JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1042/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. září 2006 o dovolání I. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 204/2005 ze dne 6. 4. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 176/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 T 176/2004 ze dne 20. 1. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) ukončeným ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného stanovení dohledu. Dále mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou. Současně bylo též rozhodnuto o nároku na náhradu škody vzneseném poškozenými.

O odvolání I. Š. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, usnesením sp. zn. 2 To 204/2005 ze dne 6. 4. 2005 a to tak, že podané odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, podal I. Š., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen tr. ř.). V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil nejprve přesvědčení, že popsaný skutek není trestným činem, neboť jsou zde okolnosti, které vylučují trestnost, protože v době páchání trestného činu přestal rozpoznávat nebezpečnost trestného činu pro společnost a přestal ovládat své jednání, když přesto, že závažná otázka jeho trestní odpovědnosti byla ponechána na posouzení pouze jednomu soudnímu znalci. Dodal, že dřívější soudně znalecké posudky z roku 1990 uváděly vymizení ovládací i rozpoznávací schopnosti, a proto na základě nich bylo v jednom případě trestní řízení zastaveno a v druhém upuštěno od potrestání. V době spáchání trestného činu měl trpět akutní a přechodnou psychotickou poruchou, která podle znalce MUDr. M. způsobila, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnost byla podstatně snížena a blížila se vymizení, když navíc tomuto jeho výbuchu předcházelo několik roků těžkých stresů. Dále popsal znovu skutkový děj tak, jak se měl dle něj odehrát. Vzhledem k závažnosti situace a jeho duševnímu stavu má tak za to, že k jeho posouzení měl být přibrán alespoň ještě další znalec, příp. měla být požádána psychiatrická klinika o vypracování posudku, neboť je známo, že v takových případech mohou mít znalci zcela rozdílné hledisko na intenzitu psychické poruchy. Poukázal rovněž na to, že hodnocení celého děje bylo bráno jen na základě výpovědí poškozených, i když soud sám připustil, že určité rozpory zde jsou. Dle něj vypovídala poškozená Ing. N. pravdivě, když uvedla, že celému incidentu předcházelo vzájemné napadení, kdy on se Ing. N. snažil odstrčit, tento ho chytil za tričko a dal mu pěstí do obličeje, což soudem hodnoceno nebylo, a celá vina tak spadla na něj. Bylo také pominuto jeho zranění ruky, ač bylo prokázáno, že toto si nezpůsobil sám, ale že jej měl, už když ho manželka odváděla domů. Soud tak dle jeho názoru vůbec neuvažoval o spoluvině poškozeného na vzniku incidentu a pominul všechny skutečnosti, které v tomto případě svědčily v jeho prospěch. Přítomní policisté prakticky ani neprovedli řádné ohledání místa činu ještě ten den večer, ale přijeli až druhý den, kdy stopy byly již smazány, krev utřena nebo smyta. Podle svých slov nechtěl rozhodně nikomu ublížit, nůž nebral s úmyslem někoho ze sousedů napadnout, kdy spray si vzal pouze na obranu a použil ho až když Ing. N. přišel těsně k němu. Navrhl, aby byl vyžádán revizní posudek dvou znalců nebo psychiatrické kliniky, dále aby bylo vzato v úvahu i jeho zranění a aby lékař posoudil, zda jde o zranění lehké či zda mohl přijít o prsty, aby byl proveden důkaz o zranění v obličeji fotografií, která je přiložena ve spise, a konečně, aby byl vyslechnut jak policista, který prováděl předběžné zadržení, tak i vyslýchající kapitán Bc. F., kteří viděli jeho zranění, což může potvrdit i jeho právní zástupkyně. Poté na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a současně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že z dovolacích námitek obviněného vyplývá, že jejich podstatná část směřuje proti hodnocení důkazů soudy a proti úplnosti provedeného dokazování. Navíc jde dle jeho názoru o námitky do určité míry rozporné, když dovolatel vznáší některé připomínky k průběhu celého incidentu a současně uvádí, že si na jeho průběh vůbec nepamatuje, popř. o námitky, které se průběhu skutkového děje relevantního pro právní posouzení věci vůbec netýkají (odkazy na zátěžové situace, kterým byl vystaven v minulosti). Jde tak o námitky výlučně skutkového charakteru, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Určitou souvislost s otázkou hmotně právního posouzení mají pouze námitky týkající se duševního stavu obviněného v době spáchání skutku. Ani v tomto směru však dovolatel nenamítá nesprávnou aplikaci hmotně právního ustanovení § 12 tr. zák. o nepříčetnosti, popř. ust. § 32 tr. zák. o zmenšené příčetnosti, ale zpochybňuje kvalitu a úplnost znaleckého dokazování, které bylo ve vztahu k jeho duševnímu stavu provedeno. Ani v této části proto nelze uplatněné námitky pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť jde o námitky směřující primárně do oblasti skutkových zjištění. Tato skutková zjištění, která nelze v rámci dovolacího řízení zpochybňovat, neumožňují však závěr ani o tom, že by dovolatel nebyl trestně odpovědný pro svou aktuální nepříčetnost. Pro úplnost dodal, že ust. § 116 odst. 1 tr. zák. již na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2001 neukládá, aby k vyšetření duševního stavu obviněného byli vždy přibráni dva znalci. Uzavřel proto, že dovolací námitky obviněného I. Š. deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani částečně neodpovídají. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. § 265b tr. ř. a současně navrhl, aby takové rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání, přičemž s tímto souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu dle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se proto nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně učiněných skutkových zjištění.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel takto polemizuje především se soudy provedenými důkazy a jejich hodnocením. Jde tedy v podstatě o opakování obhajoby, jak ji dovolatel uplatnil již v rámci svého odvolání jako řádného opravného prostředku a se kterou se odvolací soud odpovídajícím způsobem vypořádal. K jeho námitce, že by měl k vyšetření jeho duševního stavu v době činu být přibrán ještě další znalec, upozorňuje dovolací soud na ust. § 116 odst. 1 tr. ř., dle něhož se k vyšetření duševního stavu obviněného přibere vždy znalec z oboru psychiatrie. Zákon zde tedy nehovoří o nutnosti provedení dvou či více znaleckých posudků. Dva znalce je soud v souladu s § 105 odst. 4 tr. ř. povinen přibrat pouze, jde-li o objasnění skutečnosti zvláště důležité, nebo pak v řízení o trestních věcech mladistvých dle § 58 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, přičemž v daném případě nešlo ani o jeden z těchto případů. K výhradám dovolatele vůči provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dodává dovolací soud ještě to, že znalecký posudek o duševním stavu obviněného podaný v předchozí trestní věci téhož obviněného nemůže být znaleckým posudkem v další trestní věci, v níž je vedeno nové trestní stíhání, neboť jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a ovládat je, se musí posuzovat vždy z hlediska konkrétního trestného činu (srov. R 11/1982, 65/1980). Za potřebné považuje též upozornit na skutečnost, že znalec se zabýval problematikou dovolatelova předchozího zdravotního stavu, jakož i dvěma případy jeho trestního stíhání z minulosti, v rámci hodnocení jeho osobnosti. Stejně tak další jeho námitky směřují výlučně proti provedení a hodnocení důkazů před soudem prvního stupně, když dovolatel opakovaně nabízí vlastní verzi skutkového děje, na základě vlastního hodnocení ve věci provedených důkazů, k nimž navrhuje provést ještě důkazy nové. Soudy ovšem vzaly za zcela jednoznačně prokázané, že daný trestný čin byl dovolatelem spáchán úmyslně, když tento při vstupu na pozemek rodiny N. byl vybaven paralyzačním sprayem a nožem, a následný útok také vyšel z jeho strany. Z těchto příčin zde nelze ani uvažovat o spoluzavinění ze strany poškozeného Ing. N. Dovolatel tedy polemizuje se závěry, které soudy vyjádřily ve svých rozhodnutích a ze kterých také při svých dalších úvahách vycházely, což také v důvodech svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem vysvětlily. Pokud by dovolání bylo podáno pouze z takto uvedených důvodů, muselo by být dovolacím soudem odmítnuto jako dovolání podané z jiného důvodu, než jaké stanoví § 265b odst. 1 tr. ř. Relevantně uplatněnou námitkou je ovšem jeho tvrzení, že skutek není trestným činem, neboť v době jeho spáchání přestal rozpoznávat nebezpečnost trestného činu pro společnost a přestal ovládat své jednání. Ačkoliv to dovolatel přímo ve svém podání neuvádí, lze z jeho argumentace dovodit, že nesouhlasí s hmotně právním posouzením skutku, tedy tím, že v jeho případě nebyl aplikován § 12 tr. zák. Na tomto místě však nutno uvést, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sice nepochybně vyplynulo, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti v době činu byly podstatně sníženy, blížící se vymizení, avšak nevymizely zcela. Na základě těchto poznatků soudy správně dospěly k závěru, že v daném případě se jednalo o trestný čin, když stav dovolatele v okamžiku spáchání trestného činu nelze označit jako stav nepříčetnosti. V této souvislosti třeba rovněž upozornit na to, že soudy vzaly ohled na psychický a duševní stav dovolatele v době spáchání činu, když mu trest odnětí svobody podmíněně odložily za současného uložení dohledu a po zvážení návrhů znalců mu uložily také ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Na základě všech těchto úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry soudu prvního i druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku popsaného ve výroku soudu prvního stupně, pro který byl nakonec i odsouzen, byl soudy správně kvalifikován, když ty dospěly k závěru, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 20. September 2006