JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1175/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. listopadu 2006 o dovolání M. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 302/2006 ze dne 5. 6. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 131/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 131/2005 ze dne 13. 4. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců a zároveň byl nad ním vysloven dohled. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 80.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.

O odvolání M. M. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením sp. zn. 2 To 302/2006 ze dne 5. 6. 2006 a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení peněžitého trestu vysloveného dle § 53 odst. 1 tr. zák., včetně výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody dle § 54 odst. 3 tr. zák., když jinak napadený rozsudek zůstal nezměněn.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal M. M., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen tr. ř.). V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že předmětný skutek, pro který je vedeno trestní stíhání a pro který byl uznán vinným, nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, jímž měla být poškozena společnost L. Č. S., a. s., dříve C., a. s. Pokud se vychází ze skutkového stavu tak, jak jej soudy vzaly za prokázaný, není možno z něj vyvozovat její poškození uvedením v omyl. Skutečnost, že fyzické osoby ve výsledku nedostaly nábytek či jiné movité věci, které byly předmětem leasingových smluv, nýbrž obdržely peníze, totiž dle něj neznamená, že tyto věci neexistovaly a že leasingové smlouvy na ně jsou neplatné, což však soudy obou stupňů konstatovaly. Dovolatel naopak prodal leasingové společnosti existující movité věci a na ně následně uzavřel s danými osobami leasingové smlouvy, když plnění ve prospěch leasingové společnosti C., a. s. navíc řádně zajistil (směnkami a ručením). Toto platí v případech, kdy se jednalo o věci již budoucími leasingovými nájemci používané, které od nich odsouzený nejprve odkoupil (jednalo se tedy o zpětný leasing), takže peníze, které pak leasingovým nájemcům vyplácel, nebyly poskytovány místo movitých věcí, nýbrž se jednalo o kupní cenu za ně. Ovšem toto platí i v situacích, kdy se o zpětný leasing nejednalo a kdy předmět leasingu nebyl dodán leasingovým zájemcům, neboť pokud se s nimi dohodl tak, že jim ve výsledku vyplatil peníze místo dodání movitých věcí, nedopustil se tímto jednáním zcela určitě trestného činu podvodu vůči leasingové společnosti. Dodal, že leasingová společnost z těchto funkčních smluv těžila zisky a tam, kde leasingoví nájemci tyto smlouvy neplnili, pohledávky z nich plynoucí prodala a nový věřitel je pak úspěšně uplatnil. Tato skutečnost tak podporuje názor dovolatele, že leasingovou společnost nepodvedl, ani jí nezpůsobil škodu, nýbrž jí naopak přinesl zisk. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí dle § 265k tr. ř. zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že podatel sice odkazuje na skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, ve skutečnosti však jeho argumentace z těchto skutkových zjištění důsledně nevychází, když tvrdí, že operace popsané ve skutkových větách se týkaly skutečně existujících movitých věcí, ovšem ze skutkových zjištění nepochybně vyplývá, že leasingové smlouvy byly fiktivní, týkaly se fyzicky neexistujícího zboží a sloužily pouze k vylákání finančních prostředků, které jednak byly poskytnuty „leasingovým nájemcům“ – ve skutečnosti žadatelům o půjčky – a jednak zůstaly k dispozici samotnému obviněnému. Není tedy nutné se zabývat otázkou, zda by případná fyzická existence zboží měla nějaký dopad na trestní odpovědnost obviněného. Tvrzení dovolatele jsou nejasná a rozporná také v tom, když uvádí, že prodal leasingové společnosti existující movité věci, současně však připustil, že předmět leasingu nebyl v některých případech leasingovým nájemcům dodán a že nešlo ani o tzv. zpětný leasing. Neuvádí ovšem, jaký byl v takových případech fyzický osud movitých věcí uváděných v leasingových smlouvách. K dalším námitkám uvedl, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. byl dokonán již v momentě, kdy byly obviněnému na podkladě fiktivních leasingových smluv proplaceny částky uvedené v jednotlivých bodech výroku o vině, a k tomuto momentu vznikla leasingové společnosti škoda v důsledku zmenšení jejího majetku. Pokud „leasingoví nájemci“ provedli následně určité platby ve prospěch leasingové společnosti nebo pokud společnost získala nějaké prostředky prodejem pohledávek, šlo pouze o částečnou úhradu vzniklé škody. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem ovšem vyplývá, že ani v jednom případě uvedeném pod body 1) - 18) výroku o vině nebyly splátky leasingu řádně hrazeny, v řadě případů bylo provedeno pouze několik málo splátek nebo dokonce splátka jediná. Přitom dovolatel nemohl platební morálku těchto „leasingových nájemců“ nijak ovlivnit. Okolnost, že je v leasingových smlouvách zavázal k provádění splátek a popř. i zřídil zajišťovací instituty, je proto irelevantní nejen z hlediska existence formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ale nemá podstatný význam ani z hlediska konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Uzavřel tak, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť obviněný M. tím, že předstíral leasingové společnosti uzavření právně bezvadných leasingových smluv, tj. uvedením někoho v omyl, dosáhl proplacení částky 1.368.324,- Kč, o niž obohatil sebe a „leasingové nájemce“ a současně v této výši způsobil leasingové společnosti škodu. Námitky uplatněné v dovolání, je tak nutno považovat za nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasil, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání dle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ jiného způsobu rozhodnutí, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel především v dané věci namítl, že u skutků, za něž byl uznán vinným, nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Toto je právně relevantní námitka, kterou lze podřadit pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem nutno konstatovat, že zjevně neopodstatněná. Ze skutkových zjištění soudy učiněných totiž zcela nepochybně vyplývá, že dovolatel uzavíral leasingové smlouvy se zájemci, kteří ale ve skutečnosti měli v úmyslu získat toliko peněžní prostředky, a proto s ním předmětné smlouvy uzavírali v přesvědčení, že jde o smlouvy o půjčce, byť podepisovali fiktivní leasingové smlouvy či smlouvy kupní o prodeji movitých věcí na splátky (nábytku, elektroniky, apod.). Dovolatel jim vždy sdělil, že takto smlouvy uzavřeny být musí, neboť jinak by požadované peněžní částky nemohli obdržet, přičemž částky ve smlouvách uvedené vždy figurovaly jako kupní cena daného zboží. Zájemci navíc podepisovali též protokoly o převzetí věcí, ač je posléze neodebrali. Je tak evidentní, že dovolatel využil toho, že se jednalo o osoby, které se v dané problematice neorientovaly, k tomu, aby sám sebe obohatil, když kupní ceny předmětných věcí nadhodnocoval, aby tímto způsobem získal od společnosti C. vyplacení vyšších částek, než o které dané osoby měly zájem, přičemž těmto jimi požadované částky vyplácel a zbytek si ponechal pro vlastní potřebu. Z takto učiněných skutkových zjištění tedy plyne, že k žádnému pohybu zboží směrem k zákazníkům nedocházelo, když tito o ně ani neměli zájem, a dané smlouvy tak nikdy nepodepisovali svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Jedná se tak ve všech případech o právní úkony neplatné (viz § 37 odst. 1 občanského zákoníku), kdy za těchto okolností pozbyly významu rovněž zřízené zajišťovací instrumenty (směnky, ručení). Leasingová společnost tak byla konstantně uváděna v omyl, když k vyplácení peněz docházelo na základě takto fiktivně uzavřených smluv s cílem obohacení dovolatele a způsobení škody jmenované společnosti v té výši, v jaké k vyplacení celkové částky došlo. Způsobení škody přitom nutno spatřovat jednoznačně v té skutečnosti, že k vyplacení daných peněžních částek docházelo na základě dovolatelem uzavřených fiktivních smluv, když i samotný předmět leasingu byl pouze fiktivní, ve skutečnosti žádné movité věci, na něž leasingové či kupní smlouvy byly uzavírány, neexistovaly. Nelze samozřejmě ani připustit argument dovolatele, že pokud leasingoví zájemci splátky neplnili, mohla poškozená společnost pohledávky uplatnit soudní cestou, příp. je postoupit na nové věřitele. Již sama skutečnost, že k takovýmto krokům přistoupit musela, svědčí o tom, že vyplacené částky považovala za způsobenou škodu, a její vymáhání soudem za snahu domoci se její náhrady. K námitce dovolatele, že pokud vyplatil zájemcům peníze místo dodání movitých věcí, nedopustil se podvodu vůči leasingové společnosti, nutno tedy odkázat na výše řečené. Jednoznačně totiž lze ze skutkových zjištění dovodit, že ve všech případech měl od počátku v úmyslu uzavřít předmětné leasingové a kupní smlouvy jako fiktivní a v nich kupní cenu předmětných movitých věcí nadhodnotit tak, aby si vždy část ponechal pro sebe, přičemž věděl, že předmět leasingu neexistuje. Tak v případech, kdy zájemce uzavřel smlouvy s tím, že mu bude poskytnut nábytek či peníze, ale nakonec neobdržel ani jedno, ani druhé, se nutně muselo jednat o podvod od samého počátku, když úmysl M. M. zde od začátku směřoval k ponechání si celé částky pro sebe (viz např. bod 15). Na základě všech těchto úvah se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry soudu prvního i druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku popsaného ve výroku soudu prvního stupně, pro který byl nakonec i odsouzen, byl soudy správně kvalifikován, když ty dospěly k závěru, že dovolatel se dopustil označeného trestného činu.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 01. November 2006