JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1126/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2008 o dovoláních, která podali obvinění J. R. a K. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 3 To 23/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 163/2006, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. O. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 2 T 163/2006, byli obvinění J. R. a K. O. uznáni vinnými trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 13. 4. 2006 v době kolem 23.40 hod. v O. – H., za vzájemné součinnosti s již pravomocně odsouzeným mladistvým spolupachatelem, vyzvali J. U., aby si sňal z krku šátek, tzv. „palestinu“, za tím účelem ho obstoupili a uchopili za rukáv, čemuž poškozený nevyhověl, ačkoli na něj opětovně naléhali a trvali na tom, aby jim šátek vydal, a jakmile se pokusil od pachatelů utéci, tito jej ihned dostihli, znovu ho uchopili za rukáv a křičeli na něj, ať si šátek sundá, čemuž již napadený hodlal ze strachu před fyzickým napadením vyhovět, šátek si rozvazoval a v okamžiku, kdy jej držel za krkem a měl ruce za hlavou, ho oba obžalovaní v úmyslu šátek získat zcela nepřipraveného k obraně bezdůvodně fyzicky napadli opakovanými údery pěstí do obličeje, čímž jej srazili na zem, kde ho obkročili a využívaje naprosté bezbrannosti J. U. a své fyzické a početní převahy, jej bili opakovanými údery pěstí a kopy nohou obutými do pevných kožených bot, přičemž rány směřovali především na obličej, hlavu a oblast břicha napadeného, kdy při fyzickém útoku mu šátek následně odcizili, a svého jednání zanechali toliko po zvolání jedné ze čtyř dalších na místě přítomných přihlížejících osob, aby již přestali poškozeného napadat, a i poté se k němu ještě jednou vrátili a zasadili mu již ležícímu nejméně dva kopy nohou do oblasti hlavy a do břicha, přičemž po útoku si navíc očistili svou obuv znečištěnou krví o oděv poškozeného J. U., čímž mu tímto jednáním způsobili zranění spočívající v mohutné krevní podlitině na čele oboustranně s výrazným podkožním otokem, tržně zhmožděnou ránu na čele délky 2 cm, krevní podlitiny kolem obou očí více vlevo, otok horního rtu vlevo, drobnou tržně zhmožděnou ránu v dutině ústní, výrazný otok víček oboustranně s pohmatovým emfysemem podkoží, jakož i překrvení sliznice dutiny nosní a v oblasti spojivek a koulí oboustranně, a následným zastřením vedlejší dutiny nosní vpravo, krvácením do vedlejší dutiny nosní v horní čelisti vpravo a přetrvávajícím výrazným oboustranným prokrvácením spojivek jako stav po zhmoždění v oblasti obou očí, kterážto zranění si vyžádala sešití tržné rány v traumatologické ambulanci Městské nemocnice O., ošetření na oční ambulanci a ORL ambulanci Polikliniky v O. – H., s průměrnou dobou jejich léčení v trvání 3 – 4 týdnů, kdy některé úrazové změny jako je krvácení do vedlejší dutiny nosní v horní čelisti a oboustranné prokrvácení spojivek u poškozeného přetrvávaly ještě dne 5. 5. 2006, v důsledku čehož byl J. U. po celou dobu prakticky vyloučen ze sportovního a kulturního vyžití a dále omezen v běžném způsobu svého života i diskomfortem v dodržování osobní hygieny, v péči o sebe, v požívání potravin či pro snížené vidění pro prokrvácení ve spojivkovém vaku, kdy odcizením šátku „palestina“ a poškozením věcí jejich znečištěním krví mu obžalovaní způsobili majetkovou škodu v souhrnné výši nejméně 230,- Kč.“. Za výše uvedené trestné činy byli obvinění podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody, J. R. v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a K. O. v trvání dvou roků a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému J. U. částku ve výši 230,- Kč a poškozené H. z. p., částku ve výši 2.817,- Kč. Poškozený J. U. byl se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 3 To 23/2008, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 2. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění následně dovoláni, jež zároveň směřovala i proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl v obou případech dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný J. R. v odůvodnění svého dovolání namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jak jej právně posoudily soudy obou stupňů. Podle názoru dovolatele nemohly soudy k takovému závěru dospět, neboť rozhodovaly na podkladě neúplných a nesprávných skutkových zjištění. Nedostatky v řádném objasnění věci spočívají podle dovolatele zejména v tom, že nebyla provedena zkouška DNA na krevní stopy nalezené na místě činu a na dovolatelově oděvu, která by mohla spolehlivě prokázat jeho nevinu. Dovolatel zdůraznil, že svědci, kteří ve věci vypovídali, ani samotný poškozený, jej u hlavního líčení nepoznali. Svědkyni E. L., která podala trestní oznámení, se soudům pro účely svědecké výpovědi u hlavního líčení nepodařilo vůbec zajistit. Podle dovolatele je významné i to, že předmět trestného činu loupeže - inkriminovaný šátek, nebyl nalezen. Jeden z policistů, který byl u zásahu, přitom ve své výpovědi uvedl, že poškozený v době jejich příjezdu na místo činu na krku nějaký šátek měl. Poškozený mimo jiné vypověděl, že neví, kdy mu měl být šátek odňat. Nelze proto souhlasit s tím, že dovolatelova vina, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, byla v průběhu trestního řízení bez pochybností prokázána. Odvolací soud, který projednával jeho řádný opravný prostředek, uvedené vady nezjistil a neodstranil, ač tak měl a mohl učinit, a namísto toho jeho důvodně podané odvolání zamítl.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 3 To 23/2008, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Současně alternativně navrhl, aby dovolací soud po zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprošťuje.

Obviněný K. O. v odůvodnění podaného mimořádného prostředku (podání ze dne 2. 5. 2008) předně namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí z neúplného dokazování, přičemž ve věci provedené důkazy neumožňují spolehlivý závěr o jeho vině a v tomto smyslu jsou předmětná rozhodnutí založena na porušení základních zásad trestního řízení obsažených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V uvedené souvislosti dovolatel orgánům činným v trestním řízení vytkl, že nebyl proveden stěžejní procesní úkon, a to rekognice in natura. Státní zástupce při podání obžaloby a posléze i obecné soudy se spokojili toliko s výpověďmi svědků, kteří ovšem nebyli schopni útočící osoby identifikovat. Svědkyně E. L., která ve věci podala trestní oznámení, pak byla vyslechnuta toliko v přípravném řízení. Návrh na provedení výslechu této svědkyně v hlavním líčení byl soudem prvního stupně zamítnut jako nedůvodný. Proveden nebyl ani rozbor krevních stop na místě činu podle DNA, ačkoliv soud se zjištěnou krevní skupinou B, která byla zajištěna na oblečení a botách spoluobviněných K. a R., v odůvodnění svého rozhodnutí pracoval jako s jedním z usvědčujících důkazů. Tuto krevní skupinu však vlastní v České republice cca 18 – 20 % lidí, což znamená, že není nijak neobvyklá. Provedením důkazu testem DNA přitom mohlo být dle přesvědčení dovolatele jednoznačně prokázáno, že zjištěná krev patřila osobě jménem R., která měla být poraněna a jíž z tohoto důvodu obvinění poskytovali pomoc. Totožnost této osoby se soud přitom nepokusil ani zjistit. V důsledku uvedených pochybení podle dovolatele došlo jak k porušení zásadních zásad trestního řízení, tak k porušení jeho základních práv vyplývajících z principu spravedlivého procesu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak dospěl k přesvědčení o extrémním nesouladu právních závěrů soudů s vykonanými skutkovými zjištěními. V uvedené souvislosti zároveň zdůraznil, že pochybnosti plynoucí z výsledků neúplného dokazování bylo třeba zásadně vykládat ve prospěch obviněného a nikoliv k jeho tíži.

Podáním ze dne 5. 6. 2008 obviněný doplnil podané dovolání o námitku, že z výsledků provedeného dokazování není rovněž patrno, zda byl dán loupežný motiv jeho jednání, když z výpovědi poškozeného J. U. není zřejmé, jakým způsobem přišel o šátek typu „palestina“ ani kdo ho měl po něm požadovat. S ohledem na zanedbatelnou hodnotu této věci se pak - za předpokladu, že vůbec šlo o trestné jednání - nabízí příznivější právní kvalifikace skutku toliko jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. s vypuštěním právní kvalifikace trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K dovolání obviněného J. R. uvedla, že námitky v něm obsažené nenaplňují jím deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se týkají výlučně hodnocení soudy provedených důkazů. Žádnou konkrétní námitku o nedostatku právní kvalifikace skutku naopak dovolatel nevznesl a nespecifikoval ani žádnou konkrétní výhradu mající hmotně právní povahu. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. ř.

K dovolání obviněného K. O. státní zástupkyně uvedla, že z obsahu jeho dovolání, zejména pak podání ze dne 2. 5. 2008, vyplývá, že námitky v něm obsažené nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoliv proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, úplnosti provedeného dokazování, hodnocení důkazů soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně. Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být přitom existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzení skutku na straně druhé.

V posuzovaném případě však podle názoru státní zástupkyně žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu dán není, neboť z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývají logicky a přesvědčivě provedené jednotlivé důkazy, jejich hodnocení a učiněná skutková zjištění na straně jedné a právní závěry na straně druhé. Soudy svůj postup zároveň náležitě odůvodnily. Uvedenými námitkami tedy obviněný deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.

Za právně relevantní však státní zástupkyně považuje námitku obviněného vznesenou v rámci doplnění dovolání podáním ze dne 5. 6. 2008, tj. že dovolatelovo jednání by mělo být posouzeno toliko jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (s vypuštěním právní kvalifikace trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.), a to právě s poukazem na malou hodnotu inkriminované věci - šátku. Taková argumentace však podle jejího názoru nemůže obstát. Státní zástupkyně sice připustila, že dovolatel (společně s obviněným R. a další osobou) měl v úmyslu zmocnit se věci v malé hodnotě (cca 200,- Kč), avšak ani taková hodnota věci ho nemůže v daném případě vyvinit, spíše naopak. Na tomto místě státní zástupkyně zdůraznila míru použitého násilí a vysokou agresivitu pachatelů už od samého počátku. Obvinění byli ve vztahu k poškozenému neústupní a opakovaně se pod pohrůžkami dožadovali vydání šátku, přičemž poté, co se poškozený snažil z místa utéct, tohoto dohonili a v době, kdy již poškozený v obavě pojal úmysl šátek vydat, počali ho brutálně napadat opakovanými údery pěstí do obličeje. Poté, co poškozený upadl na zem a byl zcela bezbranný, využili této jeho bezbrannosti a kopáním ho napadli znovu. O brutalitě útoku pak svědčí způsob jeho provedení i konkrétní zranění, která poškozený J. U. utrpěl. Námitka dovolatele, že s ohledem na velmi nízkou hodnotu věci nemůže obstát právní kvalifikace ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák., není proto podle státní zástupkyně za konstatovaných okolností namístě. Naopak jde o zcela zavrženíhodné jednání, které je vysoce společensky nebezpečné právě s ohledem na malichernou pohnutku pachatelů a samotné okolnosti a průběh předmětného incidentu. Přehlédnout pak podle státní zástupkyně nelze ani tu skutečnost, že poškozený vůči obviněným nevyvinul jakýkoli podnět k napadání a jedinou zjevnou pohnutkou jednání obviněných byla právě snaha získat jeho šátek.

Závěrem svého vyjádření k dovolání obviněného K. O. státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovoláních obou obviněných rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obvinění J. R. a K. O. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v obou dovoláních odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele J. R., v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu nalézacího soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů (zejména výpovědí poškozeného, svědků a zasahujícího policisty, zjištěných krevních stop na jeho oblečení, botách atd.), a současně namítá neúplnost provedeného dokazování (neprovedení výslechu svědkyně E. L. u hlavního líčení a DNA testu krevních stop zjištěných na jeho oděvu). Uvedené námitky se tedy ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Jeho námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Totéž v plném rozsahu platí i ohledně té části dovolání obviněného K. O., v níž vznesl obdobné procesní námitky jako obviněný J. R.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. v nálezu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve věci obou dovolatelů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru řádně provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 6 až 16 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 až 4 usnesení odvolacího soudu). V rámci odůvodnění svých rozhodnutí se oba soudy rovněž vypořádaly s důkazním návrhem obviněných, aby byla provedena zkouška zjištěných krevních stop testem DNA, a vysvětlily, proč k provedení tohoto důkazu z důvodu jeho nadbytečnosti nepřistoupily (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 usnesení odvolacího soudu). K ryze procesní námitce obviněných stran absence výslechu svědkyně E. L. u hlavního líčení Nejvyšší soud nad rámec uvedeného podotýká, že protokol o jejím výslechu v přípravném řízení (č. l. 82 a násl. spisu) byl soudem prvního stupně podle § 211 odst. 1 tr. ř. za souhlasu obou obviněných a okresního státního zástupce přečten v rámci hlavního líčení konaného dne 3. 9. 2007 (č. l. 308/2 spisu).

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak neodpovídá ani námitka obviněného K. O., že se nalézací soud nepokusil zjistit osobu jménem R., která se zranila, jíž měli obvinění poskytnout pomoc a z jejíž krve údajně pocházely zjištěné stopy na oděvu obviněného J. R. I zde je nutno konstatovat, že nalézací soud se s touto obhajobou obviněných náležitě vypořádal na str. 8 a 9 svého rozhodnutí a vysvětlil, proč ji s ohledem na další ve věci provedené důkazy hodnotil jako ryze účelovou.

Naproti tomu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným K. O. uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde s poukazem na zjištěnou malou hodnotu předmětu trestného činu loupeže (šátku poškozeného) namítl, že zjištěný skutek měl být posouzen pouze jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a nikoliv současně jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je třeba v obecné rovině poznamenat, že trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin je zde dokonán již užitím násilí nebo hrozby bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Tedy ani když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, nezaniká tím ve smyslu § 8 odst. 3 tr. zák. trestnost činu (k tomu srov. R 37/1970 SbRt.).

Se zřetelem na projednávaný případ Nejvyšší soud dále poznamenává, že násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadeného a pod pojmem „pohrůžka bezprostředního násilí“ je nutno rozumět takovou pohrůžku násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je vyjádřena zpravidla výslovně, ale postačí i konkludentní jednání pachatelů (např. obstoupení napadeného, zatínání pěstí či napřahování k úderu spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání pachatele použít proti napadenému násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí s cílem zmocnit se věci bude použito bezprostředně (k tomu srov. R 1/1980 SbRt.).

Dále je nutno uvést, že hodnota věci není z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. rozhodná. Rozhodné dokonce není ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková újma například proto, že věc, které se pachatel chtěl pod pohrůžkou násilí či násilím zmocnit, neměl vůbec u sebe. Hodnota věci přitom není jediným rozhodujícím kritériem ani pro posouzení naplnění materiálního znaku tohoto trestného činu, tj. stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Ustanovení § 234 tr. zák. o trestném činu loupeže totiž chrání dva zájmy (dva objekty), a to jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Pro posouzení stupně společenské nebezpečnosti konkrétního skutku jinak naplňujícího formální znaky trestného činu loupeže je tedy nutno hodnotit nejen to, zda úmysl pachatele směřoval ke zmocnění se věci nepatrné hodnoty či naopak věci hodnoty vyšší, ale také jaká byla konkrétní závažnost zásahu do osobní integrity poškozeného, tj. jaká byla intenzita vykonaného jednání (míra agresivity), dále zda pachatel měl či neměl v úmyslu násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí podle potřeby stupňovat, zda přitom užil zbraně, zda byl útok veden v přesile proti zjevně slabší osobě apod. (k tomu přiměřeně srov. R 1/1980 SbRt).

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, vycházely soudy obou stupňů ze skutkových zjištění, která lze stručně shrnout tak, že obvinění (dovolatelé) za vzájemné součinnosti s již pravomocně odsouzeným spolupachatelem vyzvali poškozeného J. U., aby si sňal z krku šátek, tzv. „palestinu“, za tím účelem ho obstoupili a uchopili za rukáv a opětovně na něj naléhali a trvali na tom, aby jim šátek vydal, a jakmile se poškozený pokusil jim utéci, ihned ho dostihli, znovu ho uchopili za rukáv a křičeli na něj, ať si šátek sundá. Poté, co si poškozený ze strachu před hrozícím fyzickým napadením šátek posléze rozvazoval, dovolatel se svými společníky jej zcela nepřipraveného k obraně bezdůvodně fyzicky napadli opakovanými údery pěstí do obličeje, srazili ho na zem, kde ho obkročili a využívaje jeho naprosté bezbrannosti a své fyzické a početní převahy ho bili opakovanými údery pěstí a kopy nohou obutých do pevných kožených bot, kdy při fyzickém napadání mu šátek následně odcizili.

Takto zjištěný skutkový stav věci dovoloval právní posouzení skutku nejen jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jak to namítá dovolatel, ale především jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Dovolatel s dalšími pachateli společně jednali (rov. § 9 odst. 2 tr. zák.) tak, že v rámci slovně projevovaného úmyslu získat šátek poškozeného vytvořili situaci, jíž lze charakterizovat jako pohrůžku násilím, které bude bezprostředně následovat, jestliže poškozený nesplní jejich požadavky. Tak to také poškozený vnímal. Ještě před tím, než jim předmětný šátek vydal, následovala další fáze jednání pachatelů spočívající již v přímém fyzickém útoku. Skutková zjištění soudů zároveň umožňují dovodit, že pohrůžka násilím i samotné násilí směřovaly ke zmocnění se cizí věci. Za těchto okolností pak není rozhodné, zda pachatelé měli případně i nějaký další (vedlejší) motiv, např. též zbití a ztýrání poškozeného. S přihlédnutím ke značné intenzitě použitého násilí nelze z materiálního hlediska (§ 3 odst. 2, odst. 3 tr. zák.) přeceňovat dovolatelem zdůrazňovanou skutečnost, že šlo o věc, která měla jen malou hodnotu. V tomto smyslu považuje Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně za rozhodnutí věcně správná.

Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. R., byť formálně odkazuje na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto bylo v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o jeho odmítnutí.

Dovolání obviněného K. O. bylo dílem podáno rovněž z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V jeho relevantně uplatněné části mu pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Proto Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

O odmítnutí obou dovolání bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 01. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin