JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1074/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. října 2006 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2006. sp. zn. 6 To 120/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 71/2005, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 6 To 120/2006.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 1 T 71/2005, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., kterého se po skutkové stránce měl dopustit tím, že „v době od 1. 10. 2004 do 15. 4. 2005 v B., ani jinde, ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna Š. B., ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a podle rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 6 P 132/2002, 4 Sv 198/2003 a ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 6 P 132/2002, 4 Sv 409/2004, byl tak povinen činit měsíčně vždy částkou ve výši 500,- Kč k rukám matky dítěte P. B., které tak dlužil 3.500,- Kč, kdy následně dne 8. 6. 2005 uhradil částku 1.500,- Kč, takže dluží v současné době částku 2.000,- Kč; kdy o nezletilého ani jinak nepečoval a nejevil o něj zájem, u zaměstnavatele, u kterého dosahoval příjmy, ze kterých byl schopen stanovené výživné řádně platit, vyživovací povinnost nenahlásil a nežádal o provádění srážek z příjmů pro výživné a sám pracovní poměr skončil před termínem, do kterého byl uzavřen, aniž měl zajištěno zaměstnání další, následně po převážnou část období nikde řádně nepracoval a nespolupracoval s Úřadem práce v B.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle § 213 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 6 To 120/2006, jímž z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozsudkem rozhodl, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby státního zástupce v Bruntále ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 1 Zt 205/2005, pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem uvedeným v obžalobě, tj. že „v době od 1. 10. 2004 do 15. 4. 2005 v B., ani jinde, ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna Š. B., ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a podle rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 6 P 132/2002, 4 Sv 198/2003 a ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 6 P 132/2002, 4 Sv 409/2004, byl tak povinen činit měsíčně vždy částkou ve výši 500,- Kč k rukám matky dítěte P. B., které tak dlužil 3.500,- Kč, když o nezletilého ani jinak nepečoval a nejevil o něj zájem, u zaměstnavatela, u kterého dosahoval příjmy, ze kterých byl schopen stanovené výživné řádně platit, vyživovací povinnost nenahlásil a nežádal o provádění srážek z příjmů pro výživné a sám pracovní poměr skončil před termínem, do kterého byl uzavřen, aniž měl zajištěno zaměstnání další, následně po převážnou část období nikde řádně nepracoval a nespolupracoval s Úřadem práce v B.“ Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. 4. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala následně nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného L. B. dovolání směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a na tomto základě konstatovala, že se závěry odvolacího soudu nelze souhlasit. V uvedené souvislosti poukázala dovolatelka především na to, že o trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. se jedná v případě, kdy neplnění vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti je soustavné a trvá po delší dobu, přičemž zpravidla by mělo jít o dobu alespoň šesti měsíců. V posuzovaném případě byla podle dovolatelky tato podmínka trestnosti splněna, neboť neplnění vyživovací povinnosti obviněným trvalo po dobu sedmi měsíců. Nikoliv tedy toliko čtyři měsíce, jak v daném případě nesprávně dovodil odvolací soud na základě skutečnosti, že obviněný dodatečně uhradil dlužné výživné za tři měsíce v částce 1.500,- Kč. Dovolatelka zdůraznila, že pokud obviněný takto dodatečně plnil svou vyživovací povinnost, mohlo by to mít význam z hlediska podmínek účinné lítosti podle § 214 tr. zák., ovšem pouze za předpokladu, že by vyživovací povinnost byla splněna v celém rozsahu. K dodatečnému částečnému plnění vyživovací povinnosti však podle názoru dovolatelky nelze z hlediska soustavnosti a doby trvání neplacení výživného přihlížet. Odvolací soud podle dovolatelky v posuzovaném případě vytvořil neakceptovatelnou konstrukci „částečného zániku“ trestnosti trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák., podle níž by v případě částečné úhrady dlužného výživného bylo nutno omezit dobu páchání skutku přiměřeně v rozsahu uhrazeného dlužného výživného. Takový postup podle ní však nemá oporu v zákoně ani v platné judikatuře.

Dovolatelka dále poukázala na to, že částečná úhrada dlužného výživného může mít vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nemůže však jít o skutečnost, která by tento stupeň snižovala na nepatrný podle § 3 odst. 2 tr. zák. (k tomu srov. též R 43/1996 SbRt.). Pokud by tomu tak bylo, ustanovení § 214 tr. zák. o účinné lítosti by se stalo nadbytečným. Podle dovolatelky snad jen zcela výjimečně by bylo možno připustit, že okolnost spočívající v částečné úhradě dlužného výživného pachatelem trestného činu zanedbání povinné výživy, by mohla vést k závěru o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Tak by tomu mohlo být např. tehdy, jestliže by obviněný dodatečně splnil vyživovací povinnost v rozsahu blížícím se úplné úhradě dlužného výživného, jestliže by zároveň nebyly zjištěny jiné okolnosti, které by na druhé straně stupeň nebezpečnosti činu pro společnost výrazně zvyšovaly. Všechny tyto okolnosti je pak třeba v souladu s ustanovením § 3 odst. 4 tr. zák. posuzovat vždy komplexně.

V projednávané věci však odvolací soud podle dovolatelky neučinil ve shora uvedeném směru žádná zjištění a hodnotící závěry, když svůj závěr o absenci materiálního znaku předmětného trestného činu odůvodnil prakticky pouze poukazem na částečnou úhradu dlužného výživného obviněným. Nijak tedy nehodnotil, že obviněný byl pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. již v minulosti odsouzen a nové trestné činnosti se navíc dopouštěl ve zkušební době předcházejícího odsouzení. Z rozhodnutí odvolacího soudu tedy nevyplývají žádné skutečnosti, pro které by konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nedosahoval ani dolní hranice typové společenské nebezpečnosti v praxi se běžně vyskytujících trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak nejvyšší státní zástupkyně v závěru dovolání uvedla, že posuzovaný skutek vykazoval nejen formální, ale i materiální znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. Pokud Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že nejde o trestný čin a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného L. B. obžaloby, je zřejmé, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud ad 1) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, ad 2) podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a ad 3), aby v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila dovolatelka souhlas i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Předsedkyně senátu (resp. samosoudkyně) soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručila opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému L. B. (č. l. 92/2 spisu) s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním věci v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Dovolacímu soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, zda obviněný shora uvedených práv využívá. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S přihlédnutím k obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní. Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák se dopustí pachatel, který se úmyslně vyhýbá své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Za vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se v právní nauce i v soudní praxi považuje to, že povinný svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného nejen neplní, ale činí též aktivní kroky směřující k tomu, aby se této povinnosti zbavil, oddálil její plnění nebo její plnění zcela zmařil zejména tím, že často mění zaměstnání a pobyt, neoznamuje vyživovací povinnost při změně zaměstnavatele, soustavně se vyhýbá práci apod. (k tomu srov. rozhodnutí č. 11/1984 SbRt., z poslední doby např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 1566/2005). Výše uvedené jednání pak musí být zahrnuto úmyslem pachatele.

Dále je zapotřebí poukázat na to, že o trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti, které je soustavné a trvá po delší dobu. Zpravidla by mělo jít o dobu šesti měsíců, i když není vyloučeno, že v závislosti na okolnostech případu budou znaky tohoto trestného činu naplněny i při době kratší, která by se však době šesti měsíců měla blížit (viz rozhodnutí č. 49/1992 SbRt.).

V posuzovaném případě lze konstatovat, že skutková zjištění soudu prvního stupně formulovaná v tzv. skutkové větě výroku rozsudku dovolují právní závěr o tom, že obviněný L. B. inkriminovaným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. Soud vycházel mimo jiné ze zjištění, že obviněný ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna Š. B., ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona i z rozhodnutí soudu, a takto si počínal od 1. 10. 2004 do 15. 4. 2005, tedy po dobu delší šesti měsíců. V rozsudku je zároveň popsáno jaké aktivní kroky obviněný činil s úmyslem vyhýbat se své zákonné povinnosti vyživovat jiného. Soud konečně do skutkové věty výroku rozsudku zahrnul i zjištění, že obviněný k rukám matky nezletilého P. B. následně dne 8. 6. 2005 uhradil částku 1.500,- Kč, tj. v daném případě výživné za 3 měsíce, která pak byla soudem odpočtena od celkové částky dlužného výživného.

Posledně uvedenou okolnost pak považoval za významnou odvolací soud, který poté, kdy ve veřejném zasedání provedl důkaz přečtením svědecké výpovědi P. B. (č. l. 79), dospěl v rámci svého rozhodování k závěru, že ve vztahu k projednávanému trestnému činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. pouze 4 měsíce představují dobu, kdy obviněný nezaplatil výživné na svého nezletilého syna. Podle odvolacího soudu tak doba šesti měsíců, považovaná v judikatuře za soustavné se vyhýbání vyživovací povinnosti, nebyla překročena. Obviněný podle zjištění odvolacího soudu navíc i po vyhlášení rozsudku zaplatil další částku (330,- Kč podle č. l. 66 spisu). Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že se skutek sice stal, avšak „nenaplňuje z hlediska materiální stránky znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák.“ Proto napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám znovu rozsudkem rozhodl, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. zprošťuje.

Nejvyšší soud však shora uvedený právní názor odvolacího soudu nesdílí. Nejvyšší státní zástupkyni je třeba přisvědčit především v tom, že pozdější částečná úhrada dlužného výživného za období tří měsíců ve výši 1. 500,- Kč, nemůže mít vliv na stanovení délky doby, po kterou obviněný vyživovací povinnost skutečně neplnil, tj. doby od 1. 10. 2004 do 15. 4. 2005. Uhrazení části dlužného výživného obviněným (dne 8. 6. 2005) je v daném případě toliko jednáním s prvky účinné lítosti podle § 214 tr. zák., kdy zároveň podmínky, za nichž trestnost zanedbání povinné výživy zaniká, nebyly splněny. Tak by tomu bylo jedině v případě, že by obviněný svoji povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, což ovšem obviněný v plném rozsahu neučinil. Skutečnost, že obviněný později část dlužného výživného uhradil, nemůže mít zároveň dopad na uskutečněné jednání (vymezené mj. místem a časem) v tom skutkovém i právním smyslu, že reálná doba neplnění vyživovací povinnosti se zkracuje v jakési nepřímé úměře, tzn. čím více pachatel na dlužném výživném do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zaplatí, o to by se fakticky zkrátilo trvání činu, resp. k části spáchaného jednání by se pak nepřihlíželo. Takový výklad podle názoru Nejvyššího soudu není možný. V případě obviněného šlo tudíž o neplnění vyživovací povinnosti v délce nikoliv čtyři měsíce, jak mylně dovolil odvolací soud, nýbrž po dobu více než šesti měsíců. To znamená, že je třeba považovat je za soustavné a trvající po delší dobu.

Naproti tomu lze odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že snaha obviněného zaplatit alespoň zčásti dlužné výživné, má nepochybně - jako jedna z relevantních okolností - dopad na určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.). Rozhodnout zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř. s tím, že žalovaný skutek není trestným činem, by však mohl v takovém případě soud rozhodnout jedině za předpokladu, že skutek by nebyl trestným činem pro nedostatek jeho materiálních znaků, tzn. že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost by byl nepatrný, ačkoliv jinak by jeho formální znaky vykazoval (§ 3 odst. 2 tr. zák.). V uvedené souvislosti je však nutno mít na zřeteli, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák., tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně společenské nebezpečnosti, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. by se pak uplatnilo pouze tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost by v projednávaném případě nedosáhl ani stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti, a neodpovídal by ani nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 SbRt.). V tomto směru však rozhodnutí odvolacího soudu postrádá jakékoliv úvahy.

Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích shledal Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve všech vytýkaných směrech plně důvodným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci bylo založeno na nesprávném právním posouzení skutku a trpí tudíž vadami předpokládanými v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 6 To 120/2006, v celém rozsahu (tj. ve všech výrocích). Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ostravě bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného L. B. a rozhodnout o něm. V novém řízení o této věci pak odstraní vytýkané vady. V tom je vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když je zároveň zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 11. October 2006