, jakými otázkami se budem muset v novém řízení zabývat a v jakém směru bude třeba toto řízení doplnit.

Městský soud v Praze o odvoláních obviněné a státního zástupce poté znovu rozhodl, a to rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 8 To 490/2005, kterým na základě odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. se obviněná odsuzuje podle § 256 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, přičemž podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila ve zkušební době škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody ve výši tři měsíce. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 28. 2. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a téhož dne nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Rovněž proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání směřující do všech jeho výroků. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka předně namítla, že odvolací soud k věci přistoupil zcela formalisticky, nevzal-li v úvahu situaci, jež byla nastolena rozhodnutími dovolacího a Ústavního soudu, když při úvahách o trestu nezohlednil časový faktor, tzn. délku řízení. Podle dovolatelky nelze považovat za správné, byl-li jí znovu uložen týž trest jako pravomocným rozhodnutím ze dne 17. 9. 2003, ačkoliv délka řízení se musela jednoznačně projevit ve vztahu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Vzhledem k tomu, že za trestný čin podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody do jednoho roku, mělo být v daném případě řízení buď zastaveno, anebo - za předpokladu dovolatelčiny viny - rozhodnuto o upuštění od potrestání. Dovolatelka současně připomněla, že důvody, které soudy vedly k uložení peněžitého trestu, nelze v podstatě přezkoumat.

Dovolatelka dále poukázala na to, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí s poukazem na subsidiaritu naznačil, že měla být v rámci obecného soudnictví zrušena všechna rozhodnutí, tedy i rozhodnutí nalézacího soudu. Pokud tak dovolací soud neučinil a po kasaci rozhodoval jen soud odvolací, který sám provedl rozsáhlé dokazování a sám zamítl některé důkazní návrhy z její strany, pak ovšem bylo podle dovolatelky výrazně zasaženo do principu dvojinstančnosti a došlo tak k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatelka zároveň uvedla, že by formalistický přístup dovolacího soudu v daném případě mohl vést k odmítnutí jejího dovolání, a proto navrhla, aby dovolací soud přerušil řízení a postoupil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. § 265b tr. ř. nebo slova „hmotně“ v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V další části dovolání pak dovolatelka konstatovala, že ustanovení § 256 tr. zák. nezná institut „odčerpání finančních prostředků“ či „neoprávněného odčerpání finančních prostředků“ a vyslovila rovněž názor, že skutková zjištění soudů nabízejí variantu, že k převodu obchodního podílu na S. B. nedošlo z pohledu obchodního a občanského práva platně, neboť právní úkony této osoby nebyly vážně míněny a měly vést k obcházení zákona, což znamená, že byly absolutně neplatné. Byla-li tudíž smlouva neplatná, lze podle dovolatelky dále dovodit, že by nadále zůstala společnicí firmy T., s. r. o., a měla by tedy oprávnění nakládat s jejími finančními prostředky i je „odčerpávat“. Odvolací soud se podle ní navíc nevypořádal ani s tím, zda mělo jít o dokonaný trestný čin nebo jeho pokus.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání alternativně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a zprostil ji obžaloby, popř. řízení zastavil nebo napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž s poukazem na obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že tomuto formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky dovolatelky směřující proti uloženým trestům, námitky týkající se délky řízení a porušení zásady dvojinstančnosti řízení, ani námitky směřující do oblasti skutkových zjištění. K tomu státní zástupce současně dodal, že k interpretaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se již opakovaně vyjadřoval Ústavní soud. Názory vyslovené v jeho rozhodnutích nebyly nikdy zcela jednotné, avšak Ústavní soud nikdy nedospěl k závěru, že by ve smyslu § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo namístě vyvolat řízení směřující ke zrušení ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či dokonce ustanovení § 265b tr. ř. Požadavek dovolatelky na přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu považoval státní zástupce za bezpředmětný.

K části dovolacích námitek, které bylo podle něj možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, státní zástupce uvedl, že pokud se v tzv. skutkové větě hovoří o „odčerpání finančních prostředků společnosti T.“, pak toto skutkové zjištění odpovídá zákonnému znaku trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., a to znaku „odstranění části majetku dlužníka.“ Podle názoru státního zástupce si dovolatelka zřejmě plně neujasnila, že z hlediska výše uvedeného trestného činu není pro její trestní odpovědnost rozhodující, zda formálně byla či nebyla oprávněna s finančními prostředky na bankovním účtu nakládat. Podstatné totiž je, že tyto prostředky odstranila a znemožnila tak, aby mohly být použity k uspokojení věřitele U., a. s. Státní zástupce připustil, že s ohledem na okolnosti převodu dovolatelčina obchodního podílu ve společnosti T., s. r. o., bylo možno z důvodů uváděných dovolatelkou (které se ovšem týkají nejen S. B., ale též samotné dovolatelky) mít pochybnost o platnosti tohoto právního úkonu. Jde o okolnost, jež má z hlediska její trestní odpovědnosti pouze ten význam, že v případě, že by dovolatelka v době odčerpání peněz z účtů byla nadále jednatelkou společnosti, pak by s ohledem na ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. její jednání odpovídalo znakům trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Současně se však nejedná o právní kvalifikaci, jež by byla pro dovolatelku příznivější, neboť zákon zde stanoví stejný trest jako v případě trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. Pokud se týká otázky, zda šlo o dokonaný trestný čin nebo toliko o jeho pokus, poukázal státní zástupce na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že po odčerpání finančních prostředků dovolatelkou neměla společnost T., s. r. o., prakticky žádný další majetek, ze kterého by mohla být pohledávka uspokojena. Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. je tak možno považovat za dokonaný.

Své vyjádření shrnul státní zástupce tak, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Obviněná H. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání je zároveň přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda důvody, o které obviněná své dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Jak již Nejvyšší soud opakovaně uvedl, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolatelka na podkladě právního názoru, že výše uvedený dovolací důvod je protiústavní, dala Nejvyššímu soudu podnět, aby přerušil řízení a postoupil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (alternativně též § 265b tr. ř. nebo slova „hmotně“ v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Při posuzování důvodnosti tohoto podnětu vycházel Nejvyšší soud z názoru, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, když samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů – nutně omezeny, aby se širokým uplatněným tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší. Nejvyšší soud proto neshledal důvod k postupu podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatelky, jež se týkají procesní stránky věci (tj. rozsahu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěného skutkového stavu věci), jestliže zároveň nenamítala extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným právním posouzením (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Podle názoru Ústavního soudu by totiž bylo nutné považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V projednávané věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy své právní závěry založily na pečlivém rozboru provedených důkazů a svůj postup také v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnily. Výše uvedenému dovolacímu důvodu dále neodpovídají námitky týkající se uloženého trestu ani námitky vztahující se k důvodům, pro které mělo být podle dovolatelky řízení zastaveno. V tomto posledním případě by pak spíše přicházelo v úvahu použití dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud považoval podané dovolání ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu za právně relevantní pouze v části týkající se výkladu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. a dále v části, v níž dovolatelka zpochybnila svoji trestní odpovědnost úvahami, že za reálného předpokladu neplatnosti smlouvy o převodu jejího obchodního podílu ve společnosti T., s. r. o., na S. B., by zůstala nadále společnicí, a měla by tedy oprávnění nakládat s jejími prostředky, tedy je i „odčerpávat.“ Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině považuje Nejvyšší soud za nutné znovu poukázat na to, že trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který i jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí nebo odstraní část majetku dlužníka. Jde o trestný čin úmyslný (srov. § 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.). Zatímco pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. může být jen dlužník (v případě právnické osoby též fyzická osoba, která je jejím statutárním orgánem), pak podle ustanovení § 256 odst. 2 tr. zák. je trestně odpovědná jen jiná osoba než dlužník. Podstatou jednání pachatele i v tomto případě ovšem je alespoň částečné zmaření uspokojení věřitele, aniž by takovým jednáním musela být způsobena škoda. Způsobení škody je zákonným znakem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 3, 4 tr. zák., kdy škodou se rozumí hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. její neuspokojené části. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele přitom není důležité, zda v případě dlužníka mohl být prohlášen konkurs či nikoliv. Rozhodná zde je existence právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem a z něho vyplývající právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky. S jednáním v některé z forem předpokládaných v ustanovení § 256 tr. zák. pak zákon vždy spojuje následek (resp. účinek), že v důsledku tohoto jednání dojde k faktickému zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z nichž by jinak mohl věřitel dosáhnout alespoň zčásti uspokojení pohledávky ze vzniklého závazku. Může se tak stát např. odstraněním části majetku dlužníka, tedy již zmiňovaným „odčerpáním“ finančních prostředků z jeho účtu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že z hlediska odpovědnosti za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. není rozhodné, zda v takovém případě pachatel byl či nebyl formálně oprávněn s finančními prostředky na bankovním účtu nakládat. To konečně ve svém vyjádření k dovolání výstižně vyjádřil i státní zástupce.

V projednávaném případě obviněné (dovolatelky) H. T. Nejvyšší soud proto setrval na právním názoru, že skutkový stav věci, který byl formulován (popsán) ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a je rozveden v jeho odůvodnění, obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, jež (podle kritérií uvedených v předcházejícím odstavci) ve svém souhrnu naplňují zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. Ke stejnému závěru dospěl v novém řízení o odvolání a po doplnění dokazování i odvolací soud a svůj právní názor přiléhavě odůvodnil na str. 10 a 11 napadeného rozsudku.

Odvolací soud však soudu prvního stupně současně vytkl, že se skutkem uvedeným v obžalobě, která byla v posuzovaném případě podána pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., nevypořádal v celé šíři. Podle odvolacího soudu jednání obviněné nezahrnovalo pouze odčerpání finančních prostředků z bankovních účtů společnosti T., s. r. o., na úkor věřitele - společnosti U., a. s., ale především činnost spočívající v tom, že za stavu, kdy jednoznačně byla jedinou společnicí a jednatelkou společnosti T., s. r. o., zmařila uspokojení věřitele ohledně jeho pohledávky ve výši 1.006.661,60,- Kč převodem obchodního podílu společnosti T., s. r. o., na S. B. Tím podle odvolacího soudu naplnila především zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák.

Právní názor odvolacího soudu prezentovaný v předcházejícím odstavci Nejvyšší soud nesdílí. Jen samotnou změnou v osobě společníka (bez ohledu na to, zda se tak stalo platně či neplatně) by totiž nedošlo k úbytku majetku společnosti T. s. r. o., a nebylo by tak dotčeno právo a možnost věřitele domáhat se uspokojení své pohledávky z majetku uvedené společnosti (dlužníka). Za předpokladu, že by obviněná od počátku jednala s cílem (např. předstíraným převodem) zbavit společnost T., s. r. o., majetku, použitelného k uspokojení věřitelů, a její jednání by současně směřovalo ke způsobení značné škody podle odstavce třetího § 256 tr. zák. (srov. též § 89 odst. 11 tr. zák.), bylo by možno uvažovat o pokusu tohoto trestného činu (§ 8 odst. 1 tr. zák.). Soudy učiněná skutková zjištění však na tuto otázku nedávají jednoznačnou odpověď. Další doplňování řízení k objasnění toho, zda jednání obviněné bylo podstatně závažnější než trestný čin, pro který byla již pravomocně odsouzena, tzn. zda zahrnovalo případně pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., by nepochybně znamenalo zabývat se věcí k tíži obviněné. Trestní řízení by zároveň bylo vedeno neúčelně, neboť by nemohlo nikdy skončit s výše naznačeným výsledkem, a to s ohledem na zákaz reformationis in peius vyjádřený v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. a § 265s odst. 2 tr. ř. Skutečnost, že Nejvyšší soud zčásti právnímu názoru odvolacího soudu nepřisvědčil, nemůže za těchto okolností vést k závěru, že napadené pravomocné rozhodnutí je zatíženo vadou do té míry významnou, že pro ni nemůže obstát, a že je tedy třeba je zrušit.

K námitce dovolatelky, že skutečnosti vyplývající z provedených důkazů nasvědčují spíše závěru o neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti T., s. r. o., na S. B., se kterou dovolatelka spojuje závěr o nedostatku své trestní odpovědnosti za trestný čin poškozování věřitele („zůstala bych nadále společnicí s. r. o. T., a tedy bych měla oprávnění nakládat s jejími prostředky“), zastává Nejvyšší soud shodný názor, jaký ve svém vyjádření vyslovil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K tomu Nejvyšší soud navíc dodává, že i za předpokladu, že by byla připuštěna jiná právní interpretace soudy učiněných skutkových zjištění, neměla by případná neplatnost výše uvedené smlouvy na závěr o její trestní odpovědnosti za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. (ve smyslu užití příznivější právní kvalifikace skutku) žádný vliv, jestliže bylo soudy jinak mimo pochybnost zjištěno, že jednání dovolatelky bylo zahrnuto úmyslem zbavit dlužníka majetku a tím zmařit (pokud jde o vzniklé závazky) uspokojení věřitele.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích neshledal Nejvyšší soud podané dovolání ani v jeho relevantně uplatněné části v žádném směru opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné H. T. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 08. November 2006