JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1156/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2006 o dovolání podaném M. V. a M. W., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 574/2004 ze dne 19. 1. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 106/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 574/2004 ze dne 19. 1. 2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 1 T 106/2003 ze dne 12. 5. 2004, v části týkající se výlučně M. V., jakož i vadná část řízení těmto rozsudkům předcházející, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 8, přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podané M. W. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 106/2003 ze dne 12. 5. 2004 byl dovolatel M. V. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a dovolatel M. W. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl M. V. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. M. W. byl za uvedený trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Za další trestné činy v rozsudku blíže specifikované byl M. V. zproštěn obžaloby.

V předmětné věci podali M. V., M. W. i městský státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 574/2004 ze dne 19. 1. 2005 tak, že z podnětu odvolání městského státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ohledně obou obžalovaných ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že M. V. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a M. W. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Napadený rozsudek dále zrušil v obou zprošťujících výrocích a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ve zbytku vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obou obžalovaných podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali M. V. a M. W. dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí. Jako dovolací důvod označil M. V. ve svém prvním dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. K. ze dne 20. 7. 2005 ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V rámci takto uplatněného důvodu uvedl, že ve své trestní věci udělil plnou moc dvěma obhájcům, a to JUDr. M. V. (č. l. 83) a JUDr. K. B. (č. l. 84). K prvému hlavnímu líčení byli oba tito obhájci obesláni, avšak od té doby byl JUDr. K. B. ignorován a nebyl obeslán ani k dalším líčením, nebyl mu doručen rozsudek soudu I. stupně a nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem. Když se pak jeho druhý obhájce JUDr. V. omlouval k veřejnému zasedání, bylo mu soudem intimováno, že si má zajistit substituci. Dovolatel ovšem neoznámil, kterého obhájce zmocňuje k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech a státní zástupce ani soud takového obhájce neurčil. Má za to, že za této situace bylo nepochybně povinností soudu vyrozumívat obhájce oba a oběma zasílat důležité písemnosti, včetně rozsudku soudu I. stupně. Pokud tak ale soud neučinil, neuplynula u dovolatele ani lhůta k podání odvolání v souladu s § 130 odst. 2 tr. ř., a pokud spis byl předložen k projednání odvolání Městskému soudu v Praze a tento ohledně viny meritorně rozhodl, jedná se o předčasné rozhodnutí. Jestliže ani Městský soud v Praze neurčil, kdo z obhájců je oprávněn přejímat písemnosti a vyrozumívání o úkonech, bylo jeho povinností buď provést ono určení či vyrozumět obhájce oba. Dovolatel je přesvědčen, že pokud se tak nestalo, rozhodl odvolací soud na základě vadného postupu řízení při nerespektování práv obhajoby, když jediné možné řešení bylo, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek dle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. pro podstatné vady řízení, neboť rozsudek ani neměl být vynesen, když o hlavním líčení nebyl vyrozuměn jeho druhý obhájce. Rozsudek soudu I. stupně tak ani objektivně nemohl nabýt právní moci, neboť nebyl dosud doručen všem oprávněným osobám. Tímto postupem soudů došlo tak ke zkrácení práv obhajoby. Své první dovolání doplnil podáním (též prostřednictvím JUDr. K.) ze dne 22. 12. 2005, v němž svou argumentaci doplnil námitkou, že nepřítomnost jeho druhého obhájce za situace, kdy nebyl o úkonu vyrozuměn, měl pro dovolatele v řízení ten důsledek, že nemohl prostřednictvím tohoto realizovat svá obhajovací práva a formálně změnil dovolací důvod na ten, jenž je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. B. ze dne 7. 7. 2006 označil jako dovolací důvod rovněž ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V důvodech tohoto již třetího podání uvedl, že JUDr. K. B. udělil plnou moc dne 30. 12. 2002. Plnou moc tento obhájce odeslal k založení do trestního spisu a po dobu přípravného řízení obhajobu vykonával. Byl účasten i při seznámení s výsledky vyšetřování, státním zástupcem mu byl zaslán přípis, kterým se zamítají jeho návrhy na doplnění dokazování a byl jím rovněž vyrozuměn o podání obžaloby. Byl včas a řádně vyrozuměn o konání hlavního líčení ve dnech 19. 9. 2003 a 26. 9. 2003, avšak o dalších jednáních již vyrozumíván nebyl, nebyl mu ani doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 5. 2004 a neúčastnil se ani odvolacího řízení. O hlavním líčení po částečném vrácení věci soudu I. stupně byl vyrozuměn až přípisem soudu dne 7. 4. 2006, přičemž dne 9. 5. 2006 byl tomuto obhájci doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 1 T 106/2003 a rozsudek (odvolacího) Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 To 574/2004, kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen. Z tohoto je dle dovolatele zcela zřejmé, že po určitou dobu trestního řízení neměl tohoto svého obhájce (nebyl jím zastupován), a to nikoli svou vinou. Ve všech podáních dovolatel shodně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému projednání a rozhodnutí, přičemž současně souhlasil s tím, aby takto Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání dle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nadto ve svém prvním dovolání navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupoval dle § 265h odst. 3 tr. ř. a předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu jím označeného rozhodnutí.

M. W. ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve vznesl výhrady proti tomu, že rozsudek odvolacího soudu nebyl jemu ani jeho obhájci řádně doručen, když prostá xerokopie rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005 neobsahující ani originální otisk kulatého razítka, ani podpis soudního úředníka či soudce, ani vyznačení, že jde o opis, byla obhájci doručena dne 29. 6. 2005. Jako dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve odkázal na odůvodnění svého odvolání, když toto je prakticky totožné s tím, jež obsahuje jeho dovolání. Domnívá se, že ze způsobu odůvodnění rozsudku soudu II. stupně je příliš znát zaujatost odvolacího soudu proti jeho osobě, když účelem řady tvrzení je vylíčit obžalovaného jako osobu veskrze negativní, přičemž cituje odstavec ze str. 13 odvolacího rozsudku, kde je označen jako „pochybný živel“. Takové hodnocení jeho osoby je dle něj absolutně nedůvodné, neboť jeho trestní minulost ani pověst k takovému náhledu nedává vůbec žádný důvod. Dále uvedl, že rozsudky obou soudů byly vydány na základě nepřijatelně překročené míry volnosti až libovůle při hodnocení důkazů, kterou upravuje § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž soud odvolací interpretoval skutkový děj tak, jak jej na základě předloženého spisu sám dovodil. Odvolací soud přitom nemůže označit ani jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že kdokoliv z obžalovaných údajného poškozeného M. k čemukoliv nutil násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy ve smyslu § 235 tr. zák. Vyšlo totiž najevo, že poškozený na svědka D. působil tak, aby děj, který mu sám předříkal, dosvědčil, když bouchnutí hlavou o klávesnici počítače přitom zůstává stále jen tvrzením poškozeného, které účastníci schůzky popírají a o němž se žádnému svědku nesvěřil. Podle něj každý advokát by zřejmě doporučil, aby podvedeného zákazníka k prodejci doprovodili muži, jejichž fyzická konstituce jej odradí od fyzického ataku, a kteří případně dosvědčí občanskoprávní delikt poškozeného, který odmítal vyhovět reklamaci, a proto takový postup není trestným činem. Není pak možné, aby odvolací soud popsal určitou atmosféru konkrétní schůzky, a toto pak považoval za trestný čin vydírání. To, že poškozený dobrovolně vyrovnal věc jiným plněním je zcela akceptovatelné. Odvolací soud se přiklání k výkladu, že obžalovaný W. chtěl dosáhnout plnění od poškozeného M., ale pomíjí, že poškozený chtěl dosáhnout toho, že na něm W. nebude už ničeho požadovat, a že si ponechá jeho 410.000,- Kč. Snižování své hodnověrnosti spatřuje dále i v tom, že mu odvolací soud vyčetl, že nedoložil jím tvrzený nelegální původ vozu Volkswagen Passat. Tvrdí rovněž, že není ničím doloženo to, že M. neměl proti třem vyděračům „sebemenší šanci“, že nebyly doloženy „zkušené, vyděračské suverénní postupy, jež nestrpí po vznesení striktních požadavků oběti žádných vysvětlování, vytáček či odporu“, to, že svědek D. byl autoritativně vykázán z kanceláře, ani to, že byl M. k uzavření smluv donucen. V tomto smyslu odkázal na nález Ústavního soudu č. 224/2004, dle něhož, „jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější“. To, že verze podaná poškozeným M. není jednoznačná, lze přitom dle něj dovodit z faktu, že poškozený lže, když přiznal, že se svým dluhem vůči dovolateli si hlavu nedělá a zatím neřeší, jak by se s ním vyrovnal. Dle jeho názoru by tedy odvolací soud neměl doplňovat takto široce hodnocení důkazů, nýbrž měl zrušit napadený rozsudek dle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (zejména s důkazy svědčícími ve prospěch obžalovaného). Dovolatel také vytkl odvolacímu soudu zpřísnění trestu odůvodněné patřičně barvitým vykreslením osobnostních profilů pachatelů, když se domnívá, že soud by se takovéhoto zásadního hodnocení, které není podpořeno dostatečnými poznatky a vychází spíš z jisté představivosti, kdy kulturistické postavy dvou obviněných by neměly znamenat přitěžující okolnost, neměl dopouštět. Za úplně zavádějící úvahu odvolacího soudu pak považuje to, že si dovolatel za potíže s koupeným kradeným VW Passatem může vlastně sám, když si jej jako podnikatel obchodující s automobily řádně neprověřil. Závěrem uvedl, že pravidlo in dubio pro reo, tedy, zůstanou-li po provedení a pečlivém vyhodnocení všech dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, zavazuje soud v tom smyslu, že musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby následně ve věci ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. (správně § 265m odst. 1 tr. ř.) sám rozhodl tak, že obžalovaného M. W.a zprostí obžaloby v celém rozsahu, příp. aby věc dle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém prvním vyjádření ze dne 5. 9. 2005 ohledně M. V. v jeho prvním dovolání ze dne 20. 7. 2005 uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že pokud obviněný zamýšlel vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu v jím naznačeném směru, měl k tomu zvolit další adekvátní dovolací důvod, jímž není ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nýbrž s ohledem na charakter jím uplatněných dovolacích námitek, ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Z těchto důvodů zhodnotil dovolání jako podané z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř. a navrhl jej odmítnout dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém druhém vyjádření ze dne 18. 7. 2006 ohledně dalších dvou podání dovolatele M. V. státní zástupce uvedl, že soudy prvního i druhého stupně tím, že projednaly v hlavním líčení a veřejném zasedání trestní věc obviněného a rozhodly o vině a trestu, ačkoliv hlavním líčením a veřejnému zasedání nebyl přítomen jeden z jeho zvolených obhájců a u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., znemožnily nepřítomnému obhájci výkon jeho nesporného procesního práva, jelikož konaly hlavní líčení i veřejné zasedání v rozporu s trestním řádem a Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina) – viz např. nález ÚS, sp. zn. III. ÚS 312/98, popř. usnesení NS ČR, sp.zn. 8 Tdo 574/2004. V tomto směru pak nemůže obstát ani argumentace ve vyjádřeních předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 8, v nichž nejprve uvedla, že k hlavnímu líčení na den 26. 9. 2003 byli oba obhájci předvoláni, k jednání se však dostavil pouze JUDr. V., který zde společně s M. V. sdělili, že tohoto bude u hlavních líčení nadále zastupovat pouze JUDr. V. a s tímto má soud nadále jednat, když tato tvrzení lze ověřit ze zvukového záznamu hlavního líčení. Z dalšího jejího vyjádření se pak podává, že tato tvrzení protokolující úřednice neuvedla do protokolu o hlavním líčení a zvukový záznam hlavního líčení vyjádření JUDr. V. a obviněného také neobsahuje, jelikož končí konstatováním, kdo se k hlavnímu líčení dostavil. Ze sdělení advokáta JUDr. V. vyplývá, že se uvedená vyjádření předsedkyně senátu neshodují se skutečností, neboť on ani obviněný M. V. nikdy u hlavního líčení nic v tomto smyslu nesdělili. Naopak, obviněný soudu potvrdil, že JUDr. B. zůstává nadále jeho obhájcem. Také z vyjádření vedoucí trestní kanceláře soudu prvního stupně ze dne 7. 10. 2005 se podává, že kanceláři není známo, z jakého důvodu předsedkyně senátu nadále (po 26. 9. 2003) nevyrozumívala advokáta JUDr. B. I za takové situace je zřejmé, že odvolací soud měl při nařizování veřejného zasedání na den 19. 1. 2005 k dispozici jak protokol o hlavním líčení, tak i jeho zvukový záznam, a naopak neměl k dispozici vyjádření předsedkyně senátu. Jelikož trestní spis současně neobsahuje žádnou zmínku o tom, že by ze strany JUDr. B. došlo k vypovězení plné moci udělené tomuto advokátovi, neexistovaly v době nařizování veřejného zasedání žádné pochybnosti o tom, že JUDr. B. je i nadále obhájcem obviněného. Nepřítomnost druhého obhájce měla pro obviněného v řízení před soudy obou soudů ten důsledek, že nemohl realizovat také prostřednictvím tohoto obhájce, jehož podle zákona měl a musel mít, svá obhajovací práva, což ve svém důsledku představuje závažné procesní pochybení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., o které obviněný dovolání opřel. Za tohoto stavu navrhl, aby Nejvyšší soud ČR z podnětu dovolání obviněného M. V., které uplatnil prostřednictvím advokáta JUDr. B., podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně M. V. rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 574/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. 1 T 106/2003, a to ohledně tohoto dovolatele v odsuzující části, dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je třeba v předmětné věci rozhodnout jiným způsobem, než který předpokládá § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro takový případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Na základě materiálů, které měl státní zástupce k dispozici, dovodil, že dovolání M. W. bylo podáno po lhůtě, tedy opožděně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl dovolání jmenovaného obviněného jako opožděné a současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tato situace je důvodem dovolání bez ohledu na to, z jakého důvodu uvedeného v § 36 tr. ř. musel mít obviněný obhájce. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen Úmluva), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Tento dovolací důvod je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (R 48/2003, NS 17/2002-T 413, NS 19/2003-T 455).

Jako důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl dovolatel M. V., že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na obhajobu postupem soudů obou stupňů, když jeden z jeho obhájců nebyl kromě prvních dvou termínů hlavních líčení o dalších termínech a úkonech soudů vyrozumíván, a když mu ani nebyly doručeny rozsudky obou soudů. Nejvyšší soud musí na tomto místě konstatovat, že takovéto argumentaci dovolatele je nutno přisvědčit. Ze spisu je patrné, že dovolatel udělil plnou moc svým obhájcům, a to 12. 10. 2002 JUDr. V. a 30. 12. 2002 JUDr. B. V dané věci, po podání obžaloby, vyrozuměl Obvodní soud pro Prahu 8 oba obhájce o konání hlavního líčení na den 19. 9. 2003, a poté na den 26. 9. 2003. Soud však z neznámých důvodů obhájce JUDr. B. již nevyrozuměl o konání hlavního líčení dne 20. 10. 2003. O termínech dalších hlavních líčení, jakož i o dalších ve věci činěných úkonech, tak již soud I. stupně jednal pouze s obhájcem JUDr. V., a stejně toliko s ním dále jednal později i soud II. stupně. Dovolatelem ani žádným ze soudů přitom nebylo stanoveno, že k přijímání písemností a vyrozumívání by byl určen pouze obhájce JUDr. V. Za situace, kdy dovolatel sám neurčil, kterého z obhájců zmocnil k přijímání písemností a vyrozumívání, měl v souladu s ustanovení § 37 odst. 3 tr. ř. takové určení provést předseda senátu, příp. již v přípravném řízení státní zástupce. Pokud ani tito takovou volbu neučinili, byly povinny soudy o všech úkonech ve věci vyrozumívat oba obhájce a oběma také doručovat ve věci přijatá rozhodnutí (srov. TR NS 8/2004-T 727). Ze spisu je ovšem patrné, že obžaloba, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 i rozsudek Městského soudu v Praze byly JUDr. B. doručeny až 9. 5. 2006, tedy po uplynutí jednoho roku a čtyř měsíců po vydání rozsudku soudu II. stupně. V dané věci tedy dovolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že právo dovolatele na obhajobu bylo porušeno, neboť neměl, byť po určitou dobu, v řízení obhájce, ač ho měl mít. Nejvyšší soud na tomto místě důrazně připomíná, že ústavně zaručené právo na obhajobu je jedním ze základních podmínek spravedlivého procesu, které se promítá i do trestního řádu, který je ve shodě s Ústavou vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce, již je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení. Je přitom vždy věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří (srov. III. ÚS 83/96). Jestliže obecný soud rozhodoval v dané věci ve veřejném zasedání, aniž by o tomto zasedání všechny dovolatelem zvolené obhájce řádně a včas uvědomil, porušil tímto postupem ústavně zaručené právo na obhajobu. Rozhodl-li pak odvolací soud o odvolání dovolatele, aniž měl prokázáno, že lhůta k přípravě byla poskytnuta všem jeho zvoleným obhájcům (příp., že v den veřejného zasedání byli tito o něm uvědoměni), a tímto svým postupem neumožnil jednomu ze zvolených obhájců uplatnění jeho práv, rozhodl, za současného porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, předčasně (srov. III. ÚS 312/98). V případě, v němž si dovolatel obhájce zvolil, a orgány činné v trestním řízení postupovaly, jako by se tak nestalo, lze dovodit, že dovolatel v řízení obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. 11 Tdo 636/2002). Soudy tak zcela jednoznačně pochybily, když o hlavních líčeních konaných po datu 26. 9. 2003, jakož i o veřejném zasedání, nevyrozuměly obhájce dovolatele, JUDr. B. Ve světle citovaných nálezů Ústavního soudu i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky tak dovolací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že řízení předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí trpí vadou, kterou v rámci řízení o dovolání nelze napravit, a proto rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

I když to dovolatel v dovolání výslovně nenamítl, Nejvyšší soud dodává, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení také jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Právo obviněného obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu uvedeného článku.

V dané věci namítl M. W. z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., především nesprávné hodnocení ve věci provedených důkazů s tím, že jejich obsah soudy vyhodnotily nesprávně a v jeho neprospěch. Na takto zpochybněném skutkovém stavu věci potom dovodil závěr o své nevině s tím, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že spáchal trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., zejména poukázal na to, že vůči poškozenému nebylo použito žádného násilí, což ovšem bylo v řízení před soudem I. stupně na základě celé řady provedených důkazů vyvráceno. Dovodil, že odvolací soud měl při respektování zásady in dubio pro reo zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně a vrátit tomuto věc k novému projednání a rozhodnutí, neboť skutková zjištění jsou nejasná a neúplná. Je evidentní, že dovolatel polemizuje se závěry, které soudy vyjádřily ve svých rozhodnutích, a ze kterých také při dalších úvahách vycházely, což také v důvodech svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem vysvětlily. Provedení a hodnocení důkazů před soudem I. stupně lze ovšem hodnotit jako provedené v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Dovolací soud na tomto místě považuje za potřebné opakovaně dodat, že není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu první instance, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými. Přitom nelze souhlasit s názorem dovolatele, že by skutková zjištění byla soudy učiněna toliko na základě výpovědí poškozeného, nýbrž naopak, jeho výpověď koresponduje zcela s dalšími provedenými svědeckými výpověďmi. Proto lze též hodnocení tohoto svědka dovolatelem (jako osobu, která lže), považovat za zcela irelevantní. Na tomto místě nutno ovšem dodat, že výhrady vznesené dovolatelem jsou pouze takové, které směřují proti skutkovým zjištěním, které soudům co do jejich rozsahu i obsahu umožnily přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatele přiléhavá. Uplatněnou argumentaci proto nelze takto podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř ani pod jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud ještě k argumentaci uplatněné dovolatelem M. W. dodává, že v souladu s ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. platí, že jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Ze spisu je patrné, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen M. W. dne 1. 7. 2005, proto dovolání nutno považovat za podané ve lhůtě stanovené dle § 265e odst. 1 tr. ř. Jeho námitka, že obhájci byla doručena pouze kopie napadeného rozhodnutí je potom bezpředmětná.

Co se týče dovolání podaného M. V., je na místě považovat jím uplatněné dovolací námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nejenom za právně relevantní, ale i důvodné. K odstranění podstatných procesních vad, jejichž důsledkem bylo závažné porušení práva obviněného na obhajobu, je proto nezbytné provést řízení před soudy obou stupňů znovu, a to za důsledného respektování ustanovení o právu obviněného na obhajobu v něm.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání M. V. napadené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8, jakož i Městského soudu v Praze z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Obvodnímu soudu pro Prahu 8 podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu a při respektování dovolatelem učiněné volby obhájce JUDr. B. znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je nalézací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů I. i II. stupně byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného V., takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Co se týče vadnosti řízení, které předcházelo napadeným rozhodnutím, je na místě za takové považovat tu jeho část, ve které již neměl obhájce dovolatele JUDr. B. možnost reálně a efektivně provádět jeho obhajobu, kdy (podle údajů obsažených v příslušném spisu) tuto možnost měl naposledy při své účasti v rámci konaného hlavního líčení dne 26. 9. 2003.

S ohledem na to, že důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch dovolatele M. V., zjevně neprospívá druhému z dovolatelů M. W., nemohl rozhodovat též v jeho prospěch ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 261 tr. ř. S poukazem na shora uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než dovolání podané M. W. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání podané z jiného důvodu, než který je stanoven v ustanovení § 265b tr. ř. S ohledem na tento způsob rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání, a to za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Návrhem M. V. na odklad výkonu rozhodnutí se Nejvyšší soud v rámci svého rozhodování nezabýval, neboť takový návrh předseda senátu soudu I. stupně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a nerozhodl též o jeho vazbě, když dovolatel v současné době nevykonává trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 04. October 2006