JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1194/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání Ing. V. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 192/2008 ze dne 29. 5. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 267/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 267/2006 ze dne 21. 1. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl dle § 45 odst. 1, 2 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin s tím, že na dobu výkonu tohoto trestu mu byla uložena povinnost podle svých sil uhradit v plné výši dlužné výživné a řádně platit výživné běžné.

O odvolání Ing. V. H. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 7 To 192/2008 dne 29. 5. 2008, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal Ing. V. H., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že od počátku trestního řízení tvrdí, že dlužné výživné nedluží, když v řízení před soudy nebylo prokázáno, že by se skutek stal tak, jak byl popsán v obžalobě a jak byl soudem popsán v rozsudku ve výroku o vině. K tomuto navrhoval provedení důkazu, a to listinami, když navrhoval, aby si soud vyžádal výpisy č. 14 a 37 z účtu B. b., a. s., pobočka B., vedeného pro p. Ing. H. B., z roku 1998 a z roku 1999 č. 57, 77, 97, 120, 140, 163, 185, 201, 214 a 228. Těmito mělo být prokázáno, že na tento účet bylo matce na výživu nezletilých poukázáno předem dvanáctkrát po 20.833,- Kč, celkem tedy 249.996,- Kč. Tyto platby byly hrazeny z účtu p. T. H., a v trestním řízení byl navrhován rovněž výslech tohoto svědka. Soudy se však s těmito návrhy nevypořádaly, proto je dovolatel opatřil sám. Nesouhlasí s hodnocením důkazní situace před soudy obou stupňů. Zarážející pro něj je formálnost posouzení skutkového stavu u obou soudních rozhodnutí ve výroku o vině, kdy nebylo přihlíženo k jeho námitkám, k důkazům ze strany dovolatele svědčícím v jeho prospěch, zpochybňujícím věrohodnost jiných konkrétních důkazů. Má zato, že v daném případě jsou důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí a mělo tedy být postupováno ve smyslu zásady „in dubio pro reo“. Dovolání je podle něj důvodné a jeho projednání může zásadně ovlivnit jeho postavení v trestní věci, přičemž otázka, která má být dovoláním řešena z jeho podnětu, je po právní stránce zásadního významu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, neboť je zřejmé, že tuto vadu nelze odstranit v dovolacím řízení.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že dovolatelovy argumenty nekorespondují s deklarovaným dovolacím důvodem, neboť brojí výlučně proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu (což činí především tvrzením, že se jednání popsaného ve výroku o vině nedopustil) a proti rozsahu dokazování a způsobu, jímž soudy činné v této věci hodnotily provedené důkazy, což jsou v zásadě rovněž námitky skutkové povahy. Pokud dovolatel napadl rozsah dokazování s tím, že soudy nerealizovaly jeho návrhy na doplnění dokazování, konstatoval, že v dostupném spisovém materiálu se o žádných takových návrzích nehovoří a nezmiňují se o nich ve svých rozhodnutích ani nalézací, ani odvolací soud. S ohledem na zcela zásadní význam dovolatelem popisovaných důkazů pro skutkové závěry soudu vyslovil pochybnost, že by se takovými důkazy soudy odmítly zabývat. Pokud ovšem obviněný má k dispozici důkazní materiál, který popisuje ve svém dovolání, potom je dle státního zástupce namístě uplatnit tyto nové důkazy, soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (a navazujících výrocích) cestou návrhu na obnovu řízení, neboť v dovolacím řízení se nové důkazy neprovádějí ani nehodnotí. Je ovšem s podivem, že obviněný, byť jistě nemá povinnost dokazovat svou nevinu, tyto důkazy zásadního významu neuplatnil již v řízení před nalézacím soudem, aby předešel svému odsouzení za trestnou činnost, jíž se podle svého přesvědčení nedopustil. Ovšem ani případná existence jakýchkoli dalších důkazů není důvodem k tomu, aby dovolací soud zrušil pravomocné soudní rozhodnutí napadené dovoláním, neboť námitka (i existence) nových důkazů nenaplňuje žádný dovolací důvod a je naopak východiskem pro aplikaci shora citovaného mimořádného opravného prostředku. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Souhlasil, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušných výrocích rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že jeho jednání nebylo možné posoudit jako trestný čin zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 1, 3 tr. zák., neboť není pravda, že by dlužil matce svých dcer výživné, když toto jí zaplatil formou jednotlivých splátek již během let 1998-1999. Tyto skutečnosti (jak namítl), tvrdil během celého řízení, avšak soudy jeho návrhy na provedení příslušných důkazů neakceptovaly. Příslušné listinné důkazy (výpisy z účtu) přiložil proto ke svému dovolání. Dovolací soud hodnotí námitky dovolatele jako právně irelevantní, neboť v nich dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné právní posouzení a jeho argumentaci je tak nutné odmítnout.

V daném případě z hlediska skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly, je nepochybné, že ke spáchání daného skutku kvalifikovaného jako trestný čin zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. došlo. Podává se z nich, že dovolatel v rozhodném období, tj. mezi květnem 2003 až červencem 2006 nic na výživném matce svých dcer nezaplatil, ač k tomu byl na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 22 Nc 77/98 povinen, a to v částce 1.000,- Kč měsíčně. Skutková zjištění nemohou být dle dovolacího soudu zvrácena ani novými listinnými důkazy, jimiž se snaží dovolatel prokázat svou nevinu. Mezi těmito je jednak smlouva o úvěru uzavřená dne 5. 1. 1995 mezi dovolatelem jako věřitelem a společností E., v. o. s., jako dlužníkem, v níž je stanoveno, že dlužník bude úvěr splácet formou měsíčních splátek ve výši 20.833,- Kč počínaje 10. 1. 1995 vždy do desátého dne v měsíci. Z výpisů z účtu za období březen 1997 až únor 1998 vedeného u M. b., a. s., pro Ing. H. B. je patrné, že této bylo v každém měsíci předmětného období na účet pravidelně poukazováno 20.833,- Kč, a to z účtu společnosti E., v. o. s. Nutno upozornit, že dovolatel tvrdí, že předmětné částky poukazoval jmenované poškozené na její účet u B. b., a. s., v letech 1998 – 1999, sám ale předložil výpisy vedené na její jméno u M. b., a. s., z let 1997-1998. V předmětných výpisech je přitom jako název operací u většiny jednotlivých splátek uvedeno „půjčka“. Dovolací soud dospěl k závěru, že tyto skutečnosti nejsou v daném případě způsobilé zvrátit závěr o vině dovolatele. Je nutno dále konstatovat, že rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 22 Nc 77/98 ze dne 14. 2. 2000 bylo rozhodnuto o schválení dohody rodičů o výkonu rodičovské zodpovědnosti, kdy se dovolatel jako otec nezletilých H. a V. B. zavázal přispívat na jejich výživu částkou 1.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 4. 1998, přičemž dlužné výživné, za období 1. 4. 1998 do 29. 2. 2000, se zavázal zaplatit v pěti po sobě následujících splátkách po 4.600,- Kč nejpozději do dne 1. 11. 2000. V odůvodnění citovaného rozsudku se přitom uvádí, že dovolatel jako otec je ochoten dlužné výživné na děti doplatit, neboť „skutečně od dubna 1998 do současné doby ničím na výživu dětí nepřispíval“. Matka ani dovolatel přitom v daném občanskoprávním řízení ani v nyní projednávaném řízení trestním nikdy neuváděli, že by k úhradě dlužného výživného měly být určeny částky poukazované v letech 1997 - 1998 či 1998 - 1999 na účet matky nezletilých Ing. H. B., když tato skutečnost nikdy nebyla ani předmětem dokazování. Z citovaného rozsudku se dále podává, že ke zrušení společné domácnosti došlo v roce 1998 a od té doby dovolatel jako otec neplatí výživné, o děti se žádným způsobem nezajímá a nepodílí se na jejich výchově a výživě. Dle dovolacího soudu je proto nyní dovolatelem předkládaný důkaz nelogický, neboť je zjevné, že potřeba hrazení výživného ze strany dovolatele a řešení jeho úpravy mezi ním a matkou jejich dětí vyvstala až v období po 1. 4. 1998. V tomto světle jeho tvrzení, že dlužné výživné si „předplatil“ zasíláním uvedených částek na účet matky v měsících březen 1997 až únor 1998, nemá význam a s hrazením reálně stanoveného výživného v roce 1998 nemá také souvislost, když takto šlo zjevně o finanční vztahy jiného charakteru. V tomto směru je možné souhlasit i s názorem státního zástupce, že by tuto skutečnost s případnými dalšími existujícími důkazy mohl dovolatel případně uplatnit v návrhu na obnovu řízení.

Nejvyšší soud však považuje za nutné uvést, že dovolatelem uplatněné námitky jako celek z převážné míry napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy a z toho vzešlá skutková zjištění. V této souvislosti však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). V tomto směru oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily výpovědím svědkyně Ing. H. B., poukázaly přitom i na listinné důkazy její výpověď podporující, když se dostatečně zabývaly i osobou dovolatele z hlediska jeho schopnosti a možností výživné na své dcery platit. Jeho námitky tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i závěry soudů v tomto směru jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.ř.).

V Brně dne 15. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 15. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-