JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1093/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání obviněného R. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 6 To 84/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 31/2007, t a k t o:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 6 To 84/2008, a dále se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 4 T 31/2007, v jeho odsuzující části.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 4 T 31/2007, byl obviněný R. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „dne 4. 6. 2001 poskytl autoservisu a., s. r. o., informace o dopravní nehodě, kdy při jízdě svým vozidlem Nissan Patrol GR, po cestě na fotbalovém hřišti mu vjel do cesty řidič Ing. J. M. s vozidlem Opel Frontera 2.2 TDi, a aby zabránil střetu, strhl řízení a na mokré trávě dostal smyk a narazil do stromu, čímž došlo k poškození pravých předních dveří a stupačky, přičemž tyto údaje servis vyplnil do formulářů pro pojišťovnu A. a formulář o Oznámení škodní události k pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla – dotazník pro poškozeného, stvrdil dne 4. 6. 2001 svým podpisem, v důsledku čehož došlo ze strany pojišťovny A., a. s., k vyplacení pojistného plnění ve výši 141.301,- Kč ve prospěch servisu a., s. r. o., a pojišťovně A., a. s., tak vznikla škoda ve výši 141.301,- Kč, když Ing. M., z jehož pojištění bylo pojistné plnění provedeno, nebyl účastníkem předmětné dopravní nehody a tuto nezavinil“. Podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 35.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, mu byl stanoven náhradní trest v trvání tří měsíců. Výrokem podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 T 195/2003, ze dne 11. 2. 2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 176/2004, ze dne 25. 5. 2004, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené pojišťovně A., a. s., částku 141.301,- Kč s úrokem z prodlení od 12. 3. 2006 do zaplacení ve výši 2 %.

Týmž rozsudkem byl obviněný R. T. společně s L. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ze skutku, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená pojišťovna A., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného R. T. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 6 To 84/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 3. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl i rozsudek soudu prvního stupně, a to v jeho odsuzující části. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku předně vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým trestní věc posoudil odvolací soud, pokud akceptoval právní kvalifikaci jeho jednání zvolenou soudem prvního stupně jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., když v této souvislosti akceptoval závěr soudu prvního stupně, že nepravdivě označil Ing. M. za viníka dopravní nehody a tedy to, že v důsledku této nepravdivé informace došlo k neoprávněnému vyplacení pojistného plnění ze zákonného pojištění Ing. M. Znovu zopakoval, že soud měl k disposici dvě verze ohledně viníka dopravní nehody. Na jedné straně verzi obviněného potvrzovanou výpověďmi svědků R. a N., podle níž byl Ing. M. účastníkem a viníkem předmětné dopravní nehody a bez jehož podílu by ani nemohlo dojít k hlášení nehody pojišťovně, a to pro nedostatek údajů, které byly k tomuto úkonu ze strany Ing. M. potřebné, a na druhé straně verzi svědka Ing. M. potvrzovanou toliko výpovědí svědka P., který má vůči němu, stejně jako Ing. M., negativní vztah. Z jejich strany je zde patrný společný zájem mstít se dovolateli pro spory, které mezi nimi vznikly po datu dopravní nehody, a to v souvislosti se společným podnikáním. Poté dovolatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 433/02, IV. ÚS 429/03, II. ÚS 418/99, a z nich vyplývající závěr o použití ustanovení zásady „in dubio pro reo“.

Dále dovolatel uvedl, že dokazování v trestní věci bylo neúplné a při tvrzení, že podpis „M.“ na formuláři pro pojišťovnu není podpisem, který by vyhotovil Ing. M., mělo být doplněno o znalecké zkoumání ke zodpovězení otázky, zda podpis mohl vyhotovit právě dovolatel. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 669/05, z něhož vyplývá, za jakých okolností a kdy může dovolací soud, je-li uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podrobit přezkumu i správnost skutkových zjištění, z nichž vzešlo pravomocné rozhodnutí soudů nižších stupňů o vině obviněného. V tomto nálezu totiž Ústavní soud judikoval, že dovolací řízení se v žádném stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe soudů nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení.

S ohledem na výše uvedené pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 6 To 84/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 4 T 31/2007, zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem stran kvalifikace skutku jako trestný čin podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., event. aby ve věci sám rozhodl zprošťujícím výrokem ve smyslu ustanovení § 226 písm. a) tr. ř.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že i vzhledem k judikatorním závěrům Ústavního soudu k rozsahu dovolacího přezkumu, který nedovoluje popírat zásadu rovnosti účastníků řízení, by mohlo dojít k zásahu Nejvyššího soudu do pravomocného rozhodnutí za situace, pokud by dovolací soud nemohl být skutkovým stavem věci vůbec vázán, neboť doposud učiněná skutková zjištění by byla natolik vnitřně rozporná, že by nedosahovala kvality potřebné pro takové jejich právní posouzení, které by bylo prosto všech pochybností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 3 Tdo 841/2006 nebo 7 Tdo 456/2007, a nálezy Ústavního soudu I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, II. ÚS 282/03). Taková situace však v posuzované věci dle jejího názoru nenastala a dovolací soud by měl vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy a v návaznosti na tento stav posoudit hmotně právní aspekty věci bez toho, že by učiněná skutková zjištění měnil. Poté státní zástupkyně uvedla, že ze skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, vyplynulo, že dovolatel prostřednictvím autoservisu odstraňujícího následky jeho dopravní nehody nechal pro potřeby vyplacení pojistného plnění ve svůj prospěch do patřičných formulářů k pojistné události uvést takový průběh nehodového děje, podle kterého se stal účastníkem pojistné události a tuto také zavinil pojištěnec pojišťovny A., a. s., Ing. M., z jehož zákonného pojištění poté bylo ke škodě společnosti A., a. s., poskytnuto neoprávněné plnění, ačkoliv dopravní nehoda proběhla bez účasti pojištěnce Ing. M. Takový způsob podvodného jednání z dovolatelovy strany odpovídá logickým závěrům obou soudů o skutečném průběhu nehodového děje a o jeho nepravdivém popisu při ohlášení pojistné události. Podle státní zástupkyně je poté podstatné, že Ing. M., z jehož havarijního pojištění bylo plněno, takovou účast na dopravní nehodě vyloučil a že jeho podpis na příslušných formulářích byl grafologickým posudkem označen jako padělek smyšleného charakteru.

Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného R. T. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že se v posuzované trestní věci obviněného R. T. jednalo již o druhé rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. V prvním případě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 6 To 310/2006, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného R. T. a tehdy obviněné L. H. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 31 T 132/2005, výroky o náhradě škody a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému R. T. povinnost nahradit na náhradě škody poškozené A., a. s., částku ve výši 141.301,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 12.3.2006 do zaplacení a podle téhož ustanovení trestního řádu uložil povinnost obviněnému R. T. a L. H. uhradit společně a nerozdílně A., a. s., škodu ve výši 1.171.431,- Kč s 2 % úroky z prodlení do zaplacení.

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byli původně obvinění R. T. a L. H. uznáni vinnými, a to obviněný R. T. pod body 1/, 2/ výroku rozsudku trestným činem pojistného podvodu podle 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a obviněná L. H. toliko pod bodem 2/ výroku trestným činem pojistného podvodu ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Obviněnému R. T. byl podle § 250a odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené opatření spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest peněžitý ve výměře 35.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 T 195/2003, ze dne 11. 2. 2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 9 To 176/2004, jakož všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná L. H. byla odsouzena podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost nahradit podle svých sil ve stanovené zkušební lhůtě způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. T. uložena povinnost uhradit škodu ve výši 141.301,- Kč s úrokem od 12. 3. 2006 do zaplacení ve výši 7 % úroku z prodlení z této částky, ročně navýšené o repo sazbu stanovenou ČNB pro prvý den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení obviněného, a jednak společně a nerozdílně s obviněnou L. H. škodu ve výši 1.171.431,- Kč s úrokem z prodlení od 12. 3. 2006 do zaplacení ve výši 7 % z této částky ročně, navýšené o repo sazbu stanovenou ČNB pro prvý den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení obviněného A., a. s. Podle téhož zákonného ustanovení byla obviněné L. H. uložena povinnost společně a nerozdílně s R. T. uhradit škodu ve výši 1.171.431,- Kč s úrokem z prodlení od 12. 3. 2006 do zaplacení ve výši 7 % z této částky ročně navýšené o výši repo sazby stanovené ČNB pro prvý den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení obviněné A., a. s.

Proti výše citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 6 To 310/2006 (konkrétně bodu 2/ výroku rozsudku, kdy skutek měl obviněný spáchat společně s obviněnou L. H.), podala dovolání toliko obviněná L. H.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 7 Tdo 53/2007, po projednání dovolání rozhodl podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 6 To 310/2006, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 31 T 132/2005, ohledně obviněné L. H. a s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. tato rozhodnutí zrušil i ohledně obviněného R. T. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení rozsudků obou soudů Nejvyšším soudem České republiky a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí se Obvodní soud pro Prahu 4 trestní věcí obviněného R. T. a obviněné L. H. znovu zabýval a rozhodl způsobem uvedeným shora. Nově obviněného uznal vinným, a to dokonce přísněji trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a nově mu i uložil trest odnětí svobody a výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k náhradě škody poškozené A., a. s. Následně ve věci, pokud jde o odsuzující část týkající se toliko obviněného R. T. (bod 1/) rozhodoval k odvolání obviněného i soud druhého stupně, který závěry soudu prvního stupně akceptoval, když podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný R. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen toliko z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z hlediska dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Dále je nutno ještě poznamenat, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.) Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále je „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání tedy není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávajícího opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí instanci plného přezkumu, nepředepisoval by velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04).

V posuzované věci uplatnil obviněný právně relevantně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou, že neměl být uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 2 tr. zák. Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předcházejících odstavcích, při respektování zásady beneficium cohaesionis, byl Nejvyšší soud oprávněn se zabývat toliko touto námitkou.

Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je třeba uvést, že podstatou zásady beneficium cohaesionis (§ 261 tr. ř.) je změna rozsudku i ve prospěch té osoby, která nepodala odvolání (dále i dovolání - § 265k odst. 2 tr. ř.), jestliže jí prospívá důvod, pro který byl změněn rozsudek ve prospěch osoby, která podala odvolání. Předpokladem tohoto postupu je, aby o všech obžalovaných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, pro který má soud rozhodnout ve prospěch jiné osoby (obviněného), musí být pro všechny osoby (obviněné) společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé osoby (obviněného) zkoumat individuálně [např. otázku trestní odpovědnosti, formu zavinění apod. (k tomu srov. např. rozhodnutí publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 59/1977)]. Společným důvodem může být například to, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který se vede trestní stíhání. Při splnění obou shora uvedených podmínek je poté postup soudu obligatorní, přičemž odvolací (dovolací) soud se omezí jen na přezkum vadné části napadeného rozsudku a je při tom vázán ustanovením o oddělitelnosti jednotlivých výroků.

Pokud jsou tyto obecné zásady aplikovány na nyní projednávanou trestní věc, Nejvyšší soud k tomu uvádí následující:

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 7 Tdo 53/2007, podrobně rozepsané shora, vymezilo rámec pro další rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 4 a následně i pro eventuelní řízení o mimořádném opravném prostředku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž v případě obviněného, který dovolání nepodal, postupoval z podnětu podaného dovolání obviněné L. H. podle § 261 tr. ř., tj. v jeho prospěch, se na skutek popsaný pod bodem 1/ výroku rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 31 T 132/2005, tj. dílčí útok pokračujícího trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. nevztahoval, neboť v případě tohoto skutku, byl výrok o vině jako oddělitelný výrok pravomocný. Zrušen byl v celém rozsahu u obviněného R. T. toliko celý výrok o trestu, výrok o vině ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2/ a k němu se vztahující výrok o náhradě škody. Soud prvního stupně se proto neměl skutkem popsaným pod bodem 1/ zabývat a tento znovu projednávat, neboť jako dílčí útok pokračujícího trestného činu kvalifikovaného jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. (body 1/, 2/ prvního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4) nebyl zrušen, byť toto pregnantně z výroku usnesení Nejvyššího soudu citovaného shora nevyplývá. Nicméně takovému závěru odpovídá samotný obsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu i shora rozvedený obsah ustanovení § 261 tr. ř.

V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který konstatovaná pochybení nezjistil a nenapravil, i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně jsou zatížena vadami ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obě rozhodnutí jsou založena na nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru bylo třeba považovat dovolací námitky obviněného z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za důvodné.

Poněvadž Nejvyšší soud shledal podané dovolání podle hledisek ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. a napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 6 To 84/2008, zrušil. Zároveň zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 4 T 31/2007, v odsuzující části, neboť vzhledem ke zjištěným vadám týkajícím se dovolatelovy viny nemohou obstát. Nejvyšší soud dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. věta druhá zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení odvolacího soudu a zrušenou část rozsudku soudu prvního stupně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. poté přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, když v daném případě zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, v němž se soud bude muset v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) věcí znovu zabývat a za skutek popsaný pod bodem 1/ výroku rozsudku mu bude muset toliko uložit trest.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný

V Brně dne 15. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 15. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás