JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1083/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. září 2006 o dovolání podaném obviněným T. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 To 30/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 79/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 1 T 79/2005, v trestní věci obviněných T. R. a P. R., byl obviněný T. R. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 28. 1. 2005 ve večerních hodinách v přesně nezjištěné době do 20.00 hod. v B. n. J., po předchozí hádce a vzájemném fyzickém napadání, v afektivně vypjaté situaci, fyzicky napadl přesně nezjištěným způsobem matku poškozenou J. R., tak, že násilím střední až velké intenzity působil na její hlavu, krk, hrudník a levou horní končetinu, čímž jí způsobil zejména tržně zhmožděnou ránu v levé temeno týlní krajině, krevní výrony na vnitřní ploše obou rtů, oboustranné zlomeniny žeber s posunem úlomků a porušením pohrudnice, zlomeninu těla levé loketní kosti, a nakonec v úmyslu usmrtit, přesně nezjištěným mechanismem poškozené způsobil zlomeninu hrtanu a udušení při smáčknutí krku; přičemž následně si z majetku poškozené J. R. přisvojil nejméně zlatý řetízek s přívěskem madony v hodnotě nejméně 750,- Kč, který jí v průběhu fyzického napadání náhodně strhl z krku, nejméně tři kusy zlatých prstenů nezjištěné hodnoty, poškozenou po něm hozené, a mobilní telefon zn. Siemens v hodnotě nejméně 500,- Kč.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 To 30/2006, jímž ohledně obviněného T. R. podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Z důvodů uvedených v ustanovení § 223 odst. 2 tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam pak odvolací soud zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že „dne 28. ledna 2005 ve večerních hodinách v době do 20.00 hodin v B. n. J., poté, co úmyslně usmrtil matku poškozenou J. R., si z majetku poškozené J. R. přisvojil nejméně zlatý řetízek s přívěskem madony v hodnotě nejméně 750,- Kč, který jí v průběhu fyzického napadání náhodně strhl z krku, nejméně tři kusy zlatých prstenů nezjištěné hodnoty, poškozenou po něm hozené, a mobilní telefon zn. Siemens v hodnotě nejméně 500,- Kč,“ neboť v tomto skutku spatřoval toliko přestupek proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., když zároveň dovodil, že sankce, k níž by mohlo přestupkové řízení vést, by byla zcela bez významu vedle trestu, který mu byl uložen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák (bod I/ výroku). Odvolací soud zároveň ohledně tohoto obviněného podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněnému podle § 219 odst. 1 tr. zák. ukládá trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou (bod II/ výroku). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 4. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl ohledně obviněného v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. R. následně dovolání, jímž napadl výrok rozsudku pod bodem I/ v rozsahu, v němž zůstal rozsudek soudu prvního stupně ohledně viny trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. nezměněn, a dále výrok o trestu pod bodem II/. Uplatněnými dovolacímu důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům obou stupňů vytkl především to, že se dostatečně nezabývaly všemi okolnostmi případu, které podle dovolatelova přesvědčení vyvracejí závěr o jeho vině, anebo jej přinejmenším zpochybňují. Ačkoli obhajoba dovolatele byla podle něj důkazně podložena stejnou měrou jako odůvodnění jeho viny, nebyla soudy akceptována, i když existovala celá řada okolností, které nasvědčovaly tomu, že trestný čin vraždy mohla spáchat či se na něm spolupodílet i jiná osoba. Tímto směrem – objasňováním okolností svědčících ve prospěch obviněného – nebylo podle dovolatele dokazování od počátečního stadia vyšetřování případu vůbec zaměřeno. Stalo se tak zřejmě z toho důvodu, že orgány činné v trestním řízení se spokojily s tím, že osoby, jež se jako pachatelé přímo nabízejí, již mají. Nedostatky v objasnění věci přitom nebyly odstraněny ani v řízení před odvolacím soudem.

Dovolatel se dále podrobně zabýval výkladem ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu ve vztahu k trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen a dovodil, že byl potrestán příliš přísně. V uvedené souvislosti dovolatel zejména zdůraznil svůj zdravotní stav, psychické útrapy způsobované mu chováním poškozené v letech jeho nezletilosti, možný sociální dopad výkonu trestu na jeho osobu a připomněl též závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví psychologie, podle něhož je u něj výchovný proces nadějný, navíc s příznivou prognózou resocializace. Podle názoru dovolatele není v jeho případě objektivně třeba uložení trestu odnětí svobody ve výměře převyšující dolní hranici zákonné trestní sazby § 219 odst. 1 tr. zák. Dovolatel zároveň poukázal na skutečnost, že oběma soudy mu byl uložen trest odnětí svobody ve stejné výměře, přestože odvolací soud jeho jednání na rozdíl od soudu prvního stupně nekvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., tzn. že neukládal podle § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest za dva sbíhající se trestné činy.

V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak dovolatel namítl, že ve výrokové části dovoláním napadeného rozsudku jsou uvedeny změny týkající se trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a nového výroku o trestu, ale není zde výslovně uvedeno, jak bylo rozhodnuto ohledně trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., ačkoliv jeho odvolání směřovalo především do uznání viny tímto trestným činem. Výrok rozsudku přitom podle dovolatele musí být úplný a srozumitelný i pro laika. Podle jeho názoru mělo být z výroku rozsudku patrno, že jeho odvolání pokud jde o trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. bylo zamítnuto. Lze tak nabýt dojmu, že o části odvolání bude rozhodováno teprve v dalším jednání.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud podle § 265k tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 30/2006 ze dne 5. 4. 2006 zrušil z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), respektive též písm. k) tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávné právní posouzení skutku v podobě, jak jej zjistil soud, avšak nelze namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Podle názoru státního zástupce byl v případě obviněného (dovolatele) skutkový stav věci soudem spolehlivě zjištěn a současně byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Skutková zjištění byla přitom učiněna na základě poměrně rozsáhlého dokazování. Obviněný sice výše uvedený dovolací důvod formálně deklaroval, avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. V posuzované věci podle státního zástupce zároveň neexistuje nesoulad (natož extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, bylo by dovolání třeba odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Stejné závěry pak platí i ohledně té části dovolání, jež směřuje proti výši uloženého trestu. Jestliže dovolatel zamýšlel dosáhnout přezkumu výroku o trestu, měl k tomu zvolit adekvátní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předtím by si měl ovšem nejprve ujasnit, kdy vůbec lze výrok o trestu dovoláním napadat. Z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. nelze totiž aplikovat námitky v tom smyslu, že trest je nepřiměřeně přísný. Ani v případě, že by došlo k porušení ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák., popř. § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák., nebylo by to relevantním důvodem dovolání, jestliže by byl uložen přípustný druh trestu v zákonem stanovené trestní sazbě. Shora uvedené dovolatelovy námitky nelze podle státního zástupce podřadit nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. V těchto částech proto státní zástupce považoval dovolání obviněného za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle státního zástupce možno vyslovit jednoznačný závěr, že v rozhodnutí odvolacího soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný. Skutečnost, že odvolací soud ponechal výrok o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. nedotčen, totiž nevyžaduje, aby to soud ve svém rozhodnutí vyjadřoval nějakým zvláštním výrokem. Zejména nepřichází v úvahu, aby v takovém případě bylo odvolání částečně zamítnuto. Podle ustanovení podle § 256 tr. ř. může odvolací soud postupovat jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu.

Státní zástupce uzavřel své vyjádření tak, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou odstranitelnou cestou dovolání a navrhl, aby dovolací soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný T. R. je podle § 265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících relevantních hmotně právních otázek. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o skutkové námitky, založené na vlastním hodnocení provedených důkazů a tvrzení skutečností, které podle jeho názoru z provedených důkazů vyplývají nebo naopak nevyplývají. Na stejném základě přitom založil i námitky vůči nesprávné aplikaci těch ustanovení trestního zákona, jejichž užití je rozhodné pro ukládání trestu. V uvedeném směru dovolatel soudům vytkl, že dostatečně nevzaly v úvahu okolnosti týkající se jeho osoby a nezohlednily skutečnosti, které by podle jeho názoru odůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici příslušné trestní sazby.

Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, z odůvodnění tohoto rozhodnutí i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je však dostatečně zřejmé, z jakých důvodů soudy po vyhodnocení provedených důkazů vycházely z jiných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit. Na nich bylo následně založeno právní posouzení dovolatelova jednání jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest. Pokud dovolatel namítl, že odvolací soud mu uložil týž trest jako soud prvního stupně, ačkoliv v tomto případě již nebyl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a trest byl ukládán bez použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. o úhrnném trestu, vypořádal se odvolací soud s touto otázkou náležitě na str. 14, 15 svého rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve shora uvedené této části ve skutečnosti uplatnil ze skutkových (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právních důvodů. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Namítané vady výroku o trestu (tj. nepřiměřenost trestu) současně nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž se vztahuje na jiné (taxativně stanovené) případy vadného rozhodnutí o trestu.

Současně je třeba vzít v úvahu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.

Existence předmětného dovolacího důvodu byla dovolatelem spatřována v tom, že za stavu, kdy jeho odvolání směřovalo především do výroku o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., není ve výroku rozsudku odvolacího soudu výslovně uvedeno, že odvolání bylo v této části zamítnuto, když je odvolací soud neshledal důvodným. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud za stavu, kdy považoval odvoláním napadený výrok za správný, tuto část jeho odvolání zamítnout. Jestliže tak neučinil, rozhodl podle dovolatele ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu vadně, jelikož výrok o částečném zamítnutí odvolaní v jeho rozhodnutí chybí. Tuto námitku lze z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní.

K opodstatněnosti této dovolatelovy námitky Nejvyšší soud uvádí, že zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. V případě obviněného (dovolatele) T. R. odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný ve výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Proto tento oddělitelný výrok v rámci svého rozsudku podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil. Za tohoto stavu již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Současně odvolacímu soudu nelze vytknout ani to, že do výrokové části rozhodnutí nevložil odvolacími soudy nadbytečně užívanou větu „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, neboť takový „potvrzující výrok“ nemá žádnou oporu v zákoně (srov. ustanovení § 254 a násl. tr. ř.). To znamená, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v absenci či neúplnosti některého výroku, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítl dovolatel. Závěrem zbývá poznamenat, že odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušenému výroku odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by ohledně něho podané odvolání de facto zamítl.

Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání jakkoliv opodstatněným, a to ani ve vztahu k námitkám jinak obsahově podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k/ tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněného T. R. odmítá, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 13. September 2006