JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1079/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2008 o dovolání podaném obviněným M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 18. března 2008, sp. zn. 13 To 75/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 28/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 1. 2008, č. j. 2 T 28/2007-167, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 21. 9. 2006 kolem 16.00 hodin v J. n. O., v ul. Č. a v ul. P. V. opakovaně vyhrožoval O. R. slovy: „Zabiju tě, pojď sem, hajzle, já tě udám!″, přičemž máchal proti R. tyčí, čímž v něm vzbudil obavu o život a v důsledku toho R. utekl a schoval se do obchodu a poté zavolal tísňovou linku Policie ČR“. Podle § 37 tr. zák. bylo soudem upuštěno od uložení dalšího trestu. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutky kvalifikované jednak jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jichž se měl dopustit způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Podle § 229 odst 3 tr. ř. byla poškozená J. M., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného M. K. podaném proti odsuzujícímu výroku výše uvedeného rozsudku a odvolání státní zástupkyně činné u Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí podaném v neprospěch obviněného do zprošťujícího výroku, konkrétně pak ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1b) rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 13 To 75/2008, jímž podle § 256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 3. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním směřujícím proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí mělo dle názoru dovolatele spočívat v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům prvního i druhého stupně vytkl nesprávné právní posouzení skutku z důvodu nesprávného vyhodnocení materiálního znaku trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák., tj. stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Tuto námitku považuje z hlediska důvodu dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. Poté v obecné rovině uvedl znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák. se závěrem, že tímto trestným činem může být uznán vinným toliko ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením takovým způsobem, že to u něj může vzbudit důvodnou obavu, což předpokládá vzbuzení vyššího stupně tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Podle názoru dovolatele taková obava u poškozeného nevznikla, když toto nelze posoudit toliko z chování poškozeného. Je třeba posoudit všechny okolnosti případu a přihlédnout k povaze výhrůžek, fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a charakterovými vlastnostmi poškozeného a k jejich vzájemnému vztahu. Vyhrožování měl soud také posoudit v celém kontextu projednávané trestní věci, v níž poškozený R. vypovídal jako svědek. Vedle toho, že se soudy nevypořádaly s materiálním znakem dané skutkové podstaty trestného činu, nezabývaly se ani otázkou nutné obrany, tedy okolnostmi vylučujícími trestní odpovědnost obviněného, a s věrohodností výpovědi poškozeného z hlavního líčení, která je v rozporu s jeho trestním oznámením. Podle dovolatele nelze také přehlédnout, že původcem jednání byl poškozený, který obviněného obvinil z protiprávního jednání, z něhož byl nakonec soudem zproštěn. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má dovolatel zato, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, pokud uzavřely, že je vinen trestným činem podle § 197a odst. 1 tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 13 To 75/2008, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 2 T 28/2007, ze dne 28. 1. 2008 a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 31. 7. 2008 Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky. Ke dni konání neveřejného zasedání neobdržel Nejvyšší soud České republiky písemné podání, jímž by nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva se k dovolání vyjádřit, byť bylo avizováno přípisem, že se tak stane do 26. 9. 2008. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by byl dovolací soud povinen vyčkat.

Obviněný M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „ Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen toliko z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávajícího opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. II. ÚS 651/02).

S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí výsledky provedeného dokazování, přičemž skutkový stav věci interpretuje s vlastním závěrem, v němž naznačuje, že se jednání vůči poškozenému dopustil z jiných pohnutek, než které měly za zjištěné oba soudy, a sice že se bránil jednání poškozeného, když tento na něj nejdříve vytáhl pistoli, a že se tedy konflikt s poškozeným odehrál jinak, a to za okolností majících podstatně příznivější dopad na posouzení dovolatelovy viny. S poukazem na nesprávné vyhodnocení provedených důkazů pak dovolatel spojoval názor, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin podle § 197a odst. 1 tr. zák., neboť jednal v nutné obraně, tedy za okolností vylučujících nebezpečnost činu pro společnost. Dovolatel tedy v uvedeném směru neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě se ve svůj prospěch domáhal revize skutkových závěrů, ze kterých soudy ve svých rozhodnutích vycházely.

Naproti tomu výše uvedený hmotně právní důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem právně relevantně uplatněn námitkou, že skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, tak jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, neumožňovala právní posouzení skutku podle § 197a odst. 1 tr. zák. pro nedostatek materiálního znaku, tj. stupně nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 2 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je třeba uvést, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák. je poté určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za nichž byl spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Okolnosti charakterizující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost mají poté zejména význam pro určení druhu a výměry trestu.

Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, tj. vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit vzhledem k okolnostem případu, zejména povaze výhrůžky, fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a psychickými vlastnostmi poškozeného, jejich vzájemnému vztahu apod. Pečlivě je třeba hodnotit i stupeň nebezpečnosti vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při nichž bylo použito silných slov. Jde o trestný čin úmyslný, takže je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co vzbudilo důvodnou obavu u poškozeného, nicméně by nebylo prokázáno, že jeho úmysl k tomuto směřoval.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze odvolacímu soudu vytknout, že by jeho rozhodnutí trpělo dovolatelem vytýkanými vadami. Soudy obou stupňů v posuzované věci založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru ve věci provedených důkazů. Vycházely ze zjištění, že mezi obviněným a poškozeným došlo ke sporu ohledně podezření z odcizení věcí obviněným ke škodě poškozeného, které vyvrcholilo tím, že obviněný vzal do ruky hůl, běžel za poškozeným (potud obviněný jednání plně doznal) a počal mu vyhrožovat způsobem uvedeným ve skutkové větě napadeného rozsudku. Tyto skutečnosti (byť velmi stručně) rozvedl soud prvního stupně na straně 2 svého odůvodnění, kde také zdůraznil, že na základě provedených důkazů bylo možno dovodit, že se ze strany obviněného nejednalo toliko o nezávažné, bezpředmětné slovní výroky, ale naopak o výroky dovolující učinit závěr o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák., když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 2 tr. zák. vyhodnotil jako vyšší než nepatrný. Nicméně menší míře stupně společenské nebezpečnosti dal poté soud prvního stupně výraz ve výroku o upuštění od uložení dalšího trestu odnětí svobody podle § 37 tr. zák., když zdůraznil, že obviněný se nakonec nechal svědkem B. uklidnit a dokonce se mu i omluvil. Odvolací soud poté na straně 2 odůvodnění svého rozhodnutí vyhodnocení důkazů soudem prvního stupně, včetně vyhodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který našel odraz v postupu soudu podle § 37 tr. zák., akceptoval a zdůraznil, že pocit obavy z uskutečnění výhrůžek ze strany obviněného bylo možno dovodit jak z výpovědi poškozeného a svědka B., tak i z toho, že poškozený se bezprostředně telefonicky domáhal pomoci i u Policie ČR, na jejíž tísňovou linku volal i obviněný, který sám policistům naznačil možnost zabití poškozeného v důsledku svého psychického stavu.

Nejvyšší soud tedy nepřisvědčil dovolateli v tom, že by rozhodnutí soudů spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, a proto relevantně uplatněnou námitku podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., týkající se nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost podle § 3 odst. 2 tr. zák. z výše uvedených důvodů, shledal neopodstatněnou.

Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 43/96 SbRt., podle něhož již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, se uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. O takovou situaci však podle Nejvyššího soudu v posuzovaném případě nejde.

Je tedy zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pokud ve svém rozhodnutí dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně a jednání obviněného po právní stránce kvalifikoval jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí je založeno na jím vytýkaných vadách, tj. na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodů rozvedených shora je proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu možno považovat za věcně správné. Nejvyšší soud proto podané dovolání (v jeho relevantně uplatněné části) neshledal jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265l odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného M. K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková

Vydáno: 01. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás